Sborník věd právních a státních, 6 (1906). Praha: Bursík & Kohout, 530 s.
Authors:
= Sborník věd právních a státních, 6 (1906)
PDF

Rozluka unie švédsko-norské.


Referuje Dr. F. Vavřínek.

I. Úvod: Nauka o právu secesse.


Zvolením prince dánského za samostatného krále Norvéžska odbyl se konečně závěrečný akt v chronické krisi dualismu norsko-švédského. Z obou reálních unií, jež svorně po dlouhou řadu let putovaly spolu učebnicemi práva státního a mezinárodního, aby podávaly školský příklad typu reální unie, zbyla již jen jedna. Z řady státních svazků zmizela reální unie švédsko-norská, a pozůstalá poslední reální unie, Rakousko-Uhersko, nevychází z otřesů periodicky propukajících.
Politická bilance obou těchto svazkův, zahrnovaných dosud pod typus reální unie, není tedy nikterak příznivou a povzbuzující; naopak, smutně neurovnané státoprávní poměry poslední reální unie rakouskouherské budí přímo vážné pochybnosti o účelnosti a politické oprávněnosti každé podobné takové dualistické formy státních spojení. A jistě také unie rakousko-uherská naproti odstředivým snahám Uhrů, kteří za cenu plné maďarské národní a státní samostatnosti sotva by se rozpakovali v daném případě připravovat mocnářství osud unie švédsko-norské, jen tím se udržuje a uchází podobnému osudu, že vlastně není ani čistou reální unií, vykazujíc dosud pevné elementy bývalého ústředního státu absolutistického, stojícího nad oběma dnešními spojenými státy, uherským i předlitavským.
Rakousko-Uhersko je reální unií užší a tužší, modifikovanou, tedy reální unií jen v nepřesném smyslu, vykazující dosti silné a jednotící elementy ústředního státu spolkového. A tyto elementy ústředního státu, zbylé z doby absolutistické jako přísná jednota armády a jednotné vedení záležitostí zahraničných, vždy ještě oba spojené státy a říši celou drží pohromadě, neboť zasahují oba státy v jejich ústavní a státoprávní organisaci, byť i do těchto jednotících pojítek dualism hleděl vnikati krok za krokem a chtěl je také rozrušovati.
A právě také pro posuzování nynějších málo utěšených poměrů unie rakousko-uherské tím větší má zajímavost sledovati vznik, vývoj a konečný rozklad bývalé její družky, unie švédsko-norské, jež po devíti desetiletích svého trvání pomalu zapadla v říši mrtvých útvarů minulosti.
Vždyť v podstatě jsou to všude tytéž všeobecné a základní otázky, jež pronikají v poměru dvou států v unii vstoupivších. Jde všude tu konec konců o tytéž principielní otázky a spory, jež naléhají na vyřízení, propukajíce často s úsilím mocným a prudkostí zarážející. Než žel, že otázky a spory tyto po stránce státoprávní pravidelně zůstávají nevyřízeny, i rozhodují se namnoze jen dle faktických poměrů mocenských, dle politické převahy a po případě dle branné síly.
Jde stále tu jen o několik základních otázek, o otázku, za jakých podmínek stát může býti spojen v unii s jiným státem, o otázku, jak dalece zachvacuje unie ústavní a státní organism jednoho každého ze spojených státův, a konečně o otázku, v jakých případech dáno je pro každý ze spojených států právo secesse, právní možnost se odtrhnouti a osamostatniti.
A správné zodpovědění těchto otázek je tím těžší, že pro odpovědi zpravidla nelze nalézti žádných vodítek v positivním právu ústavním a státním spojených států, ani nedá se zpravidla ničeho dovozovati ze způsobu vzniku a z historického vývoje unie. A tak pro rozhodování podobných otázek zbývají takřka jen všeobecné principy theorie státoprávní a elementární nauky i poučky obecné theorie práva.
Otázky tyto nikterak snad nejsou nové. Pronikají již v uniích na konci středověku povstávajících, za pozdního středověku již vyskytuje se nauka, že díl císařské říše římsko-německé, jenž by byl zanedbáván od císaře nebo jeho náměstka, může se odtrhnouti a zvláštního panovníka sobě zvoliti, politická literatura pak zná nauky podobné již dávno od monarchomachů v 16. století vystoupivších. Především Hubert Languet ve spisu z r. 1579 hlásá vypracované učení, že každá provincie a každé město má právo branného odporu proti králi, jenž by porušil svoji smlouvu uzavřenou s národem, a že nejde-li jinak, provincie i města, kdyby král dále porušoval smlouvu, mají právo odtrhnouti se od státu, dáti si vlastní ústavu a ústavní formu i osamostatniti se.
A jednotlivé provincie a města mají býti strážci oné smlouvy lidu uzavřené s králem; odtud kdykoli se mění zřízení státní a státní ústava, má se tak díti jen se souhlasem všech provincií. Panovník nemůže své království volně děliti a jednotlivé provincie jiným panovníkům postupovati; má-li býti některá provincie postoupena cizímu státu, je k tomu třeba i svolení obyvatelstva oné provincie, nebo zástupcův obyvatelstva, po případě zemských stavů provincie.
Nauky tyto hlásány byly tehdy v souvislosti s oživenou ideou svrchovanosti lidu, v souvislosti s učením o smlouvě, kterou lid uzavírá s panovníkem a kterou se panovníkovi zároveň podrobuje, jakož i v souvislosti s učením o základních právech národa.
»Monarchomachové« právě nazváni jsou tak, že byli příkrými odpůrci neobmezené panovnické moci, zastávajíce vždy svrchovanost lidu proti panovníkovi, hlásajíce revoluční učení o tom, že poruší-li panovník svoji smlouvu s národem, národ má právo sáhnouti k aktivnému brannému odporu na uhájení svých práv všelidských. Jen lid je svrchovaným pánem a vlastníkem státu a země, král však je jen země kurátorem a správcem. Odtud král nemůže jednotlivých dílů státu zcizovati nebo jiným postupovati bez svolení národa jako pravého vlastníka.
Rovněž Althusius (1603), vycházeje taktéž z idey svrchovanosti lidu, blíží se k oněm naukám monarchomachů. Obce a provincie považuje však již přímo za nutné a organické členy státu. Stát jakožto nejširší svazek skládá se z užších korporativních jednot, z nižších svazků. Tyto nižší svazky jako zvláštní korporativní jednoty mají vlastní sféru právní, vlastní bytnost a vlastní specifické účely. Stát liší se od užších svazků, které objímá, svojí suverenitou, jíž však položeny jsou nepřekročitelné meze ve vlastním právu podřízených užších svazků. Kdykoli pak stát by překročil tyto meze, kdykoli by porušoval vlastní práva svých podřízených svazků, může utlačovaný nižší svazek se vymaniti z nadřízenosti státu, vlastní právo nižšího svazku rozvine a stupňuje se samo k plné suverenitě. Smlouva, kterou nižší svazky se byly spojily ve vyšší svazek státní a kterouž pak státu se podrobily, byla porušena, a plnoprávnost nižších svazků vrátí se sama zpátky.
Když o dvě desetiletí později začala být uznávána idea státu složeného z jiných států, když docházelo k vymezování pojmu »civitatis compositae« a »confoederationis« a začínaly úvahy o pojmu, jenž dnes se označuje za stát spolkový, bylo také v souhlasu s předcházející naukou i jednotlivým dílům, členům či členským státům složeného státu přiznáváno právo odděliti se od společného vyššího státu, kdyby porušoval práva jejich. I Grotius (1625), jenž v celkovém organismu státním spatřoval přímo jen trvalou, nepomíjející federaci dílčích svazků ve státu jsoucích, přiznal jednotlivým dílům právo secesse. Jednotlivý díl státu sice zpravidla nemá být oprávněn k jednostrannému zrušení svého svazku se státem nadřízeným, ale výjimečně přece jen zůstane oprávněn se odtrhnouti, a to tehdy, kdyby neměl již jiného prostředku k sebezachování. Provincie nebo obec, jež se může zachrániti jen samovolným odtrhnutím se od celku státního, může tak učiniti, neboť jednotlivé díly státu připojily se jen proto k většímu celku a jen proto se spojily dohromady, aby dosáhly ochrany svého práva. Nedostane-li se jim ochrany, odpadá každý právní důvod jejich dosavadního spojení ve vyšší svazek. Jakmile vyšší svazek porušuje práva svých dílů, zbavuje je i povinností naproti sobě.
Svoboda jednotlivých dílů státu, provincií či zemí, jejichž práva byla porušena se strany nadřízeného státu, vrátí se tu zpátky, země nabudou opět plné volnosti nakládati se svými právy a mohou si zvoliti jiného vládce. Neboť právo jednotlivých dílů státu zachovati sebe sama, stojí výše než právo státu na jednotlivé díly jeho. A ostatně jednotlivý díl státní, jenž svoji svobodu chce zpátky, užívá tu jen onoho svého práva, které měl již před tím, než přistoupil k nadřízenému státnímu celku; celek státní však neměl žádného práva na onen jednotlivý díl, dokud tento sám nepřistoupil.
