Čís. 5087.

Není-li trestným neznámý pisatel z důvodu § 6 odst. 2 b) a 3 zák. čís. 108/33 sb. z. a n., není trestnou ani osoba odpovědná ze zanedbání povinné péče podle § 6 zák. čís. 124/1924 (§ 4 vyhl. 145/1933) sb. z. a n. Objektivní jsoucnost veřejného zájmu nelze popříti, šlo-li o to, informovati veřejnost o způsobu, jakým došlo k prodeji (směně) obecního pozemku.
(Rozh. ze dne 24. září 1934, Zm I 711/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu jako soudu kmetského v Hradci Králové ze dne 8. března 1934, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 2 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro přečin podle § 2 zákona o ochraně cti čís. 108/1933 Sb. z. a n. a pro přestupek podle § 6 zák. čís. 124/24 Sb. z. a n. v doslovu § 4 vyhlášky čís. 145/33 Sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost soukromého obžalobce napadá rozsudek nalézacího soudu ze zmatečních důvodů čís. 5, 7, 9 a) § 281 tr. ř.
Při zkoumání oprávněnosti zmatečních důvodů je si předem uvědomiti, z čeho je Josef V. obžalován a kdy se stává čin mu k tíži přičítaný beztrestným provedením důkazu pravdy, pokud se týče pravděpodobnosti. Obžaloba soukromého obžalobce viní obžalovaného, že se dopustil přečinu §§ 1 a 2 zák. o ochraně cti čís. 108/1933 sb. z. a n., pokud se týče přestupku zanedbání povinné redaktorské péče podle § 6 zák. čís. 124/24 v doslovu § 4 vyhlášky min. sprav. čís. 145/1933 sb. z. a n.
Činy uvedené v §§ 1 a 2 zák. o ochraně cti nejsou podle § 6 cit. zák. trestné: a) jestliže se dokáže, že uvedené nebo sdělené skutečnosti jsou pravdivé (důkaz pravdy); b) jestliže se dokážou aspoň takové okolnosti, pro které uvedené nebo sdělené skutečnosti mohly býti důvodně pokládány za pravdivé (důkaz omluvitelného omylu), a, jde-li o čin spáchaný tiskopisem, je-li nad to uvádění nebo sdělování skutečností, o něž jde, ve veřejném zájmu, nebo bylo-li ho potřebí k obhájení důležitého zájmu soukromého. Je-li tu však některý důvod vylučující trestnost podle § 6 odst. 1 a 2 zák. čís. 108/33 (přímého pachatele), není trestnou ani osoba odpovědná za zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu, jehož obsahem byl trestný čin spáchán (§ 6 odst. 5 cit. zák.).
Rozsudek připouští, že obžalovaný popřel, že závadný článek četl, psal nebo dal do tisku. Obžalovaný pisatele článku nepojmenoval, nastoupil však důkaz pravdivosti jeho obsahu. Rozsudek usuzuje pak, že se obžalovanému důkaz pravdy nezdařil, přichází však ku přesvědčení, že »pisatel« zprávy byl při jejím psaní v omluvitelném omylu (§ 6 odst. 2 zák. čís. 108/33 sb. z. a n.). Vzhledem k tomu zprostil rozsudek podle § 259 čís. 2 tr. ř. obžalovaného odpovědného redaktora z obžaloby jak z přečinu podle § 2 zák. o ochr. cti, tak i z přestupku podle § 4 vyhl. čís. 145/33 sb. z. a n.
Lze přisvědčiti zmateční stížnosti, že se rozsudek nevyslovil a tudíž nezjistil, zda uvěřil obhajobě obžalovaného, že pozastavený článek vůbec nečetl, nepsal a do tisku nedal. Leč vada tato nepadá v tomto případě na váhu z těchto úvah: Napadený rozsudek nezjišťuje, že třetí, od obžalovaného odpovědného redaktora odlišná osoba byla pisatelem článku, nýbrž usuzuje zcela povšechně, že »pisatel«, jejž vůbec nejmenuje, byl v omluvitelném omylu podle § 6 odst. 2 zák. čís. 108/33, a odůvodňuje i tento výrok a poukazuje k tomu, že samovolným uváděním tvrzení, že J. dá obci 10000 Kč, mohl býti vzbuzen dojem, že soukromý obžalobce překročil meze svého oprávnění, že činí sám o své újmě návrh na prodej, pokud se týče spoluprodává ve prospěch osoby, o níž bylo známo, že je téhož politického smýšlení jako on, a to tím spíše, když peníz 10000 Kč složen nebyl. Je nasnadě, že se celý tento výrok ve své povšechnosti může vztahovati na »pisatele dosud nezjištěného jména, neznámého« jakož i na obžalovaného — odpovědného redaktora — jako pisatele. Povšechný doslov rozsudku nevylučuje ani tu ani onu možnost a je s ohledem na to zkoumati, zda rozsudkový výrok o omluvitelném omylu pisatelově obstojí jak pro případ, že pisatel je neznámý, tak i pro případ, že jím byl obžalovaný odpovědný redaktor. Že by tento výrok — pokud předpokládá neznámého pisatele — byl vadný, zmateční stížnost sama nedoličuje způsobem v § 281 tr. ř. předpokládaným.
