Čís. 17008.

1. Pokud není ustanoveno něco jiného, mají veřejnoprávní pohledávky, požívající přednostního práva při rozvrhu nejvyššího podání, mezi sebou navzájem stejné pořadí a nestačí-li rozvrhová podstata, jest je podle § 218 ex. ř. přikázati poměrně podle výše celkových částek.
2. Není-li ujednáno nic jiného, neručí rukojmí za úroky z prodlení a útraty soudní a exekuční, jakož i za jiné vedlejší závazky, které vznikly po převzetí rukojemství.
Zaručil-li se někdo za veřejnou dávku jen do určité výše, ručí jen za dávku v té výši, nikoliv i za její příslušenství. Věřitel nemusí to, co mu bylo z rozvrhové podstaty dlužníkovy přikázáno především na vedlejší příslušenství, zaúčtovati na zaručenou jistinu. Rukojmí ručí za schodek na jistině tak, jak se vyskytl při rozvrhu nejvyššího podání podle zásad exekučního řádu.
(Rozh. ze dne 28. června 1938, Rv I 2090/37.) Žaloba, kterou se žalující Československý stát na žalované bance domáhá zaplacení 92 650 Kč s přísl., se opírá o záruční listinu ze dne 21. března 1929, podle které převzala žalovaná za firmu »S.« záruku za zaplaceni převodního poplatku 92 650 Kč s omezením, že záruka bude uplatněna jen tehdy, nebude-li řečený poplatek uhrazen realisací zástavního práva vloženého na nemovitostech. Žalobce uvedl, že při rozvrhu nejvyššího podání dosaženého za příslušné nemovitosti, vyšel naprázdno s částí jistiny 26 552 Kč 55 h a s 31 346 Kč 20 h na úrocích starších 3 let, a žádal zaplacení uvedených částek na základě daného mu záručního prohlášení. Při rozvrhu nejvyššího podání přikázal exekuční soud výsadní pohledávky, jimiž rozvrhová podstata byla vyčerpána, podle zásady § 218 ex. ř. tak, jako by veškeré výsadní pohledávky požívaly téhož pořadí. Žalovaná namítala mimo jiné, že 1. rozvrh nejvyššího podání nebyl proveden podle zákona, poněvadž prý i výsadní pohledávky mají při rozvrhu různé pořadí, a to knihovně zajištěné pohledávky před pohledávkami knihovně nezajištěnými, knihovně zajištěné pak mezi sebou podle pořadí knihovního zápisu; to prý žalující stát v rozvrhovém řízení měl uplatniti odporem a rekursem a byl by pak dosáhl úplné úhrady sporného převodního poplatku se vším příslušenstvím z nejvyššího podání a nejde na újmu žalované, že se tak nestalo; 2. že při rozvrhu nejvyššího podání na pohledávky ústavů pensijního, úrazového a nemocenského pojištění bylo přikázáno více, než jim podle zákona příslušelo; 3. že výsadní pohledávky, pokud nebyly knihovně zajištěny, nebyly včas k rozvrhu přihlášeny a že proto k nim nemělo býti přihlíženo; 4. že se žalovaná zaručila pouze za jistinu, nikoliv také za úroky z prodlení a útraty vymáhání, z čehož žalovaná dovozuje, že žalobce musí započísti částku přikázanou mu rozvrhovým usnesením především na dlužný poplatek, nikoli na vedlejší příslušenství, jakož i že zatěžování nemovitosti po převzetí záruky nemohlo zhoršiti postavení ručitelky. Oba nižší soudy žalobu zamítly, a to odvolací soud proto, že žalovaná banka podle záručního prohlášení neručí za úroky a útraty a že si proto žalující stát nemůže zaúčtovali částku 113 492 Kč, připadající poměrně z částky rozvrhem mu přikázané na převodní poplatek, o nějž v souzeném sporu jde, na úroky z nejvyššího podání nepřikázané, které jest ostatně pokládati za promlčené, a dále proto, že se rozvrh nestal podle zákona, jelikož prý i výsadní pohledávky mají mezi sebou knihovní pořadí, a že kdyby rozvrh se byl stal podle této zásady, byl by poplatek 92 650 Kč i s příslušenstvím úplně uhrazen. Jestliže se rozvrh stal jiným způsobem, nemůže to prý býti na škodu žalované.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby jen co do částky 26 552 Kč se 7% úroky od 20. srpna 1935.
