Entwickelung und Organisation der Brandschadenversicherung in Oesterreich 1700—1848. Von Max Leimdörfer. Wien 1905. (Studien zur Sozial-, Wirtschafts- und Verwaltungsgeschichte, herausgegeben von Dr. Karl Grünberg, Professor der politischen Ökonomie an der Universität Wien, I. Heft.)
Nemohlo býti šťastnější myšlénky, nežli zahájiti přítomnou sbírku z oboru dějin sociálních, hospodářských i správních prací Leimdörferovou o vývoji a organisaci pojišťování požárního v Rakousku. Lzeť totiž na otázku tuto pohlížeti se stanoviska sociálního, hospodářského i se stanoviska správy veřejné vůbec, ježto instituce pojišťování ve všech třech uvedených směrech platné služby konala a veřejný zájem budila a ve vývoji svém až po dnešní dobu ve stejných kolejích se pohybuje, nezůstávajíc nikterak pozadu za moderními potřebami hospodářskými i požadavky správy veřejné. Tomu ovšem tak jen tenkráte, kde vývoj instituce pojišťování bral se určitým směrem již od počátku svého vzniku, a kde ve směru tom zapustila pevné kořeny své existence i všeobecné k sobě důvěry, tak že zakládání třeba stejné instituce v době novější na podstatně různých principech hospodářských, organisačních i správních nutně naraziti musí na obtíže, které opět po dlouhé řadě let působnosti dle nových principů daly by se překonati.
Pokud jde o dobu nejstarší, nelze mluviti vůbec o nějakém pojišťování proti škodám z požáru, nýbrž o pouhé náhradě škody živlem tímto způsobené, bez jakési předchozí činnosti osob poškozených, jak tomu při pravidelném pojišťování ve způsobu placení pojišťovacích příspěvků. Na venku pomáhali si sousedé dobrovolnými příspěvky, pokud pak jednalo se o poměr poddanský, přispívaly vedle toho ještě vrchnosti k odstranění škody požárem způsobené. Tak tomu bylo zejména na Moravě a ve Slezsku v 18. stol. Spisovatel vzpomíná patentu z r. 1771 pro Slezsko, dle něhož udržovací povinnosť poddaných domů příslušela vrchnosti, pokud hospodář nezpůsobil škodu zúmyslně anebo mohl škodu sám bez peněžitých vydajů uhraditi. Při statcích vkoupených pokládáni sedláci za vlastníky, museli tedy sami nésti škodu, panství dalo jim jen dříví za levnější cenu. Podobně bylo i v Čechách k nařízení Josefa II. »um die Unterthanen in aufrechtem Contributionsstand zu erhalten«.
Ve městech mimorakouských nesly škodu požárem způsobenou cechy, sp. domnívá se, že tomu tak bylo i v Rakousku, kdežto stihla-li podobná škoda stavby církevní, bylo věcí patrona, aby o nápravu se postaral.
Kdežto v zemích sudetských sousedská pomoc nikdy nepozbyla povahy dobrovolnosti, vznikal v zemích alpských ponenáhlu právní nárok na odškodnění, což stalo se cestou t. zv. selských assekurací, jejichž ponenáhlý organický vznik stěží dá se konstatovati na určitou dobu i místo. Nejstarší v Kremsmünsteru v H. Rak. klade se do r. 1710.
