Čís. 16638.

Smlouvy sjednané s osobami omezenými ve své svéprávnosti (§ 865, druhá věta obč. zák.) nejsou absolutně neplatné (nicotné), jako tomu jest u osob nezpůsobilých vůbec k právním činům, nýbrž jsou jen relativně neplatné (naříkatelné).
Nezletilý, který zapůjčuje společenstvu peníze v podobě vkladů t. řeč. členských úspor a pokračuje v ukládání peněz i po dosažení zletilosti, dal konkludentně najevo, že ve smlouvě i zápůjčkách po nabyté zletilosti setrvává a má nárok na vrácení uložených peněz.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1938, Rv I 2613/36.)
Srov. rozh. č. 3480 Sb. n. s. Žalobkyně ukládala od roku 1919 u žalovaného společenstva s ručením omezeným jednak své úspory, jednak co jí bylo příbuznými darováno. Až do roku 1926 byla nezletilá, avšak ukládala peníze i po nabytí zletilosti až do roku 1930. Ježto žalované společenstvu odepřelo vyplatiti uloženou u něho částku za uvedenou dobu, domáhá se žalobkyně na žalovaném společenstvu zaplacení 49 913 Kč 14 h s přísl. z důvodu zápůjčky. Žalobě vyhověly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
S hlediska výtky právní mylnosti (§ 503 č. 4 c. ř. s.) poukazuje žalované společenstvo především na to, že mezi ním a žalobkyní nemohlo dojíti k platné smlouvě, poněvadž žalobkyně v době uzavření zápůjček ještě nebyla zletilá a nebylo prý tvrzeno, že smlouva byla dodatečně příslušnými činiteli schválena. Tuto námitku žalovaná v prvé stolici vůbec nevznesla ani po skutkové stránce nedolíčila a není podle stavu spisů ani odůvodněna. Žalobkyně, které bylo roku 1933 29 let a podle její výpovědi roku 1936 32 let a která se podle vlastního přednesu žalované roku 1922 provdala, ukládala peníze u žalovaného společenstva v době od roku 1919 až do roku 1930, jak vyplývá z knih žalovaného o členských úsporách. Roku 1919 měla tedy žalobkyně za sebou sice léta dětství, ale byla ještě ve svéprávnosti omezena (§ 865 obč. zák.). Smlouvy uzavřené s takovou stranou neprohlašuje zákon za absolutně neplatné či nicotné, jako tomu jest, jde-li o osobu vůbec nezpůsobilou k právním činům, nýbrž prohlašuje je jen za relativně neplatné, totiž za závazné pro smluvce svéprávného, kdežto závaznost pro smluvce nesvéprávného činí závislou na schválení smlouvy zákonným zástupcem nebo i soudem. Zdali všechny vklady za žalobkyni až k dosažení její zletilosti činil její otec jako její zákonný zástupce a tím schválil za ni uzavření smlouvy, nebylo ovšem zjištěno; ale tato okolnost je bez významu, ježto z vlastních knih žalovaného je patrno, že žalobkyně pokračovala v ukládání peněz u žalované také v letech 1926 až 1930, tudíž v době, kdy již byla zletilá (alespoň nebylo tvrzeno, že otcovská moc nad ní byla prodloužena anebo že byla později zase zbavena svéprávnosti); tím však dala žalobkyně aspoň konkludentním činem (§ 863 obč. zák.) nepochybně najevo, že po nabyté svéprávnosti ve smlouvě setrvává (rozh. č. 3480 Sb. n. s.).

Citace:

č. 16638. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 89-90.