Dle toho dovozuje pak Grotius dále, že celkový svazek státní není oprávněn zciziti nebo postoupiti své panství nad některým dílem státu bez konsensu tohoto dílu státu. Vždyť jednotlivé díly při svém spojení se chtěly zajisté být integrujícími částmi vyššího svazku a nechtěly nadřízenému svazku celkovému přiznati beze všeho právo, aby je mohl odtrhovati od sebe a jinému pod moc a panství dávati. To platí i tehdy, kdyby odstoupení jednotlivého dílu bylo k jeho zjevnému užitku nebo kdyby bylo vyvoláno nejvyšší nutností — všude celkový svazek k odstoupení dílu svého má zapotřebí konsensu jeho — ovšem z mlčení dá se také souditi lehce na souhlas.
To platí jmenovitě i při smlouvách o mír: ani při smlouvě o uzavření míru nemůže panovník postoupiti cizímu státu žádné provincie bez svolení jejího obyvatelstva.
Tohoto dávno běžného učení po dnes dovolávají se politikové norští: hned od r. 1814, když král dánský byl donucen odstoupiti zemi norskou králi švédskému, politikové a státníci norští nepřestali se ustavičně dovolávati oné nepopiratelné a samozřejmé prý zásady, že ve smlouvě o mír žádná země nemůže být postoupena jinému státu bez svolení obyvatelstva svého, resp. jeho zástupcův. Stará zásada tato ovšem není ani nepopiratelná ani samozřejmá.
Nelze vůbec ani říci, že by zásada taková byla kdy nabyla nějaké platnosti v positivním právu státním a mezinárodním a došla výrazu v právních předpisech. Naopak, v praxi mezinárodní či mezistátní země i národy bývají libovolně připoutávány, slučovány a rozlučovány, smlouvami o mír trhají a rozrušují se začasto staré státy a tvoří se z nich nové, území různých států se připojuje nebo odlučuje a rozkládá, aniž kdo při smlouvách o mír ptá se po souhlasu obyvatelstva odtržených a nově připojených zemí a aniž kdo dbá hlasu zástupcův obyvatelstva nebo representantů země postoupené. Zásada ona, jíž Norové se dovolávají, je tedy jen starou poučkou všeobecné theorie práva, a to ještě nikoli bezespornou, a má dnes cenu spíše jen politickou, než juristickou.
Na konci XVII. věku závažným je úsudek Puffendorfův (1672). Směrodatný tento budovatel základů pro příští státoprávní nauku zabývá se mezi ostatními oněmi otázkami, které již předchůdcové jeho řešili, také otázkou, kdy nastane konec unie států, založené na smlouvě a spočívající ve společenství téhož panovníka a ještě některých jiných záležitostí. Když unie je založena na poměru smluvním mezi státy, je prý jasno, kdykoli by jen některá ustanovení smlouvy byla porušena, že pak unie může býti rozloučena od onoho státu, jenž byl druhými zkracován.
Při tom však je prý přesný rozdíl činiti mezi závazkem, kterým jednotlivé státy jsou zavázány svému králi, a mezi oním závazkem, kterým státy samy jsou spolu spojeny. Neboť král, jakmile jednou již národem byl zvolen a jakmile mu věrnost byla slíbena, nemůže býti ještě sesazen pro čin špatný nebo pro čin příčící se smlouvě uzavřené s národem, jen pokud se nechová přímo jako otevřený nepřítel státu, leč že by sesazení bylo ve smlouvě uzavřené mezi králem a občany výslovně vytknuto, a kdyby zároveň veškera poslušnost poddaných byla učiněna odvislou od vyplnění všech jednotlivých ustanovení smlouvy jako od vyplnění podmínky.
Naproti tomu závazky smluvní, které trvají navzájem mezi spojenými státy, mohou být vypovězeny a zrušeny od onoho státu, na jehož škodu zákony unie byly porušeny, byť i porušení nebylo veliké, jen když ostatní spojené státy k porušení onomu přispěly a je ve svém užitku podnikly a ve svůj prospěch obrátily.
Puffendorfova nauka o právu secesse jednotlivých států unie udržela se v politické literatuře v podstatě až do naší doby, ovšem s modifikacemi, jichž vyžaduje moderní pojetí státu.
Tak jmenovitě politikové menších státních útvarů, jako politikové chorvatští a finští, dosud užívají důvodů vzatých ze starého učení. Zastávajíce samostatný státní charakter svých zemí naproti Uhrám a Rusku a posuzujíce poměr uhersko-chorvatský a finsko-ruský jako poměr smluvní a jako reální unii dvou spolčených zvláštních států mají tu často příležitost zabývati se otázkou, jak uchrániti své země před utlačováním se strany druhých silnějších členův unie a kontrahentů.
Politikové oni přirozeně zabývají se mnoho otázkou, co má se státi, když ze dvou států, stojících v poměru smluvním a společenském, jedna ze stran stále se chová proti podmínkám unie, obsaženým ve smlouvě spolčovací. Vycházejí z toho, že smlouva spolčovací, smlouva unii zakládající, má ode všech kontrahentů stejnoměrně být uznávána. Každý čin, příčící se obsahu smlouvy, zahrnuje však již i změnu smlouvy spolčovací. Než změna základní smlouvy jakožto základních zákonův unie může nastati vždy jen volným smluvním dohodnutím všech členův unie; právě tak každá interpretace základní smlouvy či základního zákona unie je vázána na smluvní dohodu všech jednotlivých států unie.
Každý pokus, přivoditi změnu základní smlouvy a základních zákonův unie jinak, než smluvním dohodnutím všech členů, je jednostranným utlačováním se strany mocnějšího státu, i může být pokus takový od ostatních států, které se změnou nesouhlasí, považován právem za porušení smlouvy, na níž spočívala povinnost uznávati unii. Z porušení smlouvy spolčovací plynou pak všechny důsledky rušení smluv státních dle práva mezinárodního.
Nauka o právu secesse dostala však také v století 19. nové posily a to v theorii americké. Nebylo to ani dlouho po vzniku Unie Severoamerické, v jejíž federativní organisaci znáti je stopy ideí Montesquieuových o zřízení konfederované republiky, o smlouvě, kterou více malých států se usjednotí, státi se členy většího státu, jejž chtějí utvořiti, jakož i o způsobu spojování se menších společností, které zakládají novou. Nedlouho po vzniku Unie začaly již některé státy, především jižní, opírati se určitým zákonům Unie, i tvrdily o zákonech těch, že jsou protiústavní a prohlašovaly, že každý jednotlivý stát má právo takový protiústavní zákon Unie zavrhnouti a zrušiti.
Odpor svůj, jenž vycházel ostatně z pohnutek čistě hmotných — ony v odpor vzaté zákony Unie poškozovaly totiž určité materielní zájmy odporujících států — opíraly odporující státy o základní bod ten, že oprávnění Unie spočívají na smlouvě: smluvními stranami jsou jednotlivé státy.
Oprávnění Unie jdou tedy jen tak daleko, pokud sahá smluvní přenesení moci jednotlivých států na Unii. Když pak vláda Unie osobuje sobě i oprávnění, kteráž jí nebyla přenesena jednotlivými státy, je každý jednotlivý stát oprávněn chrániti se proti neústavnímu aktu Unie, i chrání se tím, že akt prohlásí prostě za neplatný, nullifikací aktu. Tu uplatňována je theorie nazvaná později theorii nullifikační.
Zákony Unie, vydané mimo obor příslušnosti orgánův Unie jsou dle této theorie neplatný, nemají závaznosti pro jednotlivý stát, nesmějí být vykonávány, stát nemusí jich uposlechnouti, a kdyby mělo dojiti k nucenému provedení jich se strany Unie vůči jednotlivým zdráhájícím se státům, mohly by to jednotlivé odporující státy pokládati právem za neslučitelno se svým dalším setrváním v Unii a byly by oprávněny k secessi. Toto jsou právní základy politické nauky o secessi, formulováné později v létech 30tých 19. st. vynikajícím americkým státníkem Calhounem. Americký státník vychází z těchto skutečností:
Ústava Unie je pouze smlouvou mezi státy, není žádným zákonem nad státy. Vláda Unie nemá svojí moci po vlastním právu, neboť je utvořena pouze smlouvou spolčovací a je jen nositelkou určitých práv odvozených. Orgány Unie nejsou nositeli vlastní státní výsosti, nýbrž jednají jen na základě zmocnění spolčených státův. Státy samy jsou svrchovanými a nejvyššími držiteli všech práv; státy jen přenesly díl svých práv Unii k výkonu, kdežto celou ostatní moc si podržely samy.
Když tedy vláda Unie svůj právní důvod má pouze ve smlouvě federovaných států a má jen míru práv, delegovanou sobě od jednotlivých států, nemůže státi nad státy, jejichž je výtvorem. Ze smluvní povahy Unie plyne důsledně, že jednotlivým státům přísluší pak také soud nad tím, jak daleko sahá příslušnost Unie a zda akty Unie pohybují se v ústavních mezích.
Vznikne-li spor mezi vládou Unie a jednotlivým státem o to, zda Unie při svých určitých aktech pohybovala se v mezích delegované své moci nebo zda ji překročila, může spor býti rozhodnut jen od těch, kteří Unii moc svoji delegovali, t. j. od všech jednotlivých států svrchovaných. Pochybnosti o ústavnosti určitého aktu Unie mohou autentickým výkladem ústavy odstraniti jen státy samy. Než však se rozhodnutí stane, má jednotlivý stát, jenž popírá příslušnost moci spolkové, právo, onen akt Unie, jejž má za protiústavní, nullifikovati.
