Ukladatel peněz na běžný účet u banky má proti bance
jen právní postavení zmocnitele. I když mu tato odevzdala složenky svého účtu u poštovní spořitelny, nestane
se, platí-li jeho komitenti proň na tyto složenky, proti
němu assignantkou a spořitelna assignatářkou, nýbrž banka je assignatářkou proti jeho platícím dlužníkům.

Žalobce učinil se žalovanou bankou ujednání, že komitenti
jeho platiti budou nyní na běžný jeho účet a banka že k poukazům
jeho bude zaň vypláceti. K provádění této úmluvy odevzdala mu
banka před státním převratem složní lístky poštovní spořitelny
pro ni znějící, které měly ještě zvláštní přetisk vyznačující účet
žalobcův. Tyto složní lístky rozesílal s účty žalobce svým komitentům a ti proň poštovní spořitelnou platili žalované bance. Po státním převratu opomněli komitenti změněné situace a platili dále öl
vídeňskou poštovní spořitelnou, nepoznamenavše červeným křížem pres složní lístek, že plat děje se pro pražskou poštovní spořitelnu. V důsledku toho žalovaná banka nemohla penězi pro žalobce u ní poštovní spořitelnou vídeňskou složenými disponovati.
Žalobce domáhal se na ní výplaty celkové částky u vídeňské spořitelny poštovní proň splacené, byl ale ve všech stolicích
zamítnut.
U nejvyšší ho soudu z těchto důvodů:
Správným jest, že ukládání na běžný účet, přesněji řečeno
úmluva o tom, jest o sobě právním jednáním. Úmluvou bere přejímatel vkladů na sebe závazek, aby peníze pro druhou stranu,
přijímali a jich dle jejího poukazu použil, druhá strana přejímatele
peněz v naznačeném směru zmocňuje, aby pro ni a s účinností
pro ni řečeným způsobem jednal. Nesprávným jest názor, že ten,
kdo používá jiného k ukládání peněz na běžný účet, přejímá závazek vklady činiti a že čině u něho vklady, plní tím svůj smluvní závazek. Činiti vklady jest sice smluvním právem ukladatele, není však jeho závazkem, on nemůže na splnění tohoto domnělého závazku býti žalován. Ukládatel má v jádru věci právní postavení zmocnitele a tudíž vzcházejí pro něho tytéž závazky, jaké zákon ukládá v § 1014 a násl. obč. z. i jinakému zmocniteli.
Rovněž nesprávným jest názor dovalatelův, podle něhož prý při
vkladech na běžný účet jednotlivé vklady prý mizí v běžném
účtu, nemajíce v tomto případě vlastní jsoucnosti jako samostatná
právní jednání. Tento účinek nastává ovšem, jakmile saldo bylo
uznáno. Do té doby podrží však jednotlivé vklady svůj zvláštní
právní ráz, sezmatelný z toho, jaké právní jednání se v nich utajuje. Vždyť nejedná se přece o mrtvé číslice, nýbrž o položky
vzájemných hospodářských a právních vztahů a jen právní povahou jednotlivých vkladů se určuje, která ze stran a do jaké
míry jdou vklady k dobru nebo k tíži a v čí prospěch vypadne
pak saldo jakožto výslednice vzájemných hospodářských a právních vztahů. Jest ovšem zcela přirozeno, že, dokud právní ráz
té které položky nejeví praktických důsledků právních, budou
jednotlivé vklady zařazovány do běžného účtu, aniž rozlišovalo
by se, jaká jest jejich právní povaha. Není proto nikterak s podivem, že žalovaná banka až do dne 6. února 1919 zapisovala
veškeré vklady žalobcovy do téhož účtu, nerozlišujíc, zda staly
se přímo u ní, či zda uskutečněny byly vídeňskou poštovní spořitelnou, a že řečeným dnem počínajíc otevřela pro posléz řečené vklady zvláštní účet, ježto od té doby jevila právní povaha těchto vkladů závažné účinky právní, vyznačující tyto vklady od vkladu
jiných.
V omylu jest žalobce, domnívaje se, že žalovanou banku stíhá nebezpečí vzniklé z toho, že peníze zasílány byly vídeňskou poštovní spořitelnou, poněvaldž žalovaná prý tento způsob zasílání peněz určila, takže žalobce, zaslav vklady tímto
