Čís. 17005.

Pravoplatné soudní usnesení, vydané v nesporném řízení, jímž má býti vynucena určitá činnost účastníka, lze vykonati buď nesporným soudem v nesporném řízení (§ 50, odst. 6, zák. č. 100/1931 Sb. z. a n.), nebo v řízení exekučním (§ 50, odst. 7, uved. zák.).
Při vymáhání v nesporném řízení může nesporný soudce zvoliti donucovací prostředek podle předpisů exekučního řádu, není však vázán jeho předpisy o formálním postupu při zvoleném donucovacím prostředku; otázka náhrady nákladů spojených s touto exekucí se řídí vždy podle předpisů exekučního řádu.
Při výkonu usnesení nesporného soudu podle § 50, odst. 7, zákona č. 100/1931 Sb. z. a n. jde o exekuci na základě exekučního titulu uvedeného v § 1 č. 6 ex. ř. a jest se říditi i formálními předpisy tohoto řádu, ať exekuci povolil nesporný soud (§ 4 č. 3 ex. ř.), nebo exekuční soud (§ 4, posl. odst., ex. ř.).
Zvolil-li nesporný soudce k výkonu svého usnesení v nesporném řízení (§ 50, odst. 6, zák. č. 100/1931 Sb. z. a n.) donucovací prostředek podle § 354 ex. ř., není povinen se říditi i formálním předpisem § 358 ex. ř.
(Rozh. ze dne 28. června 1938, R I 853/38.) Opatrovnický soud uložil H. D-ovi peněžitou pokutu 500 Kč ve prospěch chudinského fondu obce P. proto, že neplní povinnosti, jež mu byly uloženy usnesením ze dne 18. října 1937, P II 399/34, že totiž svého syna Bohuslava neposílá každou druhou neděli po případě k žádosti matky již v sobotu po obědě k matce, dále mu uložil, že nesplní-li tuto svou povinnost, že bude pokuta prohlášena za propadlou a že mu bude uložena další dvojnásobná pokuta 1 000 Kč ve prospěch téhož účelu, a nakonec mu uložil náhradu nákladů povolení exekuce v částce 142 Kč 95 h do 14 dnů pod exekucí. Rekursní soud potvrdil napadené usnesení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu otce H. D-a.
Důvody:
Jde tu o výkon pravoiplatného usnesení prvého soudu ze dne 18. října 1937, č. j. P II 399/34-67, jimiž bylo stěžovateli uloženo, aby svého syna Bohuslava D. posílal každoui druhou neděli po případě na žádost matčinu hned již v sobotu po obědě k matce Ludmile č. Výkon pravoplatného soudního usnesení v nesporném řízení, jímž má býti vynucena určitá činnost účastníka, jest upraven v § 50 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. dvojím způsobem, a to především v odstavci 6, kde jde v podstatě o exekuci, vykonávanou soudem nesporným a v řízení nesporném. Tu může sice nesporný soudce užiti i donucovacích prostředků, jako jsou poskytnuty exekučnímu soudu v exekučním řádě, a řídí se pak podle předpisů exekučního řádu jen volba donucovacích prostředků (tato však jen někdy) a otázka náhrady nákladů soudních s touto exekucí spojených, tato ovšem vždycky. Předpisy exekučního řádu o formálním postupu při zvoleném donucovacím prostředku není nesporný soudce vázán. Zvolil-li totiž nesporný soudce k výkonu svého usnesení donuoovací prostředek podle § 354 ex. ř., nebyl povinen se říditi také formálním předpisem § 358 ex. ř., jenž nařizuje výslech povinného před vydáním, usnesení o výkonu, pokud není nebezpečí v prodlení.
Druhý případ výkonu usnesení nesporného soudu jest upraven v § 50, odst. 7, zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. A v tom případě jde o exekuci na základě exekučního titulu uvedeného v § 1 ex. ř., jde tedy o exekuční řízení v pravém smyslu slova, ať exekuci povolil nesporný soud (§ 4 č. 3 ex. ř.), anebo přímo exekuční soud (§ 4 posl. odst. ex. ř.), a pak jest se říditi i formálními předpisy exekučního řádu.
V souzené věci jde však o výkon usnesení jen podle odst. 6 § 50 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n., což plyne jak z obsahu, tak i z formy napadeného usnesení, a mimořádný dovolací rekurs může býti podán jen z důvodu uvedeného v § 46, odst. 2, zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. Stěžovatel řídě se tímto ustanovením, spatřuje zmatečnost v tom, že nebyl vyslechnut podle § 358 ex. ř. Ale v tom nelze shledávati důvod zmatečnosti, jak plyne z uvedeného již výkladu § 50, odst. 6 zákona č. 100/1931 Sb. z. a n. Nezákonnost (čl. 5 č. 1 zák. č. 251/1934 a č. 314/1936 Sb. z. a n.) spatřuje stěžovatel v tom, že prý návrh na donucovací opatření byl nejasný, ale z toho neplyne nezákonnost napadeného usnesení. Stěžovatel ostatně ani neuvedl, kterému zákonnému ustanovení se ona domnělá nejasnost příčí. A pokud stěžovatel spatřuje nezákonnost v tom, že nesporný soudce, vydávaje opatření, nehleděl k zájmům dítěte (§ 142 obč. zák.), tedy přehlíží, že tu nešlo o rozhodnutí ve smyslu § 142 obč. zák., nýbrž jen o výkon usnesení již vydaného v nesporném řízení.

Citace:

č. 17005. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 903-905.