Tu tedy každý stát může onen akt Unie, jejž má za protiústavní, pokládati za neplatný a zavrhnouti jej — každý stát jako člen spolku má tu přímo libovolné veto proti platnosti usnesení spolkových. A když pak většina států rozhodne ve prospěch platnosti aktu, jejž jednotlivý stát má za protiústavní, pak stát, jenž zůstal se svým míněním v menšině, má právo secesse, pokládá-li rozhodnutí většiny za nespravedlivé.
Tu jednotlivý stát se zdráhající není povinen bezpodmínečně uposlechnouti dokonce ani usnesení většiny federovaných států, a to ani tehdy, kdyby usnesení většiny bylo se stalo ve formách změny ústavy. Stát odporující vždy má volnost dovolávati se toho, že dle jeho názoru usnesení většiny odporuje účelu smlouvy spolčovací, že ruší účel celého spolku, že znamená zneužití moci se strany většiny a tu že pak nastává případ, kdy dovoluje se secesse zkráceného člena spolku.
Nauka tato, že každý stát, ve spolku s jinými stojící, může ze spolku vystoupiti, kdyby většina států s ním spojených přijala zákon, který dle názoru vystupujícího státu odporuje spolkové smlouvě konfederovaných států, během 19. st. se dosti rozšířila. V Americe vedla dokonce k občanské válce za secessi států jižních v 1. 1861—1865.
Tímto učením o právu secesse brání také Chorvaté po dnes svoje chování za konfliktu s Uhry v r. 1848. Odvolávají se na to, že jejich země nebyla pouhou provincií uherskou, nýbrž zemí samostatnou, jež s Uhrami jen byla spojena, že země chorvatská měla vlastní práva, která bez jejího svolení nesměla jí býti odnímána, ani porušována. Chorvaté teprve tehdy prý sáhli ku zbrani, když viděli, že zákony uherské z r. 1847 —1848 znamenaly úplnou negaci jakékoli vlastní politické existence a když v největší nouzi nezbývalo jim jiného prostředku, aby uchránili svoji autonomii, národní i politickou existenci, kterou obětovati nebyli povinni.
Tu tvrdí se s chorvatské strany, že Chorvaté nebyli vázáni uposlechnouti zákonů, ničících jejich politickou existenci; zákony ony protiústavně rušily prý smluvní poměr mezi Uhrami a Chorvatskem, a Chorvatsko je vázáno poslouchati jen takových zákonů, které jsou v souhlasu s poměrem smluvním. Chorvatsko bylo oprávněno odmítnouti zákony, které zasahovaly do jeho vlastní právní sféry a které vycházely jen z jednostranného osobování si práv státu uherského, i bylo oprávněno užiti pak posledního prostředku, aby svoji právní sféru uhájilo.
Konečně právo secesse bývá podnes přiznáváno, a to nejen v politické, nýbrž i v státoprávní literatuře, jednotlivým členům spolku státův. Ježto členové spolku států zůstávají svrchovanými státy, mají vždy právní možnost, aby po vzájemné dohodě a ze souhlasné vůle všech účastníků spolku ze spolku vystoupili a jej tak zrušili. Každý jednotlivý stát však dále je oprávněn ze spolku vystoupiti, když dle jeho názoru další setrvání jeho ve spolku ohrožovalo by samy existenční podmínky státu, zvláště když spolek své vyhrazené kompetence a svoji moc na újmu státu překročuje, a utlačovanému státu nic jiného nezbývá, než buď spolku se bezpodmínečně podrobiti a bezpráví snésti, nebo od spolku se odtrhnouti.
Ježto spolek států má svůj právní důvod vždy jen ve smlouvě států mezi sebou, zůstávají také státy samy soudci nad objemem kompetencí spolku. Spolek má jen kompetence od států delegované, odtud kdykoli spolek vydává usnesení příčící se ústavě spolkové, kdykoliv osobuje si protiústavní práva, jednotlivý stát nemusí uposlechnouti aktu, jejž má za protiústavní, a kdyby ostatní státy chtěly jej právem většiny přinutiti k uznání protiústavního aktu spolkového, může jednotlivý stát, jenž zůstal se svým míněním osamocen, ze spolku vystoupiti.
Secesse ze spolku je pro každý členský stát dovoleným právním prostředkem, neboť spolek států je zřízením smluvním, spočívá na smlouvách jednotlivých státův; spolčené státy zůstaly svrchovanými a výklad státních smluv dle práva mezinárodního přísluší jednotlivým smluvním stranám samým. Ve volném právu secesse proniká právě zase plná a neporušená suverenita jednotlivých států, trvající přes uzavření smlouvy spolčovací.
Nauka o právu secesse je tedy stará a ani novější vývoj theorií politických a státoprávních nepřinesl jí již ničeho podstatně nového, tak jako celkem do dnes udrželo se dělení státních svazků na unie a spolky, dělení to, jež první začal Grotius a znamenitě propracoval Puffendorf.
A stará ona nauka nejednou znovu pronikla v historii konfliktů norsko-švédských.
Půjde nyní o to celou historii těchto konfliktů podrobiti chladnému měřítku juristickému; je třeba pochopiti, jaký byl poměr Norska k Švédsku se stanoviska státního práva, jaké byly jejich státoprávní styky; je třeba posouditi význam jednotlivých skutečností právních, a pokud to z dálky možno, snažiti se i zjistiti, o jaké důvody právní Norové mohli opírati svoje nároky na samostatnost.

II. Vznik unie švédsko-norské.


V období pozdějšího středověku, od začátku XIV. století, docházelo již k střídavému státnímu spojení tří říší severních, Dánska, Švédská a Norska. Státní spojení těchto říší bývalo tu uskutečněno pravidelně osobou téhož společného vladaře. Týž jediný rod panovnický, dědictvím nebo volbou, stával se držitelem trůnu a nositelem vlády i v obou ostatních říších, když jejich rody panovnické vymíraly.
Docházelo tu tedy již od XIV. století k personálním uniím, nejprve Norska se Švédském, pak Norska s Dánskem, a pak konečně všech tří říší severu dohromady. Roku 1397 vzniká Unie Kolmarská, svazek to všech tří státův.
Až do začátku století XVI. trvaly pak ony tři říše severu ve svazku tomto, jenž znám je pod jménem Unie Kolmarské, až roku 1521 Švédové za Gustava Vasy svémocně roztrhli toto spojení, ostatně málo svorné a klidné. Mezitím však již r. 1450 říšští stavové norští a dánští uzavřeli v Bergenu zvláštní samostatnou spolčovací smlouvu, jež založena byla na rovném postavení obou společných říší. Dánsko s Norskem zůstaly pak v unii samy jako monarchie dánskonorvéžská.
Z této doby pak již Norvéžsko zůstalo až do r. 1814 v trvalém spojení s Dánskem, nestalo se však pouhou částí ani provincií státu dánského, nýbrž zůstalo samostatnou říší a zvláštním státem.
Staly se sice pokusy, aby Norvéžsko úplně podrobeno bylo Dánsku: tak r. 1536 dánský říšský sněm stavovský v Kodani zavázal nastupujícího krále dánského Christiana lil. ve volební kapitulaci jeho k slibu, že, v případu, kdyby si musil Norvéžsko vydobýti brannou mocí, Norvéžsko pak nemá býti již zvláštní samostatnou říší, nýbrž má se státi pouhým dílem státu dánského. Slib tento nedošel ovšem praktického osvědčení. Norsko nestalo se předmětem dobytí se strany dánské, a ostatně slib podobný pro Norsko neměl závaznosti a zůstal stavům norským vůbec neznám.
Naopak, i se strany pozdějších králů dánských uznáváno bylo samostatné postavení Norska i v samých volebních kapitulacích králů dánských. Říšští stavové norvéžští svolávají se vždy k holdování králi jako stavové zvláštní říše, a král potvrzuje také »zákony, privilegia a práva« Norvéžska jako samostatné země.
Pokud jde o postavení společného panovníka, byly ovšem mezi oběma spojenými zeměmi významné rozdíly.
Dánsko jakož i Švédsko bylo totiž říší volební. Stavové při volbě krále mohli tu krále vázati na tuhé leckdy podmínky volebních kapitulací a v nich dovedli dobře omezovati moc královskou na prospěch vysoké šlechty a na újmu tříd ostatních.
Naproti tomu Norvéžsko bylo královstvím dědičným, a tu pak stavové dánští byli ovšem vždy při volbě svého krále odkázáni na volbu nejbližšího dědice a nástupce králova, aby se společenství s Norskem nerozpadlo. Musili vždy voliti toho, jenž zároveň v Norsku byl dědičně oprávněným nástupcem trůnu.
Odtud Norvéžsko Bylo v užším poměru k dynastii a lnulo více ku královskému rodu, jenž v Norsku mohl tak lépe utvrditi svoji moc. V Dánsku byl král příliš odvislým od vlivu a moci vysoké šlechty; teprve v r. 1660 zavádí se i v Dánsku zase dědičnost trůnu a zároveň moc královská stává se absolutistickou.
Norsko tedy již od starodávna bylo zemí neodvislou a útvarem samostatným; král dánský byl jen zároveň králem norvéžským, jako byl zároveň vévodou šlesvicko-holštýnským. Král sídlil ovšem v Dánsku; šlechta dánská měla u dvora značný vliv a vykonávala jej ovšem na celou unii. (Původně, ve XIV. století, byl to však nápadník norvéžský, jenž r. 1376 zvolen byl za krále dánského.)