způsobem, splnil vplacením u sběrny vídeňské poštovní spořitelny svůj závazek k uložení peněz, a žalovaná banka je povinna
vydati mu, co u sběrny bylo vplaceno. Především nešlo při tom,
jak již vylíčeno, o splnění nějakého závazku žalobcova, takže
vratkými jsou vývody, připínající se k tomuto mylnému pojetí
věci. Dále dlužno uvážiti, že žalovaná banka, davši žalobci k použití složenky svého účtu u vídeňské poštovní spořitelny, poskytla mu ovšem možnost, ale neuložila mu za povinnost, by
dlužníci jeho touto cestou platili. Žalovaná banka neměla pražádného vlivu na to a nemohla také s úspěchem toho se domáhati, aby žalobce svým dlužníkům složenky vídeňské poštovní spořitelny dodával a aby tito také složenek těch skutečně použili. Žalovaná banka nevěděla a nebyla ani s to, opatřiti si o tom vědomost, co kdo žalobci dluhuje, a nejsouc o sobě k dlužníkům žalobcovým v nižádném právním poměru, nemohla vykonávati na ně vlivu v tom směru, jakým způsobem mají svůj dluh vyrovnati. Naopak, na žalobci bylo, aby dle svého právního poměru ke svým dlužníkům rozhodl, zda chce či nechce dáti jim k použití složenek poštovní spořitelny žalovanou mu odevzdaných, a věcí dlužníků bylo, zda chtěli či nechtěli jich použíti. Při tom kázala obchodní obezřetnost jak žalobci tak jeho dlužníkům, by počítali se změněnými poměry, a neměla jim ujíti okolnost, že dnem 20. listopadu 1918 počínajíc, bylo lze dosavadními složenkami poštovní spořitelny ve Vídni, pokud majitelé šekových kont bydlí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, u poštovních úřadů těchto zemí konati vklady též pro poštovní spořitelnu v Praze a způsobiti takto, by vklady zůstaly v území československé republiky. Upozorňovati zvlášť na tyto obecně známé okolnosti žalovaná banka dlužníky žalobcovy ani nemohla, poněvadž jich neznala, a upozorňovati žalobce neměla ani důvodu ani povinnosti, poněvadž znalost oněch poměrů mohla u žalobce (prot. firmy) vším právem předpokládati. Pakliže tedy dlužníci žalobcovi přes ony skutečnosti a poměry platili vídeňskou poštovní spořitelnou a žalobce tomu se nevzepřel nebo vzepříti se s to nebyl, tyká se to poměru žalobcova k jeho dlužníkům a nikoli poměru jeho k žalované bance. Hledí-li žalobce seetrojiti z placení vkladů jeho dlužníky
u poštovní spořitelny assignaci, při níž prý byl on assignatem,
žalovaná banka assignantkou a spořitelna assignatářkou, zapomíná, že jedná se o dvojí právní poměr, totiž jednak o
právní poměr mezi ním, jeho dlužníky a žalovanou bankou, jedpak o právní poměr spořitelny k žalované bance. Poukázav své
dlužníky, by platili žalované bance vídeňskou poštovní spořitelnou, vystupoval žalobce vůči svým dlužníkům jako assignant vůči assignatům, při čemž assignatářkou byla žalovaná banka. Poštovní spořitelna, přijímajíc poukázané obnosy na účet
žalované banky, obstarávala mandát k inkassu. Tento mandát
vycházel ovšem od žalované. Ježto však, jak dolíčeno, žalobce
sám a nejsa k tomu nucen, souhlasil se zasažením mandatáře
k inkasu, není oprávněn, činiti žalovanou z toho odpovědnu,
že osud splátek u mandatáře k inkassu pro jeho poměry se zhoršil.
On může na žalované bance požadovati jen to, co tato na mandatáři k inkassu požadovati smí.
Za těchto okolností netřeba zabývati se déle otázkou, zda
zhoršení situace stalo se náhodou a zda žalobce s otevřením
zvláštního účtu pro vklady vídeňskou spořitelnou poštovní učiněné souhlasil.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. června 1920 Rv. I. 271/20. —r.

Citace:

Ukladatel peněz na běžný účet u banky má proti bance jen právní postavení zmocnitele.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 2, s. 66-69.