Čís. 17131.

Jistota (kauce), kterou dal smluvce správci konkursní podstaty k zajištění určitých závazků ze smlouvy mezi nimi sjednané, nenáleží do konkursní podstaty, dokud nevzešel nárok nebo škoda, k jejímuž zajištění byla jistota dána.
Upotřebil-li správce konkursní podstaty dané jistoty neodůvodněně pro účely konkursní podstaty, odpovídá tomu, kdo dal jistotu, za škodu vzniklou tím, že se nároku na vrácení jistoty nemůže pro zrušení konkursu s úspěchem domáhati na úpadci, ježto nebylo úpadci z konkursní podstaty nic odevzdáno.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1938, Rv II 571/37.)
Srov. rozh. č. 6239 Sb. n. s.
Žalovaný Dr. Josef K., advokát v M. O., sjednal jako správce konkursní podstaty firmy D. v M. O. se žalobci smlouvu o těžení písku, Štěrku a hlíny na pozemcích jmenované firmy a v uvedené úřední vlastnosti přijal od nich i jistotu (kauci) ve výši 5000 Kč na splněni smluvních závazků. Řečenou smlouvu sice konkursní komisař schválil, avšak k rekursu hypotekárních věřitelů bylo schvalující usneseni zrušeno a konkursnímu komisaři uloženo, aby po doplněni řízeni znovu rozhodl. K tomu však nedošlo, ježto mezitím byl konkurs zrušen. Tvrdíce, že důsledkem toho k hotové smlouvě o těženi štěrku, písku a hlíny nedošlo a že se žalobci nemohou domáhati vráceni kauce na konkursní podstatě, když ta již neexistuje, domáhají se žalobci vráceni kauce 5000 Kč s přisl. na žalovaném osobně, neboť žalovaný prý nebyl vůbec oprávněn peníze, které mu byly dány jako kauce, smísiti s penězi konkursní podstaty, nýbrž měl jej vésti odděleně jako samostatnou položku, nehledě prý ani na to, že je vlastně ani konkursní podstatě neodvedl, použiv jich na úhradu svých vlastních útrat jako správce konkursní podstaty, a k tomu že nebyl oprávněn. Soud prvé stolice zamítl žalobu, kdežto odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Rozhodující otázkou v souzeném sporu je, zda žalovaný byl jako správce konkursní podstaty oprávněn zaúčtovati uvedenou kauci žalobci k jeho rukám složenou do příjmů konkursní podstaty a uhradí ti z,ní výdaje konkursní podstaty, mezi nimi i vlastní nárok na odměnu, po případě náhradu výdajů správce samého. Nutno zdůrazniti, že kauce má sloužiti tomu účelu, k jakému byla dána a jaký vyplývá jíž ze samé její povahy. Uzavřela-li tedy konkursní podstata nějakou smlouvu a dána-li jí druhým smluvcem kauce k zajištění smluvních závazků, jako tomu bylo v souzeném případě, nejde tu ještě o jmění, jež by již samo o sobě beze všeho náleželo do konkursní podstaty (§ 3 konk. ř.). Jměním podstaty by se taková kauce mohla státi teprve tehdy, kdyby důsledkem zamýšlené smlouvy vzešla konkursní podstatě nějaká škoda nebo vůbec nějaký nárok, za nějž kauce ručí.
Žalovaný tvrdil v té příčině před soudem prvé stolice toliko všeobecně, že žalobci svévolně odstoupili od smlouvy a že si z toho důvodu konkursní podstata zadržela kauci, netvrdil však vůbec, že by tím konkursní podstatě vzešel nějaký nárok na kauci, ani jinak neuvedl žádných skutkových okolností, z nichž by se mohlo usuzovali na to, že by byl nastal některý případ, který by konkursní podstatu opravňoval, aby si své nároky ze složené kauce uspokojila. Neměl tudíž žalovaný jako správce konkursní podstaty již podle jeho vlastního přednesu žádného důvodu k tomu, aby kauci žalobců zaúčtoval do příjmů podstaty a uhradil z ní její vydání, zejména i svoje vlastní nároky. Učinil-li tak, prohřešil se proti ustanovení § 79, odst. 3, konk. ř., podle něhož správce podstaty jest povinen užíti péče, kterou vyžaduje předmět Správy, a odpovídá všem účastníkům za majetkovou újmu, která by vzešla ze zanedbání povinností jemu uložených. Tím, že kauce bylo takto žalovaným upotřebeno pro jiný účel než podle její povahy a úmyslu smluvců použito býti mělo, byla kauce pro žalobce v právním poměru ke konkursní podstatě jako druhé smluvní straně ztracena. Proti konkursní podstatě nelze její vrácení uplatňovati proto, že ta již neexistuje. Úpadce pak po skončení konkursu ručí sice za závazky podstaty (§§ 62 a 70 konk. ř.), avšak jen omezeně, totiž do výše částí podstaty jemu vydaných (§§ 49, 50 konk. ř., rozh. č. 6239 Sb. n. s.). Ježto však nebylo vůbec tvrzeno, že by po skončení konkursu nějaká část podstaty byla bývalé úpadkyni firmě D. vydána, nemohli se žalobci na ní s úspěchem domáhati vrácení kauce, a proto odvolací soud právem, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvé stolice změnil a žalobě vyhověl.

Citace:

č. 17131. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1180-1182.