Obě říše, Norsko i Dánsko, ač spojeny byly v rukou téhož královského rodu, nepodlehly přece žádné skutečné fusi a státní unifikaci. Unie zůstala spojením dvou různých zemí s nejrůznějšími právy, se samostatnými stavovskými organisacemi a privilegii, se zvláštním a odlišným zřízením úředním i vlastním vojskem.
I po vzrůstu absolutistické moci panovnické a při úplném úpadku stavovské moci aristokracie dánské na konci XVII. věku zůstalo Norsko zvláštním státem, plně oprávněným s Dánskem, s vlastními institucemi. Absolutism ani tentokráte nevedl k splynutí obou říší ; ani absolutističtí králové nezahrnují pod označení »říše« obě země, jakoby byly splynuly, nýbrž každou z obou spojených zemí označují vždy zvláště za říši, mluvíce buď o »naší říši Norvéžsku« nebo »naší říši Dánsku«. I sami absolutističtí králové leckdy starali se, aby rovné postavení Norska i v zevnějších odznacích došlo výrazu.
Politicky trpělo sice samostatné postavení Norska za vzrůstajícího absolutismu taktéž dosti, především upřílišenou a přepjatou centralisací dvorskou, soustředěním co největšího počtu důležitých funkcí a úřadů okolo osoby královy v Kodani. K těmto úřadům dvorským, královským, Norové jen málo měli přístupu, z většiny bývaly osazovány členy stavů dánských. Ovšem ve vlastní zemi norské držel opět úřady Norové sami ve svých rukou; Dánů v úřadech norských, i královských, nebýval v zemi větší počet.
A charakteristickým je, že právě onen obor správy zeměpanské, jejž v jiných zemích evropského kontinentu absolutism nejprve byl sjednotil a unifikoval, totiž vojenství, nepodlehlo splynutí a soustředění, nestalo se jednotným pro obě země. Norvéžsko podrželo vlastní armádu, jež také za zvláštní norské vojsko vždy označována byla. Vojenství zůstalo tedy úplně dualistickým.
Samostatná armáda zaručovala pak přece zase fakticky a politicky, brannou mocí, samostatné postavení Norska: byla tak silná a četná, že v případě odpadnutí Norska Dánům proti přesile norské naprosto nebylo možno Norska dobýti zpět. Vojsko norské bylo úplně národní, důstojnický sbor sestával výhradně z rozených Norů. Odtud Norové, kdykoli chtěli, byli by mohli ze své moci, opírajíce se o svoji brannou převahu, přerušiti unii se slabším Dánskem. Je to zároveň nejsilnější důkaz, praví slavný dánský historik Holm, že unie norsko-dánská založena byla na stálém a volném souhlasu Norska, a že Norsko nemůže být pokládáno za poddaný stát vasalský, nýbrž za stát zvláštní a samostatný.
Rovné postavení Norska s Dánskem uznávala konečně i dánská státoprávní literatura XVII. a XVIII. století, uznávající vesměs, že Norsko nebylo nikdy pouhou provincií dánskou, ale vždy svobodnou zemí a zvláštní říší.
Jak přešla nyní královská koruna norská znovu na krále švédského?
Švédsko, když pod vedením Gustava Vasy odtrhlo se od Unie Kolmarské, stalo se královstvím dědičným a vyvíjelo se jako jiné státy stavovské; za slabších panovníků stavové privilegii rozšiřovali svoji moc, jmenovitě vysoká šlechta, tak že docházelo takřka k oligarchickému způsobu vlády, k oligarchické republice vysoké šlechty. Oligarchie jednotlivých soupeřících rodů šlechtických nesla ovšem sama v sobě již předtuchy svého konce, a tak na konci XVII. století, za Karla XI., silného to panovníka, došlo k utužení vlády královské naproti šlechtě a stavům а k zavedení absolutismu, jenž pak za Karla XII. stupňoval se až k neomezené úplnosti královské moci. Než válečné zmatky, do nichž tento panovník zemi uvrhl, učinily absolutistické království nenáviděným. Pominulo také jeho smrtí.
Po smrti Karla XII., ježto nástupnictví trůnu bylo sporno, musila se jeho sestra podvoliti opět volbě říšského sněmu a uznati novou formu vlády; moci královské byla tu uložena důkladná a neobvyklá dosud omezení. Tyto ústavní poměry trvaly tak po půl století, až do 2. polovice XVII. století; v r. 1772 podařilo se Gustavu III. pohnouti říšský sněm k změně ústavy a vládní formy; těžiště moci přesunuto je opět v ruce královy. Než nerozumné využitkování a hrubé zneužívání této úplnosti královské moci za Gustava IV. Adolfa, uvrhlo zemi do revolučních bouří, za nichž v r. 1809 král byl sesazen a vedení vlády svěřeno je správci říše. Z této doby pak pochází i dosavadní, dnešní úprava ústavních poměrů švédských.
Když Švédsko po válce třicetileté vstoupilo v řadu evropských velmocí, bylo již oběma ostatním říším severu, spojenému Norsku a Dánsku, napnouti všechny síly na udržení samostatnosti unie. Švédsko opětovně vztahovalo ruce jmenovitě po Norsku, ale bezvýsledně, až teprve na konci válek napoleonských otevřely se Švédům lepší naděje na uskutečnění jejich snah.
Mezitím Švédsko v roku 1809 bylo donuceno odstoupiti Finsko Rusku. Také dnešní vlastní ústava finská spočívá v podstatných kusech ještě na starém zemském zřízení z dob vlády švédské. Za ztracené Finsko mínili Švédové najíti náhradu v nabytí Norvéžska.
Maršál Bernadotte, zvolený dne 21. srpna 1810 říšskými stavy švédskými za nástupce trůnu, pod jménem Karel Jan vedl vládu království na místě slabomyslného Karla XIII., i seznal, že nelze mysliti na znovuzískání Finska, nepřestal však zabývati se plánem na připojení Norvéžska.
Ve válce koalice proti Napoleonovi stálo Švédsko na straně spolčených mocností, kdežto Dánsko zůstalo věrno spojenectví s Napoleonem. Za účastenství Švédská na válce slibovaly pak mocnosti skutečně Švédsku připojení Norska. Tak slíbil jmenovité i car ruský smlouvou v Petrohradě ze dne 5. dubna r. 1812. Po pádu Napoleonově vtrhlo vojsko švédské do Holštýnska a po vítězném postupu zbraní švédských vynutil si švédský následník trůnu Karel Jan na dánském králi uzavření míru v Kielu ze dne 14. ledna 1814.
Mírem v Kielu král dánský Bedřich VI. odstoupil Norsko Švédsku, předal svá práva nad Norskem králi švédskému a jeho nástupcům, začež obdržel od Švédská Pomořany a náhradu peněžitou. Spojení mezi Dánskem a Norskem přestalo, monarchie dánsko-norská je rozloučena. Král dánský sdělil sněmu norvéžskému obsah míru s důvody jeho uzavření a vyzval zemi, aby se podrobila nové vládě.
Než Norové naprosto nedali se přiměti k souhlasu s touto cessí: nechtěli mír v Kielu uznati a také jeho nikdy neuznali za závazný pro zemi norskou. Norové byli sice spokojeni s odtržením od Dánska, nechtěli však bývalou unii s Dánskem zaměniti za novou unii s mocnějším Švédském.
V nadšení pro úplnou neodvislost rozhodli se Norové sáhnouti k brannému odporu. V okamžiku rozhodnutí byl právě tehdejší dánský nástupce trůnu princ Bedřich Christian Šlesvicko-Holštýnský královským dánským místodržitelem v Norvéžsku. Tohoto dosavadního dánského místodržitele zvolili si Norové nyní za vůdce svého odboje. Tento dánský místodržitel postavil se včelo obrany země a využil příznivé nálady pro sebe.
Svolal zvláštní říšské shromáždění, složené ze zástupců různých jednotlivých dílů země, do Eidsvoldu u Christianie, dal na tomto říšském shromáždění sdělati a přijati nový základní zákon ústavní a státní pro království Norské, načež pak sám dne 17. května 1814 byl zvolen za samostatného krále Noru. Tu prohlášena je úplná samostatnost koruny Norvéžské.
Volbou vlastního krále norského byl tedy mír v Kielu úplně odsunut stranou, mezi ukončeným panováním krále dánského v Norsku a mezi příštím panováním krále švédského nastala časová mezera.
Norům přálo štěstí, že mezitím i vojsko švédské bylo odvoláno, aby účastnilo se společného pochodu spojených mocností do Francie, a tak když švédský korunní princ Karel Jan v červnu 1814 chtěl vrátiti se do Norska, nalezl tu již nového krále, národem zvoleného a uznaného, novou státní ústavu a národ k boji připravený. Než svého záměru na nabytí koruny Norské se nevzdal. Vojsko švédské pod veděním Karla Jana v červenci 1814 vtrhlo do Norska. Nezjednalo si však žádných rozhodných úspěchů.
