Čís. 16976.

Důkazy ve smyslu § 396 c. ř. s., nejsou jen ony důkazy, které dostavivší se strana nabízí o skutkových okolnostech, obsažených přímo v žalobě, nýbrž jsou jimi všechny důkazy, které má soud po ruce a jež si nemusí teprve obstarávati. Za uvedené podmínky jsou jimi i listiny, jimiž žalobce odůvodňuje žádost o povolení práva chudých, a soud může jich užíti i za podklad svého volného uvážení podle § 273 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 9. června 1938, Rv II 903/37.)
Žalobkyně se na žalovaném domáhala žalobou zaplacení náhrady škody podle § 1328 obč. zák., tvrdíc v žalobě, že tím, že ji žalovaný přiměl trestným činem, lstí a zneužitím jeho poměru k ní k tomu, aby mu dovolila mimomanželskou soulož, a že ji zneuctil, se zmenšila její naděje na zaopatření a provdání se a že by mohla býti vyrovnána možnost jejího provdání se jedině přiměřeným věnem, aby se mohla postaviti na roveň sňatkovým vyhlídkám zachovalé dívky, která snad nemá věna, že žalovaný jest synem zámožného otce, kterému náleží hostinec a dva domy, takže zažalovaná částka hledíc na poměry žalovaného a na poměry žalobkyně je přiměřená. Ježto žalovaný nepodal ve stanovené lhůtě žalobní odpověď, navrhla žalobkyně, aby byl vydán rozsudek pro zmeškání a žalovaný odsouzen k zaplacení zažalované částky. Zároveň žádala žalobkyně v žalobě o povolení práva chudých, připojivši potřebné listiny. Nižší soudy přisoudily žalobkyni jen 6 000 Kč s přísl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyninu.
Důvody:
S hlediska všech dovolacích důvodů vytýká dovolatelka především, že nemělo býti přihlíženo v otázce přiměřenosti požadované náhrady škody podle § 1328 obč. zák. k tomu, že žalobkyně požívá práva chudých. Tato výtka neobstojí. Jde o rozsudek pro zmeškání žalovaného podle § 398 c. ř. s. a bylo proto podle § 396 c. ř. s. jenž platí i v případě § 398 c. ř. s., pokládati přednes dostavivší se strany o skutkových okolnostech za pravdivý, pokud nebyl vyvrácen předloženými důkazy. Podle dotčeného předpisu, stanovícího právní domněnku pravdivosti tvrzení dostavivší se strany, jež ovšem může býti vyvrácena předloženými důkazy, lze pokládati za »důkazy« i listiny, jež byly v souzené věci přiloženy k žalobě, totiž úřední vysvědčení o osobních poměrech žalobkyně pro dosažení práva chudých a místopřísežné seznání o jmění a příjmu, připojené k žádosti za právo chudých, obsažené v žalobním spisu. Zákon nijak neomezuje ony důkazy pouze na takové, které strana sama nabízí o skutkových okolnostech, obsažených přímo v žalobě, nýbrž požaduje jen, aby šlo o důkazy, které jsou soudu po ruce a jež si tudíž nemusí teprve obstarávati. Mohly proto nižší soudy přihlížeti k obsahu uvedených listin, jimiž žalobkyně odůvodňovala žádost o povolení práva chudých, a užíti jich i za podklad svého volného uvážení ve smyslu § 273 c. ř. s. při určeni výše zažalovaného odškodnění, a to tím spíše, když žalobkyně sama o svých majetkových, hospodářských a sociálních poměrech jinak nic podstatného neuvedla. Určení výše náhrady podle § 273 c. ř. s. volnou úvahou jest pak věcí právního posouzení. Jestliže tudíž z dotčených listin — připojených k žalobě — vyplývá, že žalobkyně je nemajetná (nemajíc nic kromě nutného šatstva a prádla v ceně asi 500 Kč), že nemá žádných příjmů, že jí nebyla za poslední tři léta předepsaná důchodová daň a že kromě zaměstnáni v domácnosti jest jinak bez zaměstnání, nelze důvodně vytýkati odvolacímu soudu, přihlížel-li k tomu, že žalobkyně požívá práva chudých a že jest toho času bez zaměstnání. Žalobkyně ostatně sama uvedla v žádosti za právo chudých obsažené na konci žalobního spisu, že jest úplně nemajetná a bez jakýchkoliv prostředků.
Bezvýznamné jsou i další vývody dovolání, týkající se otázky přiměřenosti přisouzené odškodnění. Dovolací soud má za to, že částka 6 000 Kč je přiměřená hospodářským poměrům žalobkyniným, jak byly vylíčeny v uvedených listinách, a podle nichž jest posuzovati výši škody podle § 1328 obč. zák. (viz rozh. č. 12131 Sb. n. s.).

Citace:

č. 16976. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 844-845.