Veřejné či tajné hlasování. O této otázce přinesla loňská »Prager jurist. Zeitschrift« zajímavou anketu. Nejde tu sice o to, aby porady a hlasování soudu děly se veřejně, nýbrž o to, aby soud — neuváděje ani jmen ani poměr hlasů — nejpozději před konečným rozhodnutím, ale, je-li to možno, už i v dřívějším období sporu oznámil stranám svůj názor o skutkovém ději, o cenění průvodů i právním posuzování věci, tak aby stranám byla dána příležitost ještě se o tom vyjádřiti. Tím by jim bylo umožněno podniknouti vše, čeho uznají po stránce skutkové nebo právní potřebu. Příspěvky zabývají se řešením této otázky de lege lata. Upozorniti dlužno, že osnova sjednoceného civ. ř. soudního touž otázku výslovně řeší v § 182, odst. 2. takto: »Sezná-li předseda, že strany, vyličujíce skutkový děj, vycházejí s právního hlediska, podle jeho mínění pochybeného, je povinen je upozorniti na možnost jiného právního nazírání a dáti jim návod o tom, co by se podle jeho mínění mohlo jeviti rozhodným ve směru skutkovém i důkazním.« Důvodová zpráva (str. 444) pak podotýká k tomu: »Důležitou novotu přináší § 182 v odst. 2.; chce se jím čeliti stížnostem, jež se ozývají zejména z kruhů advokátských a jež vrcholí v tom, že soudce často neupozorní strany za jednání na možnost jiného právního nazírání, než z jakého vycházejí ony, a teprve ve svém rozsudku je jiným právním názorem překvapí, čímž jim znemožní, aby již za ústního přelíčení mohly přednésti skutečnosti a průvody, s tohoto jiného právního hlediska potřebné.«