Zároveň Вernadotte (Karel Jan) obrátil se nyní na mocnosti, jimž pomáhal a které připojení Norska k Švédsku byly slibovaly, na Prusko, Anglii a Rusko. Než mocnosti nejevily mnoho chuti starati se o vyplnění slibů svých; jmenovitě Anglie, když v parlamentu jejím pronášena byla vřelá slova sympatií pro nové norské království, z obavy před oposicí parlamentní táhla se zpět a naprosto nebyla nakloněna nějakému zakročení proti Norsku. Ale ani Rakousko, ani Rusko a Prusko nejevily nyní zájmu pro zvětšení a zvýšení panství švédského a významu Švédská; Rakousko bylo by si spíše přálo, aby Norsko zůstalo spojeno s Dánskem a aby silnější Dánsko bylo na severu protiváhou Pruska.
Přes to však mocnosti, Anglie, Rakousko, Prusko a Rusko, vyslaly své zmocněnce v červnu 1814 do Norvéžska, a také Karel Jan dal se na cestu diplomatického vyjednávání, nemaje jiné volby než buď zaplésti Švédsko do dlouhé obtížné války s Norskem, nebo hledati prostředky, vedoucí nějak k smíru. K úplnému pokoření Norska scházely síly válečné i finanční. Když pak i prozatímný král norský Bedřich Christian seznal, že není naděje na to, že by dosáhl uznání od spojených mocností, jež vesměs přísně lpěly na zachování principu legitimity jakožto strážcové dynastií a trůnů proti každé revoluci, a když seznal, že osud jeho vlády záležel by jen od válečného štěstí, jal se sám povolovati. Ostatně byl politikem dosti bystrým, než aby byl chtěl odporovati.
A tak k vážnějším bojům vůbec nedošlo, čtrnáctidenní tažení švédských vojů do země norské bylo spíše jen demonstrativní. Po delším a stiženém vyjednávání, jehož ze začátku účastnili se i vyslanci mocností, uzavřeno bylo příměří a smírné narovnání konvencí v Moss dne 14. srpna 1814. Král Christian, prozatímní král norský, prohlásil, že se vzdá království Norského a že královská svá práva odevzdá oněm, z jejichž rukou je přijal, totiž říšskému sněmu.
Za tím účelem měl býti pak svolán říšský sněm, dle ústavy Eidsvoldské z 14. května 1814; kteráž ústava měla být takto i se strany švédské uznána. Princ Christian zavazoval se, že pak svolá říšský sněm do Christianie, načež pak král švédský měl s říšským sněmem sám jednati, svými jmenovanými komissary.
Zároveň král švédský sliboval, že přijme ústavu, v Eidsvoldu usnesenou, ze dne 14. května 1814, a že k ní navrhovány budou jen ony změny, kterých vyžaduje nové spojení obou království, nové státní spojení švédsko-norské.
Dále zavázal se princ Christian, že i moc výkonnou odevzdá zpět do rukou národa i odevzdal tedy vládní a správní záležitosti prozatím norské státní radě, jež státi měla v čele správy země dotud, dokud nově svolaný příští norský sněm říšský nevstoupí ve vyjednávání s králem švédským. Dne 10. října 1814 složil pak bývalý »letní« král norský Christian Bedřich korunu královskou do rukou národa, a to deputaci říšského sněmu, zbavil zemi a národ přísahy poslušnosti a opustil zemi.
Mezitím v Christianů odbývala se jednání mezi říšským sněmem (stortingem) a komissary krále švédského o oněch změnách a dodatcích k ústavě Eidsvoldské, kterých vyžadují nové poměry, vzniklé unií obou království. Zmocněnci švédští musili původní své požadavky značně snížiti: norští zástupcové chtěli mít základní svůj zákon státní úplně zajištěn, aby zaručena jím byla tak samostatná povaha království jakožto zvláštní a vlastní říše: vymínili si plnou neodvislost od Švédská, vlastní brannou moc pozemní i námořní, vlastní cla, vlastní universitu — vše, co jen jakýmkoli způsobem k plné samostatnosti přispívati mohlo.
Tak došlo nyní k revisi dřívější norské ústavy Eidsvoldské ze 17. května 1814. Ústava dřívějšího samostatného Norska musila být uvedena v souhlas se státoprávními změnami, které nastaly spojením Norska se Švédském. Říšský sněm norský přijal nutné ony změny, prohlásil však při tom výslovně, že Norvéžsko má býti se Švédském spojeno pod jedním králem jako říše samostatná, zachovávající si vlastní základní zákon státní. Opravený takto
základní zákon Eidsvoldský vydán byl pak jako ústava z 4. listopadu 1814.
Tato revidovaná norská ústava z 4. listopadu 1814 byla nejprve prohlášena samým sněmem říšským a od něho v platnost uvedena, načež pak královským reskriptem z 10. listopadu 1814 »přijata, potvrzena a zajištěna« i s rozkazem, aby jí bylo uposlechnuto, znovu od švédského krále vyhlášena byla.
Tato ústava norvéžská z 4. listopadu 1814, málo přepracovaná a revidovaná to jen ústava Eidsvoldská, hned v § 1. prohlašuje, že království Norské je svobodnou, samostatnou, nerozdílnou a nezcizitelnou říší, jež spojena je se Švédském pod jedním a týmž králem. I malé Norvéžsko, málo politicky významné, pyšně zove se v ústavě své říší, — jen opětný doklad toho, že výraz říše nemá žádného přesného státoprávního vymezení, a že možno nejrůznější útvary politické zahrnovati pod označení »říše«. Když konečně takto text revidované ústavy byl pevně stanoven říšským sněmem samotným, zvolil storting dne 14. listopadu 1814 švédského krále Karla XIII. za krále norvéžského, načež korunní princ švédský Karel Jan sám v průvodu vojska norvéžského přijel do země, a tu na říšském sněmu jako zástupce nově zvoleného krále zvláště přijal revidovaný základní zákon státní, t. j. ústavu z 4. listopadu 1814.
Král švédský byl zvolen za dědičného krále norského, a to na základě téže trůnní posloupnosti, kteráž platila ve Švédsku. Byl zvolen, jak výslovně Norové prohlašovali a jak sám král uznával a jak i cizím mocnostem oznamoval, dobrovolně, svobodnou volbou.
Král švédský, resp. v jeho zastoupení korunní princ, nemohl nikterak tedy »sankcionovati« nový norvéžský základní zákon státní snad jako král norvéžský; jeho souhlasu nová revidovaná ústava z 4. listopadu 1814 již nepotřebovala k své platnosti, byvši vyhlášena již říšským sněmem samým. V době vyhlášení král nebyl ostatně ještě ani zvolen; tehdy nositelem nejvyšší státní moci norské byl říšský sněm sám, a král mohl býti právoplatně volen teprve dle řádně vyhlášené a v platnost uvedené ústavy.
Nová unie vyžadovala však určitých změn i v ústavě švédské a doplňků k základnímu zákonu švédskému. Aby tedy upraveny byly nové ústavní poměry, vzniklé spojením obou království, bylo třeba přikročiti i k revisi ústavy švédské, a sjednotiti se o změnách ústavy i se stavy švédskými. I byl tedy z jara 1815 svolán na to mimořádný říšský sněm švédský. Tento nepojal však podmínky a požadávky unie přímo do švédského základního zákona státního, nýbrž navrhl vydání zvláštní »říšské akty«, jež 22. června 1815 byla přijata a hned na to i říšskému sněmu norvéžskému předložena. Návrh oné říšské akty byl pak po nepatrných modifikacích přijat v souhlasném znění 31. července 1815 sněmem norským a konečně 6. srpna 1815 definitivně sněmem švédským.
Byla pak podepsána říšská akta všemi členy sněmu norského a všemi členy stavů švédských na znamení závaznosti, načež obdržela sankci královskou, pro obě království a v obou jazycích, před složenou státní radou z obou zemí a to 6. srpna 1815. Teprve touto říšskou aktou, jež celou svojí formou má povahu paktu, založena byla trvalá a reální unie obou států. Za účel spojení obou říší skandinávských prohlašuje se vzájemná ochrana jejich i společného trůnu.
V úvodu klade se především důraz na to, že společenský svazek mezi oběma národy Skandinávie nebyl založen branným pokořením, ale svobodným souhlasem, a že udržován býti má vzájemným uznáváním zákonných práv obou národův. Rozumí se že takové úvodní věty mají pouze význam narrativní a enuntiativní, nemají moci předpisujících právních pravidel, nemají povahy normativní, nýbrž značí jen konečný politický účel, jenž aktou říšskou má být uskutečněn, a poskytují tak jen interpretační material pro vlastní předpisy říšské akty. Je to »nezávazný obsah zákonný«, jenž ostatně nemusí se shodovati ani se skutečnými historickými fakty.
Říšská akta v úvodu dále prohlašuje, že podepsaní zástupcové říše norské a říšští stavové švédští, jakožto zákonní zmocněnci obyvatelstva norského a švédského, mají za to, že nemohou více slavnostním a důstojnějším způsobem upevniti podmínky svazku, mezi Švédském a Norskem založeného pod týmž králem, ale ovšem s oddělenými zákony vládními, než když podmínky svazku onoho na všechny časy příští pojaty a shrnuty budou ve zvláštní říšskou aktu. Samostatnost Norvéžska znovu s důrazem se vytýká, jako v ústavě Eidsvoldské, i jeho neodvislost od Švédská.
Říšská akta není tedy smlouvou mezi sněmem norským a králem švédským, nýbrž je souhlasným prohlášením stavů či sněmů obou království, norský i švédský sněm měly tu totéž postavení a tutéž úlohu, zastupovaly oba své země a jako representanti zemí uzavřely smlouvu. Říšská akta je smlouvou mezi oběma státy, je smlouvou státní, je smlouvou o unii dvou svrchovaných státův. Král dal smlouvě sankci tak, jakoby ratifikoval smlouvu mezi státy.