Než i správa státní hleděla nouzi požárem způsobenou zmírniti, vydávajíc pohořelým t. zv. brandbettelbriefe t. j. zvl. povolení k žádostem na sousedy za peníze a podporu vůbec; hleděla tím ovšem poskytnutí podpory svaliti na bedra cizí. Poněvadž povolení těch bylo zneužíváno, bylo od r. 1750 stanoveno, že pro kraj mohl dáti povolení úřad krajský, pro další území jen se svolením císařským. Kdežto pak při brandbriefech odškodnění dálo se z prostředků soukromé dobročinnosti, zavedl již císař Ferdinand II., že t. zv. casus fortuiti, zejména tedy i požár, opravňovaly poškozeného k nároku na slevu daní po 3 léta, dvorní komora neměla však tím býti zatížena; co se tímto způsobem na dani slevilo, musili proto zaplatiti stavové, a tu zase cestou repartice. Později založen v Čechách (1748) t. zv. bonifikační fond pro škody z ohně (povodně i krupobití) dotovaný ponejvíce ze židovských peněz kontribučních, z nichž částečně (7—8%) hrazena škoda. Na Moravě zůstalo při daňové slevě. S fondem tímto byly veliké obtíže, ježto množstvím škod, zejména za války 7leté úplně byl vyčerpán, tak že pomýšleno na jeho sanování pomocí dvorní komory, břímě však zůstalo i na dále na kontribuentech v povinnosti, fond ten amortisovati. Sp. zove pomoc z tohoto fondu Staatsalmosen nebo Notstandskredit, nikoli tedy státním pojištěním, čímž ovšem také nebylo. Ba bylo prý politicky dobře promyšleným účelem fondu tohoto, zakryti nové břemeno daňové t. zv. decennalním recessem zavedené: Od r. 1774 bonifikace nebyly více vypláceny hotově, nýbrž daň odpisována té které postižené osadě po předchozím zvláště upraveném vyšetření škody; teprve na základě dv. dekretu ze dne 26./8. 1780 měla se bonifikace opětně vypláceti přímo poškozeným a nikoli prostřednictvím dominií. Císař Josef II. hleděl řízení dotčené zjednodušiti a po případě i z fondu vyplacené náhrady odpisovati. Přes to však výsledky byly minimální, úhrada obnášela průměrně 5 2/3—4 5/12 % škody. Kdežto později činěny, ale neuskutečněny různé návrhy na zvýšení odškodného, trval bonifikační fond až do r. 1849, kdy platy ze židovské daně toleranční ve prospěch stavů zastaveny a stát sám převzal náhradu škod elementárních. Na Moravě z bonifikačního fondu vůbec nedáváno odškodnění hotově, nýbrž kryl se z něho nedoplatek daní následkem slevy konkurenční ve prospěch poškozených hospodářů povolené. Existovala tedy před zavedením pojišťování v Rakousku organisace náhrady škod elementárních, třeba jen primitivním poměrům hospodářským přiměřená.
Po marném pokuse z r. 1750, zavésti požární pokladny se strany stavů, zasvitla naděje na zřízení pravého pojištění v zemích rakouských k podnětu čes. pána Astfelda z Vydří, jenž po vzoru v pruském Slezsku shlédnutém podobnou instituci zavésti chtěl i u nás. Počátek učiněn v Čechách, kde dosazena zvláštní smíšená komise (4. března 1762), která sestavila návrhy pro societní řád pro venkov dle jmenovaného vzoru. Přispívati měl stát, vrchnosti i poddaní podporami záležejícími v naturaliích, zálohách peněžitých a v t. zv. beneficium negativum t. j. ve slevě kontribuce a dávek vrchnostem. Městské požární society nebyly napodobeny dle vzoru pruského. Vzorem býti mělo zařízení pro Prahu, jež sp. na str. 49 blíže popisuje. Moravský zemský výbor uznal sice důležitosť požárních assekurací, uvedl však řadu důvodů, které zavedení jich na Moravě činily nemožným a opíraly se hlavně o poddanský poměr hospodářů a nedostatek jich poměru vlastnického ku stavením hospodářským. Stejně vyjádřili se i stavové slezští.
Snaha zavésti v Tyrolsku assekuraci stejně selhala; jinak tomu bylo v t. zv. předních zemích rakouských, kde země ty byly nejblíže ostatním zemím německým, kde pojišťování požární vytvořeno bylo a existovalo a kde se vysloveno pro zavedení do jisté míry nuceného pojišťování požárního. Způsob ten zaveden býti měl i pro dědičné země rakouské. Snaha ta křižována byla »českou komisí ve věcech assekuračních«, která t. zv. badensko-durchlachský system paušálně nenapodobila a nechtěla zejména zavésti jednu societu pro celé království, nýbrž societ sedm, mezi nimi dokonce i dvě pro židy zvláště. Zvláštní a pojistně technicky správný názor vyslovila v odpověď na návrhy tyto císařovna Marie Terezie, »že ztráta u jednotlivců se vyskytující má hrazena býti za pomoci celé totality, úhrada ta tím že je snadnější, čím větší počet je přispívajících, že tedy má za to, aby pro celé království zřízena byla societa jedna a aby se nerozeznávalo ani mezi městy a venkovem ani mezi křesťany a židy.« V návrzích české komise shledáváme i náběhy na náhradu za shořelý dobytek, semena, obilí. Odpor české stavovské komise zmařil záměry vlády a tím sešlo i se zřízení assekurace v dědičných zemích německo-slovanských a zůstalo pouze při zřízení její v předních zemích rakouských. Pokus r. 1768 selhal rovněž.
