Čís. 16918.

Nesporný soudce není podle § 50, odst. 6, zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. oprávněn ukládati peněžité pokuty a vazbu tam, kde se to příčí
stěžejním zásadám exekučního řádu, který dovoluje takové exekuční prostředky jen, jde-li o vymožení nezastupitelného činu, jehož vykonání závisí na vůli povinného.
Nelze užíti uvedených donucovacích prostředků k určenému vydání dítěte proti tomu, komu bylo uloženo vydati dítě, jež není u povinného v tuzemsku, nýbrž v cizině (v Argentině).
(Rozh. ze dne 11. května 1938, R I 403/38.)
Pravoplatným usnesením prvého soudu ze dne 2. května 1936, P II 162/34-31, bylo A. Ch. D-ové uloženo, aby vydala nezl. A. W. D., pocházejícího z jejího rozvedeného manželství s H. D., H. D-ovi nebo jeho plnomocníkovi do 15 dnů pod exekucí. Dne 24. července 1937 podal H. D. návrh, aby odpůrkyni bylo ve smyslu § 50, odst. 6, zák. č. 100/ 1931 Sb. z. a n. podle § 354 ex. ř. uloženo, by nejdéle do tří měsíců vyhověla usnesení ze dne 2. května 1936, P II 1634-31, totiž, aby nezl. A. W. D. přivezla zpět z jeho nynějšího pobytu v Argentině a odevzdala ho navrhovateli, jinak že jí bude po návrhu uložena peněžitá pokuta 1 000 Kč nebo uvalena na ni vazba v trvání dvou měsíců. Prvý soud tomuto návrhu vyhověl a rekursní soud toto usnesení potvrdil. Důvody: Ve svém rekursu uvádí stěžovatelka, že při vymáhání nároků v řízení nesporném jest se říditi na prvém místě předpisy exekučního řádu. Exekuce dle § 354 ex. ř. může však býti povolena jen, jde-li o vynucení jednání, jež závisí výhradně na vůli povinného. Tomu tak však tu není, neboť dítě jest v Argentině u tety a ta by musila souhlasiti s vydáními dítěte, avšak ta k tomu nesvoluje. Jest tedy zapotřebí součinnosti třetí osoby, takže to jednání nemůže býti vynuceno zákrokem podle § 354 ex. ř. K těmto vývodům sluší uvésti, že v souzeném případě nejde o usnesení povolující exekuci podle § 354 ex. ř. Hora, na kterého se stěžovatelka odvolává, uvádí ve svém komentáři »Soudní řízení nesporné« 1931, str. 139: »Nelze-li vykonati usnesení bez součinnosti účastníků a nejsou-li tito ochotni přispěti k výkonu dobrovolně, může nesporný soud býti postaven před otázku, jak má jejich činnost vynutiti. Tuto věc upravuje náš zákon v § 50, odst. 6. Dává nespornému soudu především donucovací prostředky, jaké jsou poskytnuty exekučnímu soudu v exekučním řádu, ale neomezuje jej jen na tyto prostředky. Obávaje se, že by při pestrosti věcí nesporného řízení mohl narazili nesporný soud na věc, která použití donucovacích prostředků ve smyslu exekučního řádu dobře nesnáší, anebo při které by se tyto prostředky ukázaly málo vhodnými, poskytuje nespornému soudu vedle nich i »jiné vhodné prostředky«, dávaje mu směrnici jen potud, aby zvolil prostředky, které jsou »dle povahy věci nejzpůsobilejší«. Tuto směrnici bude tedy musiti míti nesporný soudce na mysli i při volbě mezí prostředky exekučního řádu a jinými i při volbě těchto jiných prostředků mezi sebou. Povaze věci odpovídá však i podle názoru rekursního soudu, aby stěžovatelce bylo pohrozeno pokutami po případě vazbou, nevyhoví-li usnesení soudu. Účelem opatření toho je, aby se stěžovatelka postarala o to, aby dítě přišlo zpět z Ameriky a aby bylo odevzdáno otci, jak soud pravoplatně vyslovil. Napadenému usnesení nelze bezpodmínečně rozuměti tak, že stěžovatelka sama musila jíti do Ameriky pro dítě, nýbrž jest mu rozuměti tak, že se má pohrůžkou pokuty po případě vazby přiměti k tomu, aby dbala toho, aby dítě, jež s její vůlí přišlo do Ameriky, zase přišlo zpět. Odpovídá tedy napadené usnesení dle názoru rekursního soudu stavu věci, takže stížnosti nemohlo býti vyhověno.
Nejvyšší soud zamítl návrh.
Důvody:
Podle § 50, odst. 6, zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. proti účastníkům, kteří se nepodrobí rozhodnutím soudu, jest na návrh užíti donucovacích opatření podle exekučního řádu nebo jiných vhodných prostředků, které jsou podle povahy věci nejzpůsobilejší. Prvý soud podle návrhu použil donucovacího prostředku stanoveného v § 354 ex. ř. Tento donucovací prostředek je dovolen jen tam, kde má býti vymožen nárok na čin, který nemůže býti vykonán jinou osobou a jejž vykonati zároveň výhradně závisí na dlužníkově vůli. Nezl. Arnošt Wolfgang D. není u odpůrkyně. nýbrž u své tetičky v Argentině a jest jeho pobyt znám. Může tedy býti jeho vydání dosaženo bez přičinění odpůrkyně a nejde proto o vymožení jednání nezastupitelného ve smyslu § 354 ex. ř. Jeho dopravení z Argentiny do bydliště navrhovatelova jako dítěte dvanáctiletého bude vyžadovati značného nákladu. Exekuční řád v takových případech stanoví v § 353, že vymáhající věřitel má býti soudem zmocněn, aby dal vykonati vymáhaný čin na dlužníkův náklad, jehož úhrada může býti povinnému předem uložena a jest v dlužníkovo jmění vykonatelná. Nikdy však nelze v takovém případě stíhati povinného peněžitými pokutami a vazbou. Ustanovení § 50, odst. 6. zák. č. 100/1931 dopouští sice mimo donucovací prostředky podle exekučního řádu též jiné vhodné prostředky, to však neznamená, že by nesporný soudce mohl zaváděti peněžité pokuty a vazbu tam, kde se to příčí stěžejním zásadám exekučního řádu, který dopouští peněžité pokuty a vazbu jedině tehdy, jde-li o vymožení činu nezastupitelného, jehož vykonání zároveň závisí výhradně na vůli povinného. V souzeném případě však nejde ani o čin nezastupitelný, ani o čin závislý výhradně na vůli odpůrkyně, která nemá dítě u sebe a musila by k jeho dopravení z Ameriky do bydliště navrhovatelova míti značné prostředky finanční nehledě ani na různé překážky, které by se mohly nucenému vydání dítěte v cizím státě a jeho dopravě z Ameriky do Evropy postaviti v cestu. Nelze proto v souzeném případě užíti jako donucovacích prostředků peněžitých pokut a vazby.
Ostatně prvý soud, který v opatrovnické věci smí vydávati pouze provisorní opatření (§ 183 nesp. pat.), není vůbec oprávněn nařizovati, aby nezletilec, který není naším příslušníkem a není v území našeho státu, byl z cizího státu dopraven do jiného státu.
Příčí se proto usnesení nižších soudů jasnému a nepochybnému smyslu ustanovení § 50, odst. 6, zákona č. 100/1931 Sb. z. a n.

Citace:

č. 16918. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 718-721.