Stanoviti náhradu škody vzešlé telegrafem, obzvláště jeho zřízením, udržováním, změnou nebo odstraněním, jest příslušným podle § 6 zák. z 27. I. 1922 č. 33 sb. a § 9 vl. nař. z 1. II. 1923 č. 21 sb. okresní soud v řízení nesporném.

Poštovní správa najala v r. 1913 v Ch. místnosti pro poštovní úřad a zřídila na něm telegrafní a telefonní vedení. V žalobě podané u kraj. civ. s. v P. domáhala se majitelka domu na poštovní správě náhrady škody z těchto důvodů: Telegrafní a telefonní vedení zatěžuje dům, zejména konstrukci střechy a vrchní zdivo. Následkem nárazů větru na vedení povstaly v domě nebezpečné trhliny, jež se stále rozšiřují. Při komisionelním ohledání stavby v r. 1929 bylo zjištěno, že trhliny byly způsobeny tímto vedením, že je třeba zameziti další zavěšování drátů, provésti jinou konstrukci vedení a zajistiti stavbu, čímž je dán důvod k náhradě způsobené škody. Finanční prokuratura navrhla odmítnutí žaloby pro nepřípustnost pořadu práva, ježto jde o stanovení náhrady škody podle § 6 a 9 zák. 33 ex 1922, pro něž § 9 vlád. nařízení předpisuje řízení nesporné u místně příslušného okr. soudu.
Usnesením z 5. listopadu 1931 odmítl krajský s. civ. žalobu pro nepřípustnost pořadu práva a vyslovil zmatečnost veškerých jednání a svoji nepříslušnost podle § 42 j. n., přikloniv se k vývodům fin. prokuratury, že jde o náhradu škody podle § 6 zák. 33/22, jehož se strana žalující výslovně v žalobě dovolává, pro niž pořad práva není dán.
Vrch. s. v Р., co soud rekursní, potvrdil usnesení kr. s. civ. a uvedl:
Žalobce domáhá se náhrady škody, vzniklé jemu zřízením telegrafního a telefonního vedení na domě v Ch. a tvrdí, že již po rozumu § 6 zák. 33/22 o náhradu zakročila, žalovaná strana komisionelní ohledání provedla, ale nápravy nezařídila, naopak vedení ještě rozšířila. Soud první stolice došel k názoru, že odškodnění stranou žalující požadované určití jest cestou řízení nesporného, a to právem.
Strana žalující jest sice toho názoru, že cesta řízení nesporného určena jest toliko pro nároky na náhradu škody při stavbách nových telefonních vedení, po příp. při překládkách velkého rozsahu, nikoliv však pro nároky na náhradu škody vzešlé později, po zařízení telegrafního a telefonního vedení a poukazuje na to, že kdyby se přípustnost nesporného řízení vztahovala na jakoukoliv škodu z tel. vedení vzniklou, že by takovéto ustanovení přímo v zá- koně uvedeno bylo, že však ustanovení zákonné v tom směru není zcela jasným a doplněno je teprve v prováděcím nařízení. V ustanovení § 9, odst. VI. cit. z. praví se výslovně, že žádost o náhradu dlužno podati v preklusivní lhůtě jednoho roku, počínajíc od doby, kdy se poškozený o škodě dověděl. Z toho plyne, že není nutné, aby o nárocích na náhradu škody jednáno bylo hned při zřizování tel. vedení, nýbrž až v té době, kdy škoda se skutečně objevila.
Strana žalující poukazuje dále na to, že strana žalovaná vůbec popírá, že jde o škodu tel. vedením způsobenou. Tvrdí-li však strana žalující, že jí škoda tel. vedením vznikla, bude právě věcí nesporného řízení, zda a jaká náhrada z tohoto důvodu přísluší.
První soud posoudil proto otázku příslušnosti podle ustanovení § 6 a 9 zák. ze dne 25. I. 1922 a § 9 nař. z i. Π. 1923 č. 21 správně a bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.
Usnesení vrchního soudu ze dne 11. ledna 1932 R. II. 2/32. Dr. J. Homolka.

Citace:

Stanoviti náhradu škody vzešlé telegrafem, obzvláště jeho zřízením, udržováním, změnou nebo odstraněním, jest příslušným podle § 6 zák. z 27. I. 1922 č. 33 sb. a . Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1932, svazek/ročník 71, číslo/sešit 8, s. 270-271.