Zamýšlená či nezamýšlená změna exekučního a konkursního řádu? V tomto listě bylo už při jiných příležitostech ukázáno, jak často nové zákony dotýkají se zákonů dosavadních,
měníce je patrně nevědomky, jen proto, že nový zákonodárce
neznal předpisů práva dosavadního. Novým dokladem toho je
§ 66 zák. ze 14. dubna 1920, č. 347 sb. z. a n. o akciové bance cedulové. Už prvý jeho odstavec, převzatý doslovně z čl. 97. stanov rakousko-uherské banky, neuvědomuje si, že po vydání těchto stanov bylo právo exekuční kodifikováno v řádu exekučním z r. 1896, a tak mluví, stejně jako jeho vzor, o »nabytí zástavních neb exekučních práv anebo práva obstávky« a o tom, že jest se obrátiti »na příslušný soud«, ačkoli toto poslední se
rozumí podle exekučního řádu samo sebou, ačkoli obstávku zná
tento řád jen jako prozatímní opatření a ačkoli nejasným zůstává,
co je míněno slovy »zástavních neb exekučních práv«, když i exekuce na svršky i exekuce na pohledávky má podle exekučního
řádu nutně za následek vznik soudcovského práva zástavního.
Ještě horší však je to, že § 66 odst. 1. připouští exekuci na peníze a cenné papíry ležící u banky »způsobem, jímž nebudou dotčena práva banky ku jmenovaným věcem«, kdežto § 262 ex. ř. dovoluje vésti exekuci' na svršky nalézající se v detenci osoby třetí, jen když tato k tomu svolí a projeví ochotu je vydati. Zde tedy vlastně nový zákon dává příští cedulové
bance do vínku, privilegium odiosum: Každý jiný schovatel cizích
věcí může exekuci zabavením jich odvrátiti pouhým svým odporem, ale cedulová banka nikoli. A komicky zní tomu, kdo zná
exekuční řád, starostlivý předpis, aby ovšem soud také banku
o »zajištění (má to být prozat. opatření obstávkou či exekuce
zajišťovací?) a exekuci« vyrozuměl. Jako by bylo lze na pohledávku vésti exekuci, o níž by poddlužník nemusit věděti!
Hřeší-li odstavec prvý proti exekučnímu řádu, hřeší odstavec druhý proti konkursnímu řádu. Praví se tam: »347/1920 sb., § 66.2«. Nový
zákon křísí nám tu »zástupce konkursní podstaty«, ačkoli nový
řád konkursní z r. 1914 zná jen »správce podstaty«, a tím oživuje otázku, je-li konkursní podstata subjektem právním, ačkoli ji nový konk. řád chtěl na dobro odkliditi. Ale nový zákon odporuje přímo i § 77 III. k. ř., který ve případech, o něž běží,
předpisuje, že konkursní soud hned při vyhlášení konkursu má bankám a p. ústavům tuto událost oznámiti (ne tedy »zástupce konk. podstaty příslušným soudem«) a jim přikázati, že opatření s úschovou, pohledávkou nebo bezpečnostní schránkou smějí se státi jen se souhlasem soudu konkursního.
Podle zákona o cedulové bance nemá konkursní soud ovšem do
věci co mluviti, stejně jako v r. 1878, kdy vznikl statut banky
rakousko-uherské. Zdá se, že budeme-li takto pokračovati, budeme v mnohých otázkách zase šťastně tam, kde bylo Rakousko před 50 lety!