Z dějin vzniku unie švédsko-norské je pro posouzení státoprávního poměru obou království především tedy vytknouti, že dle znění ústavních aktů, na nichž unie spočívá, stalo se spojení obou říší z volného souhlasu a sjednocení jejich zástupců, t. j. representativních sborů stavovských obou říší.
Je dále vytknouti, že dle ústavních aktův oněch Švédsko vzdalo se záměru na úplnou inkorporaci Norska a že uznalo Norsko jako stát samostatný, svrchovaný a rovnoprávný. Tak jmenovitě konvencí Mosskou a říšskou aktou odsunut je úplně stranou mír v Kielu, jenž by byl Švédsku dovoloval, aby s Norskem nakládalo dle libosti své jako se zemí postoupenou a podřízenou. V článku IV. smlouvy o mír v Kielu přichází totiž také věta, že král dánský postupuje zemi norskou »v plné vlastnictví a svrchovanost krále švédského«. Toto stanovisko konvencí v Moss je ovšem úplně opuštěno.
Pro bezpečné a pokud možno objektivně posouzení státoprávního poměru švédsko-norského, jak trval od vzniku unie v r. 1815 až do rozluky v r. 1905, třeba je nyní obrátiti se více k podrobnějšímu výkladu positivního práva státního, k ústavám obou států, a oceniti především ovšem význam jednotlivých ustanovení a předpisů, vztahujících se na společné záležitosti obou spojených zemí.

III. Státoprávní povaha bývalého poměru své dsko-norského.


Vzájemný poměr Švédská a Norvéžska byl poměrem dvou svrchováných států. Spojením jejich nebyla založena žádná centrální moc, jež by stála nad oběma státy. Nebylo jednotného státu švédskonorvéžského, jenž by stál nad oběma jednotlivými státy nebo vedle nich, oba státy byly dvě samostatné mocnosti, spojené ve spolek států. V tomto spolku král byl jen společným orgánem obou států a nositelem dvou zvláštních státních mocí, švédské a norské.
Spojením obou království nevznikl žádný nový stát ústřední. Nebylo také nikdy jednotného a společného občanství norskošvédského, nebylo jednotného státního národa, nýbrž trvalo vždy zvláštní státní občanství švédské i norské.
Dle positivního práva státního obou spojených států měla tedy unie za obsah jedině a výlučně společenství panovníka, v jehož osobnosti však velmi přesně a pečlivě byly rozlišovány jeho obě dvě právní osobnosti, krále švédského a norského.
Mimo krále nebylo společných státoprávních institucí. Nebylo společné armády, nebylo společných orgánů representativních ani společných orgánů vnitřní správy nebo soudních, žádného ústředního parlamentu, žádných společných ministerstev.
Obě spojené země měly jinak zůstati úplně odděleny, »svobodny a samostatný«, každá měla podržeti svoji vlastní ústavu, vlastní zákonodárství, správu a jurisdikci, vlastní organisaci úřadů, každá z nich měla vésti vlastní finanční hospodářství, měla míti vlastní bankovnictví, peněžnictví a mincovnictví. Nebylo jednotného celního území nebo jiných společných zřízení obchodních a dopravních. Každá ze zemí měla i obchodní vlajku míti vlastní a zvláštní. Ani jednota armády neměla se za nutnou konsequenci unie — každému ze spojených států zůstalo vlastní vojenství, pozemní i námořní; kdežto u nás v projevech politických často setkáváme se s tvrzením, že dle vyrovnání rakousko-uherského z r. 1867 jednota armády nutně následuje ze samé povahy unie rakousko-uherské.
Účel reální unie skutečně nevyžaduje přímo jednotu armády, nýbrž toliko jednotu válečného vedení, jednotu nejvyššího velení. Pro pojištění úkolů unie zcela stačí jednotnost taktického a strategického centrálního nejvyššího řízení.
Vojenství obou spojených zemí bylo úplně odděleno, i v organisaci i v administraci. Pro účel unie, společnou obranu, trvaly tedy dvě různé, samostatné armády, jejichž kooperace měla být zajištěna jednotou nejvyššího vojenského velitelství panovníkova.
Účelem spolku obou států skandinávských byla společná ochrana na venek: unie byla spolkem k společné ochraně pod týmž panovníkem. Ze sousedící polohy tu již přirozeně podávala se možnost společné vojenské obrany a povinnost k ní, plynoucí z úzké spojitosti zájmů obou říší.
Oba státy, unií spojené, měly mezi sebou trvati stále v nerušeném míru a druh druha měl chrániti proti útokům vnějším, cizích států. Na venek pak, naproti cizím státům a mocnostem, ve stycích mezi státních, měly i oba státy vystupovati jako jednota práva mezinárodního, jako politický celek a jediná moc konsolidovaná. Takový byl význam reální unie švédsko-norské v poměrech mezinárodních, a v tomto významu vyčerpávala se také celá její podstata naproti ostatním státům.
Této celkové povaze unie odpovídalo, že společný král měl podržeti nejvyšší velitelství nad brannou mocí obou království, rozhodování o míru a válce, jakož i diplomatické vedení záležitostí zahraničných. Šlo o to, využít válečných sil obou království k společné ochraně trůnu i královského panství nad oběma zeměmi; měly-li obě země naproti cizím státům vystupovati jako válečná jednota, musila i zahraničná politika celého svazku být jednotná.
Tento prakticko politický mezinárodní význam unie i norvéžská ústava uznala a zaručovala. Tak králi svěřuje se tu nejvyšší velení branné moci pozemní i námořní obou spojených státův, králi dává se právo svolati vojsko, vyhlásiti válku a uzavříti mír, dále uzavírati spolky státní a je vypovídati, vysýlati a přijímati vyslance. Věci, nejvyššího velení se týkající, samojediné vyjmuty jsou z požadavku ministerské kontrasignace a ministerského spolupůsobení.
Věci, vztahující se na nejvyšší velení branné moci, uznala tedy i norská ústava původně za osobní reservatní práva koruny. Ve svém postavení jako nejvyšší vojenský velitel funguje král zároveň sám jako společný orgán unie; také vyhlášení války a uzavření míru jsou společné akty, jež za oba státy společně podniká král, osobně a výlučně.
Chce-li král vyhlásiti válku, je jen vázán vyžádati si napřed podrobné dobré zdání norské vlády a slyšeti pořádný hlas zvláštní mimořádné státní rady, složené ze státních ministrův a státních radů norvéžských i švédských. Definitivní rozhodnutí zůstaveno bylo však opět jedině králi. Ustanovení toto, kteréž měla ostatně i ústava švédská ze 7. června 1809, přešlo i do říšské akty o unii norsko-švédské.
Než ačkoli i v Norsku nejvyšší velení branné moci příslušelo výhradně králi, bylo tu postavení královo jiné, než ve Švédsku, poněvadž vliv zákonodárného sboru na poměry branné moci byl tu značně větší, než ve Švédsku. Tak hned při právu vyhlášení války : králi sice i dle norvéžské ústavy příslušelo samojedinému vyhlásiti válku, ale při vedení války útočné mohl řadového vojska norvéžského užiti jen se souhlasem stortingu. Bez svolení stortingu byl by mohl k útočné válce užiti jen válečného loďstva, nikoli však pozemní armády norské. Omezení takového ve Švédsku nebylo — zde mohl král beze všeho použiti armády celé.
Norvéžská ústava sice stejně jako švédská svěřovala králi vojsko k osobnímu nejvyššímu velení a vedení, ale právo královo, disponovati brannou mocí, podrobeno bylo v Norvéžsku omezením, jaká ve Švédsku byla neznáma.
Reservatní, osobní práva vojenského velitelství králova omezena byla v Norsku způsobem, ve státech monarchických neobvyklým. V čl. 25. norvéžské ústavy jmenovitě určuje se, že zemská obrana a ostatní norské sbory, jež nenáležejí k vojsku řadovému, nikdy nemohou být použity mimo hranice země norské, tedy ani v cizině ba ani ve Švédsku, a to patrně ani, kdyby nastalo nebezpečí v prodlení.
Toto omezení vojenských práv králových dávalo parlamentu norskému stálou příležitost k ještě většímu zkracování práv královských i k seslabování společné válečné moci unie. Pomáhalo tomu ještě jiné ustanovení.
Dle znění čl. 25. norské ústavy nesmí totiž pozemní ani námořní armáda norvéžská býti sesílena nebo ztenčena bez svolení stortingu. Ve Švédsku podobného apodiktického ustanovení není.
A říšský sněm norvéžský využitkoval těchto všech svých kompetencí ve věcech vojenských právě k tomu, aby vždy více zbavoval zemi norskou oněch vojenských závazků, které zemi ukládala unie se Švédském, a aby tak ponenáhlu uvolňován byl svazek, spojující obě armády nejvyšším velitelstvím královým.
Parlament norvéžský hleděl totiž stále umenšovati válečný stav vojska řadového, jež mělo sloužiti na obranu obou spojených zemí, čině tak pod záminkou, že mírumilovné smýšlení Norska naproti Švédsku nevyžaduje prý značnější branné moci řadové.
