Ještě k zákonu č. 209/1931 o změně některých ustanovení v oboru trestního soudnictví. Byli jsme upozorněni na další nedostatek § 4 tohoto zákona, o němž jsme se již zmínili v minulém čísle. § 4 totiž stanovil, že předseda zastaví trestní řízení usnesením, upustil-li žalobce po zahájení hlavního přelíčení od obžaloby dříve, než se sborový soud odebéře k usnášení o rozsudku, neupravil však opravné prostředky proti tomuto usnesení předsedovu. A přece otázka, zda žalobce ustoupil od obžaloby, nemusí býti zcela nepochybná, zejména jde-li o ustoupení mlčky podle § 46 tr. ř. I judikatura nejvyššího soudu se již podobnými případy zabývala (sr. na př. rozh. 3984 n. s.). V řízení před okresními soudy možno arci použiti § 481 tr. ř., pro řízení před jinými soudy však podob- ného ustanovení nemáme a postup podle § 15 tr. ř. sotva by tu byl na místě. Nebylo právě nejvhodnější svěřovati zastavení řízení před sborovými soudy předsedovi, již k zachování souměrnosti s § 227 tr. ř., který zastavení ve stadiu předcházejícím hlavnímu přelíčení svěřuje radní komoře, tedy kolegiu. Sluší dále uvážiti možnost různosti názorů předsedy a členů soudního sboru, zda tu jsou podmínky zastavení trestního řízení. Předseda jistě nemůže býti donucen, aby řízení zastavil proti svému přesvědčení, má-li však většina členů senátu za to, že tu podmínky zastavení jsou, bylo by vynésti zprošťující rozsudek podle § 259 č. 2 v původním znění, kterýžto předpis byl však právě zrušen. Srovnáme-li s těmito pochybnostmi praktický význam § 4, který ve vládním návrhu ani nebyl obsažen, a uvážíme-li, že praxe docházela v podstatě téhož výsledku aplikací § 227 (někdy ovšem ne zcela ve shodě se zákonem), uznáme, že § 4 mohl bez velké škody odpadnouti, neboť úleva, kterou chtěl soudům přinésti, nebude značná a zdaleka nevyváží vyšší zatížení způsobené ostatními předpisy zák. č. 207/1931, zejména zrušením záznamů o rozsudku v řízení u okresních soudů.