K otázce promlčení pohledávek notářů a advokátů (§ 1486 o. z. obč.)

V návrhu subkomitétu pro revisi obč. zákoníku zůstala beze změny druhá věta § 1478. (»K promlčení stačí, když někdo práva, jehož by o sobě již mohl vykonati, po třiceti let nevykonává«.) V otázce, kdy začíná promlčení, byl rozpor mezi teorií a praxí — ale rozpor celkem neškodný — ve věci pohledávek, splatných na výpověď. Ungerova myšlenka, opřená o to, že vykonati lze jen tehdy právo nějaké, může-li býti přímo vymáháno žalobou, vedla přirozeně k tomu, že poněvadž nelze žaloby podati, dokud nebyla pohledávka vypověděna, nezačne také promlčení ve smyslu § 1478, dokud nebyla dána výpověď,1 Ale tento názor nikdy se neujal v praxi. Unger uznával, že důsledky jeho stanoviska jsou v jistých případech absurdní (pohledávka je splatna za tři měsíce po výpovědi; od vzniku pohledávky uplynulo sto let, aniž byl placen úrok, aniž se vůbec něco stalo k jejímu uplatnění; přes to právní nástupce věřitelův vypoví pohledávku a teprve za tři měsíce po výpovědi začne promlčení!). Ale přesunoval tuto věc na zákonodárství. § 1478, vykládal v ten smysl, že promlčení začne v den, kdy jest »actio nata«. Praxe šla jinou cestou. Považovala případ pohledávky, splatné na výpověď za výjimku z ustanovení § 1478 a kladla počátek promlčení ke dni vzniku pohledávky.2 Teoreticky bychom mohli říci, že podle praxe promlčuje se tedy ve 30 letech »právo, dáti výpověď« — což arci Unger rozhodně zavrhuje »neboť právo dáti výpověď není konkrétním, o sobě trvajícím právem soukromým, a kdyby jím bylo, bylo by jistě právem člověka na vlastní činnost (§ 1459), tedy res merae facultatis«. Práva taková nepodléhají podle § 1459 vůbec promlčení. Unger se svého hlediska právem se dovolával zákonodárství — praxe bezděčně a vlastně praeter, ne-li přímo contra legem vyplňovala mezeru v zákonných ustanoveních ve smyslu § 7 (přirozené zásady právní).
Ale pohledávka, splatná na výpověď, není jediným případem, kdy voláme a budeme volati na pomoc § 7. Jsou pohledávky, kdy nejen proto není »actio nata«, že dlužníka nedošla výpověď, nýbrž dokonce proto, že dlužník vůbec ani neví že jest dlužen —a kolik. Lékař na př. někoho léčí, ale neposílá žádného účtu; notář nebo advokát projednávají dlouhou, složitou věc, ale nepošlou vyúčtování; dlužník poskytl v těchto případech snad nějakou zálohu a neví: jsem dlužen? kolik? — kdy v těchto případech začne promlčení — nyní podle § 1486 tříleté? Kdyby začalo podáním účtu, nezačne po případě vůbec nikdy. (Za sto let dostane nějaký dědic od nějakého dědice účet a od té chvíle začne tříleté promlčení!) Výsledek ryze nesmyslný. A tak nezbývá, než konstruovati novou výjimku z § 1478: za tři leta od dokončení prací začíná tříleté promlčení.3 Ale čeho? — Práva na předložení účtu; což je zase res merae facultatis podle § 1459. K této konstrukci, opřené bezděčně a velmi zvláštně o § 7, vede nezbytná potřeba praxe. Že však je skutečně pohledávka sama splatna teprve po předložení účtu, je patrno i z toho, že teprve od té chvíle bylo by možno požadovati úroky z prodlení.
Ne snad z naléhavých důvodů praktických, ale pro teoretickou důslednost bylo by snad přece lépe formulovati rozřešení této otázky poněkud jinak, než jak navrhuje revisní osnova. Tam se navrhuje druhý odstavec § 1486 tohoto znění: »(2) Promlčení pohledávek uvedených v §§ 1480, 1486 počíná koncem roku, v němž nastala událost, s níž § 1478 spojuje počátek promlčeni« Ale právě § 1478 nemá žádoucí přesnosti. Navrhoval bych na místě 2. odstavce § 1486 doplněk § 1478 tohoto znění: »Promlčení pohledávek splatných na výpověď, jakož i pohledávek splatných po předložení účtu, počíná koncem roku, kdy věřitel mohl výpovědí nebo účtem přivoditi jejich splatnost. Je-li pohledávka splatná určitou dobu po výpovědi, odsune se počátek promlčení o tuto dobu.«