Za Josefa II. nový pokus neučiněn, bylť panovník tento zaměstnán úmysly dalekosáhlejšími, zejména politickými; pouze policie požární zrevidována a zostřena. V letech 90. století 18. obnoveny snahy po zavedení pojišťování požárního a zejména návrhy hrab. Vratislava upoutal bližší pozornosť nejvyšších míst. Spočíval na zásadě rozvrhovací a dobrovolnosti a měl se vztahovati na všecky německo-slovanské země dědičné, jakož i na Uhry. Než dvorní kanceláři zdál se místní obor působnosti příliš rozsáhlý a doporučovala ku snazší likvidaci škod assekurační spolky pro jednotlivé země. Současně mělo býti zavedeno statistické šetření v zemích sudetských; pro válečnou dobu úmysl založiti ústav odložen. Stejně i v Haliči učiněn marný pokus k zavedení pojišťování požárního.
Za bouřlivých let napoleonských myšlénka naše úplně odpočívala, až vyburcována byla r. 1814 požární katastrofou města Litomyšle. Tato měla v zápětí nařízení dvorské komisi, aby společně s komisí pro úpravu daní vzala v úvahu založení požární assekurace v zemích císařských. Současně vyskytly se se strany soukromníků žádosti za dosažení privilegia na zřízení soukromých assekuračních ústavů. Roku 1818 dne 31. října vydán list kabinetní, jenž mluví všeobecně o účincích požárů, které soukromým blahobytem otřásají a tím zhoubněji na národní blahobyt působí, »ježto státní pokladna není s to, aby postiženým poskytovala přiměřenou podporu a pouze málo je z postižených, kteří s výsledkem dovolati se mohou pomoci v úvěru soukromém.« Vyslovuje se proto přání, aby i v rak. státech soukromé ústavy pojišťovací pod ochranou i dozorem státu byly zřizovány. Druhým listem ze dne 12. prosince 1818 doporučen vzor bavorský s nařízením, aby potřebné nutné přípravné práce předsevzaty byly i v Rakousku k založení podobného ústavu. Již z obou listů zjevná velká nejasnosť v nazírání na celé zařízení, ježto v jednom horuje se pro zřizování pojišťoven soukromých, ve druhém doporučuje se vzor pojišťovny veřejné. Zavésti více světla do této temnoty pokusili se jednak referent dvor. kanceláře svob. p. Stuppan, jenž opíral se o zásady: že veřejný zájem při pojišťování může býti chráněn jen státní správou, tato že zabezpečuje jistotu a úplnosť statist. základů, že jen veř. ústav poskytuje obecenstvu ochranu před spekulací podniků soukromých a vzbuzuje všeobecnou důvěru. Zásady tyto nenalezly však opory u většiny komise, která přidala se k separatnímu votu bar. Metzburga, jenž jako zásadní přivrženec individualismu přimlouval se za to, aby stát nevměšoval se do zřizování a řízení pojišťoven, to že je věcí jednotlivce, tak jako jednotlivec bez vnějšího nucení má sám se dáti pojistiti, uzná-li toho vlastní potřebu. Cís. rozhodnutí ze dne 4. září 1819 přiklonilo se úplně k názoru Metzburgovu, čímž stanoveny koleje, v nichž rakouské pojišťování po největší čásť 19. století mělo se pohybovati, tedy ve smyslu tehdejších moderních zásad svobodné soutěže a soukromého podnikání. Při tom, dle pozdější autentické interpretace slušelo za soukromé podniky pokládati vůbec všecky ty spolky, v příčině jichž nemá místa imperativní vliv se strany správy státní a vůbec nějaké donucení.
Na základech tohoto rozhodnutí založena zásluhou neúnavného pracovníka v. Högelmüllera — flammarum domitor, humanitatis amicus — dolnorakouská vzájemná pojišťovací společnosť proti škodám z ohně, která zahájila činnosť svou dnem 1. ledna 1825; jí následovala působením téhož muže podobná pojišťovna moravsko-slezská s působností od 1. června 1830, kdežto pojišťovna stejného druhu pro Štýrsko, Krajinu a Korutany rok před tím působiti začala. Tyto 3 společnosti přes obavy projevené dvorní komorou pro záležitosti justiční spojeny nejv. rozhodnutím ze dne 23. března 1829 na venek v jednotu směřující ku vzájemnému sesílení celé agendy pojišťovací. Po té zabývá se sp. blíže otázkou těchto tří ústavů, zejména zvláštních jejich privilegií, společenského jich poměru, vnitřního vývoje i národohospodářského jich významu.
Přecházeje k líčení vývoje vzájemných společností pojišťovacích od doby nejv. rozhodnutí ze dne 4. září 1819 probírá sp. historii vývoje společností v Tyrolích, Čechách a v Rakousích nad E. V příčině poměrů českých podán vývoj vzniku i vývoje I. čes. priv. ústavu ku vzájemnému pojištění proti škodám z ohně (a krupobití), při čemž se sp. opírá výhradně o Pamětní spis z r. 1891 společností vydaný. — Po té přechází sp. k líčení vzniku společností akciových, vídeňské a terstských.
