Trvá-li někdejší vyrovnací dlužník na tom, aby mu byla vrácena zvláštní výhoda, kterou za vyrovnacího řízení někomu poskytl, musí toto právo uplatniti zálohou (kompensační námitkou), nestačí tedy, projeví-li tomu, kdo obdržel zvláštní výhodu, že požaduje vrácení její a že si ji proto sráží s jeho pohledávky za dodané zboží.
Důvody. Dovolání, které číselně uplatňuje dovolací důvody podle § 503, č. 2 a 4 c. ř. s., věcně však dovolací důvod § 503, č. 3 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Když nebylo brojeno proti zjištění prvního soudu, že zboží ze zásilky ze 16. února 1926, dodané před zahájením vyrovnání (1. března 1926), bylo placeno dne 5. března 1926, tedy po zahájení vyrovnávacího řízení, uznal správně odvolací soud, že šlo o neplatnou výhodu podle § 47 vyr. řádu č. 337/1914. Je-li tomu tak, mohlo důvodně to, co bylo dáno, býti požadováno do tří let zpět (§ 47 v. ř.). Jest jenom otázka, lze-li přisvědčiti názoru žalované, že stačilo k uplatnění nároku na vrácení plnění, když v dopise ze dne 14. března 1927 projevila, že požaduje zpět nepřípustnou další výhodu a že si ji zároveň započítává na úhradu dodávky ze dne 7. dubna 1926, nebo názoru žalobkyně, že to nestačilo, když nebyla podána žaloba o vrácení.
Nižší soudy jsou toho náhledu, že stačilo, když žalovaná — a nutno přisvědčiti, že dopis ze 14. 3. 1927 byl zaslán v propadné lhůtě § 47 v. ř. — dala najevo svoji vůli přeplatek si započísti, ale s tímto náhledem nelze souhlasiti.
To, co bylo dáno, bylo dáno proti vůli zákona (§ 46, odst. 2 a § 47 v. ř.), tudíž dáno neplatně jako nedluh (§ 1431 a 1432 obč. zák.), vzniklý na základě zákonem zakázaného jednání (§ 879, odst. 1 obč. zák. a řečené předpisy vyrovnávacího řádu), a kdyby nebylo zvláštních předpisů vyrovnacího řádu, muselo by se už z § 1432 obč. zák., mluvícího výslovně o žalobě, souditi, že uplatňování práva na zpětné požadování nepřípustné výhody musí se státi žalobou. Než i vyrovnací řád, ačkoliv mluví v § 47 jen o tom, že co bylo plněno na základě neplatné úmluvy nebo ze závazku převzatého k zastření takové úmluvy, může býti požadováno zpět, přece má zajisté na mysli požadování za autoritativní pomoci státu, pomoci, jež by v případě zvítězivšímu dlužníku zajistila možnost zpětného vymožení vydobytého nároku na podkladě exekučního titulu; má tedy na mysli žalobu nebo kompensační námitku ze sporu. Že jest tomu tak, jde najevo také z ustanovení § 59 vyr. ř., jenž mluvě o příslušnosti žalob podle vyrovnávacího řádu, uvádí výslovně též § 47, tedy zase mluví výslovně o žalobě. Tohoto náhledu je také nauka (komentáře ke konk., vyr. a odpůr. řádu, a to Bartsch, 2. vyd., 1927, str. 968 a Lehmann, 1916, 2. svazek, str. 156).
I když tedy nelze souhlasiti s dalším tvrzením dovolatelky, že to, co bylo dáno, nemohlo by býti jako naturální obligace požadováno zpět, a když netřeba přihlížeti k dalším vývodům dovolatelky, nutno s ní přece souhlasiti v tom, že uplatňování mělo se státi žalobou nebo námitkou kompensační ve sporu. To by se ovšem bylo muselo státi v tříleté lhůtě § 47 vyr. ř., počínající dnem zaplacení 5. března 1926 a končící dnem 5. března 1929. Proto, když námitka byla učiněna v nynějším sporu, zahájeném žalobou ze dne 5. dubna 1929, stalo se tak po uplynutí tříleté propadní lhůty, a tedy pozdě.
Důsledkem toho, když dále nižší soudy zjistily, že žalovaná pohledávka pochází z dodávky vyrovnáním nedotčené ze dne 7. dubna 1926, bylo by vyhověti žalobě. Ale soud dovolací nemůže tak učiniti, nemaje k tomu pevného podkladu.
Neboť i když v žalobě se tvrdí, že žalovaná tuto samostatnou pohledávku uznala dopisem ze 7. srpna 1926, žalovaná přece popírá z této pohledávky částku 20 ř. m. a úroky od 1. června 1926 do 31. března 1929, tvrdíc, že zásilky po zahájení vyrovnacího řízení odebrané platila včas, a vedla o tom jako důkaz obchodní knihy, svědka Frant. P., vyrov. spisy a výslech stran. Důkazy tyto nebyly o tom připuštěny, a i když svědek Frant. P. mínil, že zažalovaná pohledávka po právu není (č. I. 10), nebylo z toho nižšími soudy učiněno zjištění, a právem proto soud odvolací již ve svém zrušovacím usnesení 17. prosince 1929 chtěl míti i výši zažalované pohledávky bezpečněji zjištěnu, což se však v řízení napotomním nestalo. K tomu nutno ještě podotknouti, že ani základní výše oné pohledávky 1127 ř. m. není úplně jasná, když sám svědek Sch. vypočítává zůstatek na 1105 ř. m.
Proto, když tyto rozhodné okolnosti týkající se výše zažalované pohledávky nebyly vzaty už v první stolicí řádně na přetřes a nebylo o výši žalované pohledávky učiněno spolehlivé zjištění, trpí řízení nižších soudů vadou, která zabránila důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení rozepře a bylo proto rozsudky obou nižších stolic podle § 510 c. ř. s. zrušiti a věc odkázati prvnímu soudu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 1931 Rv II 758/30.
Karel Jelínek.