Čís. 16823.

Jestliže pojistník v řízení o rozvrhu požární náhrady složené u exekučního soudu prohlásil, že jí upotřebí k znovuzřízení shořelého objektu a soud určil lhůtu k osvědčení, že požární náhrady bude k tomuto účelu upotřebeno, jinak že ji rozdělí, bylo tím rozvrhové řízení přerušeno. Další řízení o tom, jakým způsobem bude dotčený účel zajištěn, je samostatné řízení, pro něž platí předpisy zák. č. 100/1931 Sb. z. a n., tudíž i o lhůtě k rekursu § 36, odst. 1, uved. zák. a o přípustnosti dovolacího rekursu § 46, odst. 2, uved. zák.
(Rozh. ze dne 24. března 1938, R I 197/38.)
Soud prvé stolice odmitl rekurs podaný pojistníkem proti usnesení ze dne 13. září 1937, Nc II 70/35-144, po uplynutí osmidenní lhůty. Re kur sní soud potvrdil napadené usnesení. Důvody: V souzeném případě jde o řízení exekuční, a to o opatření v řízení týkajícím, se vnucené správy a nikoliv o řízení nesporné, jak za to má stěžovatel. Podle předpisů exekučního řádu jest tudíž posuzovati lhůtu k opravnému prostředku proti usnesení vydanému za uvedeného řízení. Usnesení ze dne 13. září 1937, č. j. Nc II 70/35-144, bylo stěžovateli doručeno dne 20. září 1937, takže rekurs daný na poštu dne 5. října 1937 byl podán po uplynutí osmidenní lhůty podle § 65, odst. 2, ex. ř. Právem proto prvý soud odmítl rekurs jako opožděný (§ 523 c. ř. s. a § 78 ex. ř.).
Nejvyšší soud zrušil odmítací usnesení obou nižších soudů a uložil rekursnímu soudu, aby věcně rozhodl o rekursu pojistníkově.
Důvody:
Při roku dne 17. ledna 1936 ustanoveném k rozvrhu požární náhrady, složené u soudu za poškozenou továrnu s příslušenstvím, prohlásil pojistník, že upotřebí požární náhrady na znovu zřízení shořelého objektu.
Usnesením ze dne 17. ledna 1936, č. j. Nc II 70/35-89, určil prvý soud lhůtu k osvědčení, že bude požární náhrady k tomuto účelu upotřebeno, jinak že ji rozdělí.
Tím bylo rozvrhové řízení (§ 79, odst. 5, zák. o pojistné smlouvě ze dne 3. července 1934, č. 145 Sb. z. a n.) přerušeno. Další řízení se týkalo výhradně jen toho, jakým způsobem bude dotčený účel zajištěn. K tomu směřovalo i usnesení prvého soudu ze dne 13. září 1937, č. j. Nc II 70/35-144, takže je z toho zřejmé, že bylo vydáno v řízení, které již nebylo součástí rozvrhového řízení, o němž však nelze ani míti za to, že šlo přímo o opatření ve vnucené správě majetku pojistníkova (zn. sp. E 40/34). Jde tedy v tomto údobí stavu věci o zvláštní samostatné řízení, které jest podle své povahy řízením nesporným, takže bylo v něm postupovati podle předpisů zákona ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb. z. a n. Lhůtu k rekursu nebylo proto posuzovati podle § 65 ex. ř., nýbrž podle § 36, odst. 1, uvedeného zákona č. 100/1931 Sb. z. a n. Rekurs byl podán v patnáctidenní lhůtě, tudíž včas, a dovolací rekurs jest přípustný v mezích § 46, odst. 2, zákona č. 100/1931 Sb. z. a n.
Stěžovatel právem tedy napadá usnesení rekursního soudu pro nezákonnost (§ 46, odst. 2, zákona č. 100/1931 Sb. z. a n.).
Bylo proto usnesení obou soudů zrušiti a věc vrátiti rekursnímu soudu, aby o rekursu Ludvíka Š. rozhodl věcně (§§ 43, odst. 3, 46, odst. 3, zák. č. 100/1931 Sb. z. a n.).

Citace:

Č. 16823. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 501-503.