Branným zákonem z r. 1885 parlament norský změnil organisaci armády norvéžské tak, že kontingent řadového vojska, jež by bylo bývalo k disposici na obranu obou států unie, snížil pod polovinu celého stavu armády. Také výcviku řadového vojska nevěnoval onu péči, s jakou staral se o sbory, nenáležející k vojsku řadovému.
Onu část vojska tedy, jež sloužiti mohla a měla k obraně celého poloostrova a celé unie, Norové hleděli zmenšovati, ač to bylo v zjevném odporu s účelem a smyslem kontraktu o unii.
Král, jenž ovšem starati se musil o to, aby státy dostály svým povinnostem v unii převzatým, nemohl v Norsku záhy ničeho činiti, poněvadž v Norsku platila zásada svrchovanosti parlamentu, a ústava takřka veškeru moc dala do rukou stortingu.
Parlament mohl si se zvětšováním či zmenšováním částí armády činiti, co uznal za dobré: král v Norsku nemá absolutního veta zákonného, nemůže zmařiti zákon, když storting po třikráte na témž zákonu se byl usnesl. Odepře-li král sankci po třetí, stává se usnesení stortingu zákonem i bez královské sankce, proti vůli králově. Parlament mohl tedy zmenšovati počet řadového vojska i zákonem bez královské sankce. A král nemohl zákony takové, směřující přímo proti společné obraně unie, zmařiti bezvýminečným odepřením sankce. (Král v Norsku má jen veto suspensivní.)
Naproti tomu však parlament norský jal se stále zvyšovati stav zemské obrany a domobrany, chtěje v těchto sborech vychovati si vojsko cele národní a plně oddané, a odůvodňuje kroky tyto tím, že oba sbory mají sloužiti výhradně na obranu vlastní země. Výcviku těchto sborů věnoval proto pak i větší péči.
Zákonný zákaz, že branná moc nesmí být zvětšena ani umenšena bez svolení říšského sněmu, hleděl říšský sněm rozšířiti hned také na disposici královu s válečným materialem. Skutečně také podařilo se sněmu dosáhnouti uznání zásady, že bez svolení stortingu král nesměl prodati ani starou válečnou loď ani v době míru naříditi boření fortifikací.
Válečné loďstvo, jemuž král v případu války bez omezení mohl rozkazovati, ponechávali vůbec Norové ve stavu žalostném, nepořídili králi jediné moderní válečné lodi. Jednání podobné rozhořčovalo Švédy, kteří marně ukazovali, že jsou stále více ohrožováni Ruskem, a že loďstvo má být přece na obranu obou státův.
Předpis norské ústavy, že zemské obrany a sborů, které nenáležejí k vojsku řadovému, nesmí být nikdy užito za hranicemi země, že tedy jich smí být užito jen na obranu vlastní země norské, měl ovšem za následek, že takřka dvě třetiny norské armády odňaty byly účelu obrany obou říší. Předpisem oním poskytnuta byla parlamentu norskému možnost, libovolně odnímati obranné moci celé unie větší nebo menší oddíly norské armády. Tak uvolňoval se obranný svazek mezi oběma státy unie a účel unie — společná obrana — byl porušován a pozbýval významu.
Chtěl-li parlament norský určité sbory vojenské odníti společné obraně obou států unie, zařadil je prosté mezi zemskou obranu. Švédové toto jednání nesli těžce a žádali stále, aby oba státy na příště byly zavázány dáti unii k disposici určité, pevně stanovené minimum branné moci na společnou obranu unie. Měl se tak vytvořiti určitý společný kontingent unie, jenž by sloužil výhradně na společnou obranu obou států.
Švédové však marně se dovolávali toho, že účel unie vyžaduje, aby organisovaná branná moc obou království byla dána k plné disposici společného krále a aby jí všude, na celém poloostrově, k společné obraně mohlo být užito.
Norové zabezpečili si také rozhodně, aby král svého velitelství nemohl užívati k těsnějšímu spojování, slučování a směšování obou armád. V době míru smělo být v Norsku rozloženo jedině vojsko norské, ve Švédsku jedině vojsko švédské, jen jaksi výjimečně dovolovala ústava norvéžská, že na krátký čas, nejvýše po 6 neděl v jednom roce, smí král za příčinou vojenských cvičení shromážditi kol sebe oddíly vojenské z obou říší, ze stanic nejbližších svolané, do území kterékoli z obou říší.
V žádném případě nesmějí však vojenské oddíly, které povolány byly od armády jedné říše k cvičením na území druhé říše, přesahovati v míru počet 3000 mužů vojska všech druhů zbraní. A jen jaksi milostivě dovolovala ústava norská králi, že si smí ve Švédsku udržovati norvéžskou gardu z dobrovolníků sestavenou.
Válečné lodi norské měly mít své stanice a přístavy jedině v Norsku a válečné lodi jedné říše nesměly se osazovati válečným námořnictvem z druhé říše. A od vyplnění těchto rozkazů a zákazů nesměl se král uchýliti ani se svolením stortingu!
A nad to také celkové zákonodárné i správní kompetence stortingu norvéžského ve věcech vojenských naproti králi zasahují vůbec dále a hlouběji, než vojenské ústavní kompetence sněmu švédského. Ve Švédsku je sice také ustanoveno, že král nemá odváděti branců bez svolení říšského sněmu, a že změny v organisaci, v dosavadním složení a způsobu vybírání vojska, jmenovitě nová zvyšování stavu armády, nemají se díti bez společného usnesení krále a říšského sněmu, ale přece ve Švédsku král jako důsledek svého práva nejvyššího vedení a řízení vojska podržel i právo vydávati celou řadu zákonů vojenských, a to jako své právo neomezené a osobní.
Z oprávnění krále, jako nejvyššího vojenského pána, vydávati zákony vojenské, vyňaty jsou ve Švédsku jen ony vojenské zákony, jež dotýkají se i občanů nevojáků, a pak vojenské zákony trestní; obojí tento druh zákonů náleží vydávati společně se sněmem říšským. Jinak však král tu může stanoviti i zákonné předpisy vojenské, může vydávati nařízení správní, normy organisační a služební reglementy, vůbec předpisy o složení a rozdělení armády, zcela volně, nejsa omezen požadavkem souhlasu parlamentarního.
Jen pokud by k provedení těchto normativních předpisů měl zapotřebí povolení obnosů z pokladny státní, je mu obrátiti se na sněm říšský.
Ve Švédsku vojenská disposiční práva panovníkova nad armádou nejsou omezována legislativou, záležitosti vojenské správy nejsou tu podřízeny legislativě, nýbrž jsou vyhrazeny vlastně absolutistické moci panovníkově. Absolutistická moc panovníkova ve vedení, řízení a vnitřní organisaci vojska sahá tu hodně daleko.
Jinak v Norsku. Tam zákonodárná a správní oprávnění říšského sněmu dokonce zasahují i do oněch věcí čistě vojenských, které ve Švédsku upravuje král sám z neobmezené své moci.
Branná soustava obou států vůbec byla rozdílna důkladně: v Norsku vojenství již od branného zákona z r. 1866 spočívalo na zásadě všeobecné branné povinnosti — kdežto ve Švédsku až do doby nejnovější vládl kombinovaný způsob verbovací, zastaralý a podivuhodný, se zachovanou staletou povinností měst, venkovských obcí a okresů stavěti a vypraviti určitý jednotlivý počet vojáků dle starých smluv s králem uzavřených. (Teprve zákon z 14. června 1901 zavedl ve Švédsku novou úpravu, jež má býti dokončena ve 12 létech a má plně přivésti k platnosti zásadu všeobecné branné povinnosti.)
V Norsku, kdež povinnost branná musí být stanovena zákonem, přísluší sněmu říšskému jako činiteli zákonodárnému stanoviti dobu služební a povinnost sloužiti u různých druhů zbraní. Legislativa úplně přejala do své moci stanoviti i zákony vojenské, zákony o vojenských povinnostech mimo službu, o povinnostech a poměrech, týkajících se vůbec občanů nevojáků k branné moci, o břemenech vojenských, opatřování a ubytování vojska; říšskému sněmu náleží dále stanoviti trestní zákony vojenské, jakož i organisaci soudů vojenských a soudní řízení.
Než říšský sněm, orgán zákonodárný, ponenáhlu začal se zmočňovati i správních a organisačních oprávnění krále, jako nejvyššího velitele — legislativa chtěla tu podržeti vrch nad administrací a exekutivou.
Storting začal držeti se takového výkladu ústavy, že právo nejvyššího »velení« znamená pouze právo vydávati konkrétní předpisy a rozkazy v jednotlivých případech a činiti jen konkrétní opatření, tak asi jako král může i v exekutivě vydávati jednotlivé konkrétní předpisy, rozkazy a poukazy o individuálních případech.
Ale všeobecná organisační nařízení a všeobecná opatření správní může prý dle stortingu vydávati jedině legislativa; všechna nařízení a opatření všeobecného obsahu příslušejí prý do oboru zákonodárství a spadají tedy do kompetence říšského sněmu. Právo »nejvyššího rozkazu« nezahrnuje prý v sobě zmocnění dávati také všeobecné organisační a reglementarní předpisy o armádě, jejím složení, jejích funkcích a úkolech.