Avšak stížnosti nelze přisvědčiti ani, pokud napadá tento výrok, vychází-li se stanoviska, že snad přece obžalovaný byl pisatelem. Tu poukazuje stížnost k tomu, že obžalovaný je 15—20 let činný v samosprávě, byl přes 10 let předsedou okresní správní komise a byl i jinak politicky činný, a dovozuje na tomto podkladě, že obžalovaný musel věděti, že soukromý obžalobce nemůže prodávati obecní pozemky, a že ke každému zcizení obecních pozemků je zapotřebí schválení většiny zastupitelstva atd. Leč ani těmito vývody nedoličuje stížnost zmatečnost výroku o omluvitelném omylu, přehlížejíc, že soud obžalovaného nezprostil pro zdařený důkaz pravdy, pro kterýžto důkaz by stížností uplatňované okolnosti mohly míti význam, nýbrž pro zdařený důkaz omluvitelného omylu, t. j. pro důkaz takových okolností, pro které obvinění mohlo býti důvodně pokládáno za pravdivé. Že okolnosti v rozsudku zjištěné o prohlášení soukromého obžalobce při úředním jednání o prodeji pozemku, že J. dá obci 10000 Kč, ač k takovému prohlášení oprávněn nebyl, a že oněch 10000 Kč až doposud obci vůbec zaplaceno nebylo, nemohly vzbuditi i u obžalovaného dojem, že soukromý obžalobce při prodeji spolupůsobil — jaksi pozemek »spoluprodával« — způsobem dosti povážlivým ve prospěch osoby téhož politického smýšlení, stížnost sama netvrdí. Úvahami soudu je tedy kryt způsobem formálně bezvadným závěr soudu, že pisatel, ať je neznámý, ať jím byl obžalovaný, jednal v omluvitelném omylu.
Ovšem rozsudek nezjišťuje další pro zprošťující výrok při urážkách tiskem spáchaných důležitou náležitost, zda sdělování skutečností, o jaké jde, se stalo ve veřejném zájmu, nebo bylo-li ho potřebí k obhájení oprávněného důležitého zájmu soukromého (§ 6 odst. 3 zák. čís. 108/33). I když se vychází z předpokladu stěžovateli nejpříznivějšího, že stížnost tuto vadu rozsudku vytýká, nelze jí přisvědčiti ani v tom bodu; vždyť objektivní jsoucnost veřejného zájmu nelze v tomto případě popříti, kdyžtě podle zjištění rozsudkových přece šlo o to, informovati veřejnost o způsobu, jakým došlo k prodeji pokud se týče ke směně obecního pozemku, a to tím spíše, když značná částka kupní (směnné) ceny po dobu několika let vůbec nebyla zapravena. Že se způsob tohoto sdělení snad neshodoval s účelem hájiti veřejný zájem, nelze tvrditi; vždyť článek skutečně se omezuje jen na zjištění fakt týkajících se prodeje onoho pozemku.
Je-li takto jisto, že pisatel jednal v omluvitelném omylu a v zájmu veřejném — ať to již byl obžalovaný, který článek sepsal, nebo pisatel neznámý, — nelze tvrditi, že zprošťující rozsudek je právně mylný; vždyť byl-li pisatelem obžalovaný, zprostil ho soud právem z obžaloby pro přečin proti bezpečnosti cti z důvodu trestnost vylučujícího podle § 6 odst. 2 b) a 3 zák. čís. 108/33; nebyl-li však pisatelem obžalovaný, je zprošťující výrok samozřejmým důsledkem předpisu odst. 5 § 6 cit. zák.; vždyť není-li trestným neznámý pisatel pro důvod vylučující trestnost podle § 6 odst. 2 b) a 3 zák. čís. 108/33 — což vychází na jevo, jak uvedeno, jednak ze zjištění soudu o omluvitelném omylu, jednak z úvah o účelu článku hájiti veřejný zájem v tomto případě, pak není trestnou ani osoba odpovědná ze zanedbání povinné péče, a byl proto obžalovaný právem zproštěn i z případné obžaloby pro přestupek § 6 zák. čís. 124/24 (§ 4 vyhl. 145/33). Tento význam § 6 odst. 5 zák. čís. 108/33 si stížnost zřejmě neuvědomila.

Citace:

Čís. 5087. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 352-355.