Čís. 16899.

Ustanovenie § 7 zák. č. 244/1922 Sb. z. a n.1 platia podporne aj pre pracovný pomer súkromných zamestnancov (§ 54 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.).2
(Rozh. z 20. apríla 1938, Rv III 167/38.)
Žalobník domáhal sa žalobou, aby žalované město zaviazané bolo zaplatiť mu ako smluvnému úradníkovi miesta služebné požitky na dobu od 1. apríla 1933 do 30. septembra 1936. — Žalované mesto bránilo sa proti žalobě tým, že služebný pomer žalobníka zrušený bol k 30. marcu 1933, a za ďalšieho priebehu sporu vznieslo námietku, že žalobník, ktorý od 1. apríla 1933 žalovanému městu žiadne práce nekonal, bol od tohoto času i tak zaměstnaný u iného zamestnavateľa a zarobil si u neho viac, než koľko činily jeho služebné požitky u žalovaného mesta.
Súd prvej stolice žalobu zamietol, odvolací súd po rozväzovacom usnesení Najvyššieho súdu žalobníkovi služebné požitky prisúdil.
Najvyšší súd rozsudok odvolacieho súdu znova rozviazal a uložil mu ďalšie pojednávanie a nové rozhodnutie.
Z dôvodov:
Nejvyšší soud v rozvazovacím usnesení ze dne 6. října 1937, č. j. Rv III 517/37, zaujal již stanovisko, že služební pomer mezi stranami nezanikl v roce 1933 následkem jeho jednostranného zrušení žalovaným městem či žalobcem.
Služební poměr procesních stran jest nyní podroben zákonu č. 154/1934 Sb. z. a n. (§ 1 e) cit. zák., jenž nabyl účinnosti dnem 19. srpna 1934, před tím však byl podroben ustanovením obecného zákona o pracovních a služebních poměrech č. 244/1922 Sb. z. a n. Podle § 7 zákona č. 244/1922 Sb. z. a n. také za služby, jež nebyly vykonány, náleží zaměstnanci plat, když byl ochoten je konati — a o takový případ tu jde —, bylo mu však v tom zabráněno okolnostmi, jež jsou na straně zaměstnavatelově; v tomto případě musí se započísti, čeho ušetřil zaměstnanec tím, že služba nebyla vykonána, nebo co vydělal jinakým zaměstnáním, aneb vydělati úmyslně zameškal. Nezáleží na tom, zda shora uvedené okolnosti chtěl zaměstnavatel přivoditi čili nic.
Takového obecného ustanovení nemá zákon č. 154/1934 Sb. z. a n. (případy uvedené v § 37 cit. zákona týkají se pouze bezdůvodného zrušení pracovního poměru vinou zaměstnavatelovou).
Avšak ve smyslu § 54 zákona č. 154/1934 Sb. z. a n. jest v souzené rozepři použiti podpůrně ustanovení § 7 zák. č. 244/1922 Sb. z. a n.
Žalovaná strana za odvolacího řízení tvrdila, že žalobce od 1. dubna 1933 byl stále zaměstnán a že každého měsíce si vydělal více, než činil jeho plat u žalovaného města.
Avšak odvolací soud následkem svého mylného stanoviska nezjistil ani pravdivost ani nepravdivost těchto důležitých a pro spor rozhodných okolností.
Věc tedy nebyla zralá ke konečnému rozhodnutí v dovolací stolici a nezbývalo, než ve smyslu § 543 Osp. napadený rozsudek odvolacího soudu rozvázati a učiniti opatření, jak se stalo.

§ 1155 obč. zák.*)
Porov.: Úr. sb. č. 3203 (III).**)

Citace:

č. 16899. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 682-683.