Důvody:
Názor odvolacího soudu je právně mylný. Veřejné dávky požívající výsadního práva, mají mezi sebou vesměs stejné pořadí při rozvrhu nejvyššího podání a pokud rozvrhová podstata nestačí na úplnou jejich úhradu, jest je přikázati poměrně podle výše celkových částek ve smyslu § 218 ex. ř. (srov. Lehmann »Zwangsversteigerung« 1906, str. 359, ovšem bez bližšího odůvodnění). Výsadní právo propůjčené daním, poplatkům z převodu majetku a veřejným dávkám všech druhů nebylo stvořeno exekučními řádem, nýbrž má svůj původ v různých zákonech, jimž je společné ustanovení, že uvedené dávky mají přednost před všemi soukromými pohledávkami, a jež nemají předpisů o vzájemném pořadí těchto dávek. Všeobecného knihovního zákona tu nelze užíti, neboť výsadní právo nevzniká knihovním zápisem, nýbrž již předpisem té neb oné dávky a knihovního zápisu je potřebí jen k jeho zachování. Jediný zákonný předpis, který tu má význam, jest ustanovení § 216 č. 2 ex. ř. a právě z jeho znění vyplývá úsudkem z opaku, že veškeré tam uvedené veřejné daně a dávky, jakož i veřejné dávky, jinými zákony jim na roven postavené, mají při rozvrhu nejvyššího podání mezi sebou stejné pořadí. Rozhodnutí č. 5334 Sb. n. s., jehož se žalovaná dovolala, týká se právní otázky naprosto odlišné.
Jest tedy v té příčině rozvrhové usnesení okresního soudu v M. ze dne 1. října 1934, č. j. E 6471/38-50, správné a veškeré závěry, vyvozované žalovanou a nižšími soudy z domnělé nesprávnosti rozvrhového usnesení, neobstojí v tom směru. Nutno se proto vypořádati se všemi ostatními námitkami žalované, za řízení v prvé stolici přednesenými, a svrchu pod 2—7 označenými.
K námitce pod 2. uvedené.
Z exekučních spisů E 6471/33 okresního soudu v M. vyplývá, že nemovitosti dané do dražby byly věnovány výhradně provozování výdělečného podniku, patřícího majiteli nemovitosti. Příslušelo proto podle § 265 zák. č. 76 Sb. z. a n. z roku 1927 výsadní právo příspěvkům k nemocenskému, úrazovému a pensijnímu pojištění ve smyslu příslušných zákonů po dobu dvou let, — nikoliv pouze po dobu 18 měsíců, jak to tvrdila žalovaná, — bez knihovního zajištění, a ze starších, nejvýše tříletých nedoplatků, počítajíc nazpět ode dne příklepu, jest toto přednostní právo zachováno tím, že byly nedoplatky knihovně zajištěny nejdéle do dvou let po splatnosti dotčených dávek. Uvedeným podmínkám bylo vyhověno co do všech pojistných příspěvků exekučním soudem v rozvrhovém usnesení přikázaných, jak podle exekučních spisů bylo zjištěno.
K námitce pod 4. uvedené:
Veškeré výsadní pohledávky byly podle exekučních spisů včas, totiž do dražebního roku přihlášeny (§ 172, posl. odst., ex. ř.).
K námitce pod 4.