Druhý odstavec § 1486, jak jej navrhuje osnova, jest arci vyjádřen podle § 201 obč. zák. pro říši německou. Ale nesmíme zapomínati, že něm. obč. zák. má sice v § 198 také ustanovení »Die Verjährung beginnt mit der Entstehung des Anspruches«, což podle theorie znamená totéž jako ustanovení § 1478 t. j. vznik žaloby — actio nata. Ale v § 199 něm. obč. zák. jest ustanovení o pohledávkách, splatných na výpověď: »Kann der Berechtigte die Leistung erst verlangen, wenn er dem Verpflichteten gekündigt hat, so beginnt die Verjährung mit dem Zeitpunkte, vоn welchem an die Kündigung zulässig ist. Hat der Verpflichtete die Leistung erst zu bewirken, wenn seit der Kündigung eine bestimmte Frist verstrichen ist, so wird der Beginn der Verjährung um die Dauer der Frist hinausgeschoben.« Vedle toho ustanovuje § 200 něm. obč. zák.: »Hängt die Entstehung eines Anspruches davon ab, dass der Berechtigte von einem ihm zustehendem Anfechtungsrechte Gebrauch macht, so beginnt die Verjährung mit dem Zeitpunkte, von welchem an die Anfechtung zulässig ist.«
Následkem těchto ustanovení německého zákona občanského mohla theorie docela pravidelným způsobem, výkladu zákona dospěti k zásadě, že v každém případě, kdy věřitel dlužníkovi sečká (nežádá plnění hned po dokončení práce) začne promlčení od konce roku, v němž mohlo býti plnění požadováno.4
Code сivil má ustanovení ve čl. 2273, které má ráz kasuistický. Žaloby advokátů na výlohy a palmare se promlčují ve dvou letech, počítaných od vynesení rozsudku v procesu nebo od smíru, nebo od odvolání advokátovy plné moci. Pokud se týče věcí neukončených, nemohou žádati výloh a palmárních nároků, starších pěti let.
Rozsudkem se myslí rozsudek, kterým se s kоnečnou platností o věci rozhodlo. Co se pak týče odvolání plné moci, rozšiřuje praxe tento pojem na všechny případy, kdy okolnosti znemožnily advokátu, aby věc dokončil, jako smrt, zbavení úřadu, a pod.5
Přes to, že francouzská formulace činí dojem přesnější, dal bych přednost úpravě, jak byla provedena v zákoně německém, protože kasuistika má jistá nebezpečí, kterých při abstraktním vyjádření věci není. Ale nejméně by se mi zamlouval způsob navržený osnovou. Neboť to, co při starém zákoně jest omluvitelno — vyplňování mezery zákona konstrukcí, tíhnoucí až ke všeobecné klausuli § 7 — není žádoucí v zákoně novém, i když se dá očekávati, že praxe bude se dále pohybovati ve starých kolejích. Ustanovení § 1486, zavedená III. dílčí novelou neprošla ostatně dosud zkušební drahou životní praxe, protože jejich působnost byla posléze odložena na 1. duben 1925 (vládní nař. ze dne 8. 2. 1924 č. 31 sb. z. a nař.).

Unger System II. str. 410 pozn. 6.
Krainz-Pfaff-Ehrenzweig ř. 405.
§ 1170: »Zpravidla má se plat vyrovnati po dokonaní díla.« Jsou ovšem také právní věci, které zůstanou neukončeny; uváznou prostě. Kdy v tom případě začne promlčení? Snad posléze provedenou akcí.
Dr. Ludwig Eneccerus: Lehrbuch des bürgerlichen Rechts, Allgem. Teil str. 601.
Planiol II. str. 207

Citace:

SVOBODA, Emil. K otázce promlčení pohledávek notářů a advokátů. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 4, s. 33-34.