Na konec vylíčen boj o připuštění cizích společností pojišťovacích k provozování obchodů pojišťovacích v Rakousku a zamítavé stanovisko rakouské státní správy (1818) jednak z »důvodů správy státní a dobré policie« a s úmyslem přece založiti zde samostatné ústavy, aby výdaj praemií neplynul do ciziny, tedy z důvodů správní i finanční politiky, jakož i dále z důvodu hospodářskopolitického, aby autorisace cizích pojišťoven neodnímala domácí zemi možnosť založení assekuračních společností. Teprve rokem 1824 nastal obrat, kdy zejména sousední Sasko poukazujíc na nedostatek reciprocity nechtělo připustiti první rak. požární pojišťovnu k obchodování, domohlo se tím připuštění společností Lipské a Gothajské. Než po roce 1844 jevila se opětná neochota dvorní kanceláře zejména ku zřizování stálých agencí, když již samo pojišťování u cizích společností zamezeno a zakázáno býti nemohlo, to z obavy, aby se mladým pojišťovacím ústavům nedělala konkurence.
Spisovatel neobmezuje se během spisu na suchopárné líčení historie pojišťování, nýbrž při každé příležitosti chápe se péra, aby podával zajímavé obrázky i z oborů jiných; tak v kapitole o čes. fondu bonifikačním vtroušeny jsou historické vzpomínky v příčině tehdejšího bernictví jinde zase popsány zhoubné následky válek, zejména 7leté na poplatní sílu národa a z toho vznikající nesnáze ve financích státních, při bližším líčení vnitřního zařízení společností dolnorakouské, moravské a štýrské zabývá se též právní povahou pojišťovací náhrady, která vyloučena byla z exekuce a určena jen k znovuvystavění shořelé budovy, což mělo za následek vydání známého dv. dekretu ze dne 18. července 1828 č. 2354 sb. z. s. Při té příležitosti pouští se do kritiky nejen poměrů zákonodárných, závislých na osobním názoru toho kterého referenta, nýbrž i poměrů justičních, zejména příliš konservativního stanoviska nejvyššího úřadu justičního k jakýmkoli novotám. Při líčení vzniku společností akciových uvádí někdy zajímavé okolnosti jak stran jednotlivých zakladatelů tak i podrobných úředních jednání a referátů, a života právního vůbec. Tak na př. nejvyšší úřad justiční silně opíral se žádosti společností těch za protokolování u rak. merkantilního a směnečného soudu, uváděje, že obchody spolkové nemají povahy obchodů, třeba provozováno pojištění za pevnou praemii.
Spisovateli ovšem nebylo se namnoze ani vyhnouti, aby se nezmínil o těchto poměrech, poněvadž opíraje výklady své o bedlivé studium pramenů archiválních i spisů úředních, byl naskytlou se příležitostí k obšírné a zajisté i srdečné zmínce přímo vybízen. Tím práce jeho nabývá právě zajímavosti, ježto někdy doslovné podání úředních referátů dovoluje čtenáři nahlédnouti do duševní dílny tehdejší byrokracie a do vnitřních bojů o základní zásady tehdejší správy státní, které ovšem nezůstaly bez rozhodného vlivu i na poměry pozdější, neřkuli i poměry dnešní. Jenže poměry dnešní dlouholetým vývojem právním i hospodářským tak se ustálily, že stěží dá se na stabilitě jich něčeho měniti, i kdyby základní principy tohoto veledůležitého oboru činnosti hospodářské násilím měly býti měněny. Máme tu na mysli v novější době projevovanou snahu, některé druhy pojišťování vystavěti na základech veřejnoprávních v domnění, aby účinky jeho na př. pojišťování zemědělského, tedy specielně krupobitního a pojišťování dobytka pocítily všecky vrstvy určitého stavu, spolu aby břímě jeho stalo se stavu tomuto snesitelnějším. Než zdá se, že pro veřejnoprávní základy věcného pojištění naše poměry ještě nevyrostly a můžeme pouze projeviti naději, že aspoň při pojišťování dobytka, jehož provozování chopily se některé naše země, na tomto základě jednou se vybuduje, až dobrovolné pojištění stane se rozšířenějším a národohospodářské účinky jeho náležitým způsobem budou oceněny. Když pak tento druh pojišťování soustředěn bude v jedněch rukách, jež již nyní veškerého podnikatelského zisku se vzdávají, bude snadným základ soukromoprávní přeměniti v základ veřejnoprávní a přinutiti každého majitele hospodářského dobytka, aby se pojistil pokud se týče i proti vůli jeho dobytek prohlásiti za pojištěný.
—š.