Podle § 1353 obč. zák. ručí rukojmí — a o rukojemský závazek tu zajisté jde — jen za rozsah pohledávky, jak se jeví v době, kdy rukojemství bylo ujednáno. Neručí tudíž za úroky z prodlení a útraty soudní a exekuční, ani za jiné vedlejší závazky, které dodatečně vznikly (srov. Rouček-Sedláček, Komentář k § 1353 obč. zák., Klang, Komentář k témuž paragrafu). Zaručil-li se peněžní ústav za veřejnou dávku jen do určité výše, ručí jen za daně a dávky v té výši, nikoliv i za jejích příslušenství, vyplývající z oné částky (srov. rozh. č. 13194 Sb. n. s.). Jest tedy hledíc na § 1353 obč. zák., vykládati záruční listinu co do rozsahu ručení přesně tak, že se žalovaná zaručila jen do výše převodního poplatku samého, t. j. do výše 92 650 Kč, že však neručí za úroky z prodlení. Z toho důvodu nelze vyhověti dovolání co do částky 31 346 Kč 70 h, žádané za úroky starší 3 let, ode dne příklepu nazpět. Zásada právě vyložená neznamená však, že by si žalobce musil dáti zaúčtovati částku mu z nejvyššího podání přikázanou napřed na jistinu, totiž na převodní poplatek, a pak teprve na vedlejší příslušenství. Žalobci ručila zástava podle ustanovení § 216 ex. ř. na prvním místě za příslušenství, požívající stejného pořadí s jistinou, a pak teprve za jistinu. Na tom nebylo záruční smlouvou ani omezením ručení v ní vyjádřeným nic změněno. Žalovaná ručí za schodek na jistině tak, jak se vyskytl při rozvrhu nejvyššího podání podle zásad exekučního řádu. Nelze souhlasiti s žalovanou ani potud, pokud tvrdí, že mohla počítali s knihovním stavem, který tu byl v době záruky, takže pozdější zatížení privilegovanými pohledávkami nemohlo působiti v její neprospěch. Nebezpečí zhoršení platební schopnosti dlužníkovy nebo možnosti, dosáhnouti úhrady z nemovitosti do zástavy dané, stíhá podle povahy smlouvy o rukojemství rukojmího, nikoli věřitele, neboť nebezpečí zhoršení finančního stavu dlužníkova je zpravidla důvodem uzavření rukojemství a záruční smlouvy.
Podle zásad svrchu vyložených má žalobce ve smyslu záruční smlouvy ze dne 21. března 1929 proti žalované bance nárok na náhradu schodku na převodním poplatku, není však oprávněn domáhati se zaplacení úroků, pokud nebyly zapraveny z nejvyššího podání.
Podle rozvrhového usnesení shora uvedeného po případě dle usnesení nejvyššího soudu ze dne 28. února 1935, č. j. R I 35/35-1, obdržel stát na částečnou úhradu tří převodních, poplatků s příslušenstvím v úhrnné částce 277 335 Kč 35 h částku 224 753 Kč 50 h. Přikázanou částku jest podle ustanovení § 218 ex. ř. rozděliti poměrně na dotčené tři poplatky s příslušenstvím. Převodní poplatek, za nějž se žalovaná zaručila, činí 92 650 Kč, úroky od 4. dubna 1931 do 3. září 1934 — 19 456 Kč 50 h, soudní útraty exekuční 27 018 Kč 05 h a útraty exekuce berní 920 Kč, dohromady 140 044 Kč 55 h. Částka připadající z nejvyššího podání na tento poplatek se tedy rovná částce 224 753,50 násobeno 140 044,55, děleno 277 335,35 čili částce 113 492 Kč 55 h. Schodek činí tudíž 140 044,55 Kč — 113 492,55 Kč, t. j. 26 552 Kč a touto částkou bylo tudíž žalobě vyhověti. Úroky z prodlení příslušejí žalující straně ode dne upomínky, t. j. ode dne 20. srpna 1935, a to podle úrokové míry, na kterou podle platných zákonů má nárok v poměru vůči původnímu dlužníkovi.

Citace:

č. 17008. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 909-912.