Skutečně pak i vláda norská i konečně král byli nuceni tento výklad stále více uznávati: často již pak bývaly stortingu předkládány návrhy zákonné, jež obsahovaly vlastně jen čistě správní a organisační ustanovení vojenská, jako ustanovení o době trvání cvičení jednotlivých dílů vojska, o výcviku jednotlivých sborů a o polních cvičenich větších taktických jednot vojenských. Chtěl-li král, aby storting povolil finanční prostředky na krytí a provedení určitých organisačních ustanovení, byl nucen vždy konec konců předložiti své návrhy stortingu, a storting dokonce pak osoboval si i právo, své povolení prostředků finančních vázati na to, že onen díl armády, na který se povolení prostředků vztahuje, bude organisován a veden určitým způsobem.
A tak legislativa stále více zmocňovala se i vydávání organisačních nařízení a opatření vojenské správy, zasahovala do rozdělení vojska, do složení sborů vojenských, do výcviku a pořadu cvičení polních, až králi pak tu zbývaly již jen vlastní záležitosti vojenského velení v nejužším smyslu, udílení konkrétních rozkazů, jmenovitě pokud šlo o poměr podřízených k představeným ve službě vojenské, jakož i jmenování důstojníkův a velitelů vojenských.
Organisace obou armád, norské a švédské, spočívala tedy na zcela rozdílných základech, král zaujímal v každé z obou spojených říší naproti parlamentu zcela jiné postavení, a v každé z obou říší nebyla moc parlamentu nad armádou stejně intensivní. Disposiční právo královo nad armádou v každé říši mohlo se jeviti zcela různým způsobem, v jedné říši nebylo omezeno vůbec, v druhé důkladně.
Z toho všeho snadno lze vysvětliti, že ani pod jednotným nejvyšším velitelstvím královým nedošlo nikdy k těsnějšímu splynutí a přilnutí obou armád, ani jednotlivých oddílů jejich, ani jejich velících sborů. Odtud lze pochopit, že nedalo se vůbec ani mysliti na to, aby někdy dojiti mohlo k stanovení společného rozpočtu pro vojenství obou zemí, a aby vojenství stalo se tak skutečně společnou záležitostí unie.
Norové ve vojenství opatrně se vyhýbali všemu, co by Švédům mohlo poskytnouti prostředek pro utužování unie, pro intensivnější svazek, kdežto sami podrželi v rukou dostatečně prostředků, jak by unii se Švédském stále a ponenáhlu mohli uvolňovati. Norové úzkostlivě při žádné příležitosti neopomenuli uplatňovati tu samostatné postavení a odlišnost svých zřízení bez jakéhokoliv ohledu na požadavky jednoty unie na venek.
Vojenství bylo tedy positivními předpisy celkem ještě jasně upraveno. Naproti tomu správa záležitostí zahraničných nebyla nikterak jasně normována ani v ústavách obou státův, ani v říšské aktě. V tomto zákonu o unii není vůbec slova o způsobu správy zahraničně, ani o orgánech, kterým má příslušeti.
Vypočítávají se sice v říšské akte o unii jednotlivě některé důležité diplomatické agendy, o kterých se praví, že »mají příslušeti králi« — jako vysýlání a přijímání vyslanců, uzavírání a vypovídání státních smluv, ale tato ustanovení říšské akty přejata jsou prostě doslovně z norvéžské ústavy, tak že opakování jich v říšské aktě nemá již významu, a věc by bývala táž, kdyby se v říšské aktě o agendách oněch bylo vůbec pomlčelo.
Jednotnost diplomatické správy vyplývala ovšem přirozeně z toho, že vedení zahraničných věcí prohlašováno bylo za právo společného krále. Ale jednotných a společných správních orgánů pro záležitosti zahraničně říšská akta o unii ani nevyžadovala ani jich nezřizovala — nezmínila se vůbec o způsobu vyřizování, ani o tom, kdo společné diplomatické záležitosti obou říší králi má přednášeti. Nedotkla se pak ani toho, kdo přednášeti má králi zvláštní diplomatické záležitosti norské.
Účel a podstata unie, totiž jednotné vystupování obou království na venek, ve stycích mezinárodních, jako celkové mocnosti a jediné monarchie vyžadovalo jednotného vedení záležitostí zahraničných a ovšem vyžadovalo též společného diplomatického zastoupení. Oba státy vystupovaly navenek jako jediný subjekt práva mezinárodního. Jejich vztahy k mocnostem cizím měly být tedy společny.
Zahraničné záležitosti v nejvyšší instanci vždy řídil král, a to král obou státův, jenž nemohl přece za Norvéžsko dělati jinou politiku, než za Švédsko.
Dle pojetí práva mezinárodního, že oba státy v poměru k cizím státům tvoří jednu a společnou mezinárodněprávní osobnost, měly mimo krále i všechny ostatní orgány správy zahraničné mít povahu společných orgánů obou států, orgánů unie. Předpisů positivních však, z nichž by se dalo přímo souditi na povahu orgánů zahraničné správy, nebylo. Říšská akta o unii pominula úplně, a jak se zdá, úmyslně, aby se vyhnula dalším obtížím, zřízení společného správního orgánu pro věci zahraničné.
O diplomatickém a obchodním zastoupení říšská akta vůbec nemá ničeho více, než že »král vysílá a přijímá vyslance«. O konsulatech nebylo vůbec zmínky.
Norové od dřívějška byli zvyklí ponechávati řízení a celou správu záležitostí zahraničných v rukou králových. V tom nestala se ani po spojení obou států změna. Norský základní zákon svěřuje taktéž vedení věcí zahraničných králi osobně. Král mohl tedy diplomatické záležitosti vyřizovati sám, jak za dobré uznal, bez spolupůsobení ministerstva, i mohl při vyřizování jich užívati ovšem také jiných rádců, než zodpovědných rádců norvéžských.
Dle § 30 ústavy Eidsvoldské ze 17. května 1814 nemusily diplomatické věci být ani předkládány a přednášeny ve státní radě norské. Právě ve zvláštní povaze diplomatických záležitostí spatřována byla tehdy nepřekonatelná překážka, jež nepřipouštěla projednávání jich ani v poradnám kolegiu státní rady (Aschehoug).
Ve Švédsku i v Norsku zřízena je totiž dle ústavy zvláštní státní rada, pořádný sbor králův. Správu obou zemí vedl král pomocí a prostřednictvím státní rady švédské a norvéžské. Švédská státní rada bývala složena ze státního ministra jako prvního člena, z ministra zahraničného a z osmi státních radů, kteří po většině, až na tři, bývali náčelníky jednotlivých vládních departementů a jednotlivých odvětví státní správy. Podrobnější rozdělení agendy mezi sedm departementů státní správy přísluší králi. V čele jednoho každého departementu a to departementu zahraničného, justičního, zemské obrany, námořního, civilní správy, finančního a správy kultu — stojí takto člen státní rady, jenž věci svého odboru pro státní radu připravuje a přednáší tamtéž. Členové státní rady švédské musili býti rodilí Švédové.
Kompetence i funkce švédské státní rady jsou rozsáhlé. Je pravidlem, že král veškery důležitější vládní záležitosti vyřizuje ve státní radě po slyšení jejím. Zachovaly se tu ještě staré švédské tradice ústavní.
Všechny vládní záležitosti, jež nejsou výslovně vyjmuty, mají dle ústavy švédské být přednášeny králi ve státní radě a tam vyřizovány. Zpravidla mělo se tak díti v přítomnosti všech členů; jen v případech menší důležitosti nebo byl-li král na cestách, jakož i ve věcech justičních, nešlo-li právě o záležitosti legislativní, stačil menší počet.
Zcela vyjmuty z projednávání — tedy z přednášení a rozhodování — vé státní radě jsou věci diplomatické a záležitosti vojenského velení králova.
Jen když usnesení královo v zahraničných věcech mělo zároveň rozhodný vliv na takové záležitosti vnitřní správy, o nichž jednati bylo v státní radě, musila se záležitost celá projednati i v státní radě.
Rozumí se, že kdykoli král chtěl, mohl z vlastní vůle i kteroukoli diplomatickou záležitost dát projednat ve státní radě. V praxi stávalo se projednání i diplomatických záležitostí ve státní radě stále více obvyklým, ač nikoliv obligatorním. Pro projednávání zahraničných věcí vytvořila se ostatně později zvláštní »ministerielní státní rada«, organisováná revisí ústavy z r. 1885 a sestávající ze tří členů všeobecné státní rady švédské.
Rovněž ústava švédská připustila tedy zvláštní povahu zahraničných záležitostí v tom, že nežádala vyřizování jich v státní radě.
Určila, že král smí záležitosti diplomatické projednávati způsobem, jejž sám za nejlepší uzná, že však záležitosti ony má mu přednášeti ministr věcí zahraničných v přítomnosti ještě jiného člena švédské státní rady.
V r. 1885 stala se změna taková, že při poradě a vyřizování diplomatických záležitostí, jež týkají se Švédská, mají býti přítomni tři členové švédské státní rady, mezi nimi ministr záležitostí zahraničných a švédský předseda ministerstva. Tento pořádný sbor švédský pro záležitosti zahraničně byl zván »ministerielní státní radou«.
Smlouvy o uzavření míru a usnesení o započetí války bylo však vždy předložiti a projednati ve všeobecné státní radě švédské.
Státní rada měla důležitý význam tehdy, nemohl-li král sám vládních práv vykonávati, jako byl-li ze země vzdálen nebo na poli válečném. Tu bylo dosaditi vládu z členů státní rady pod předsednictvím buď některého z členů nebo královského prince. Vláda tato mohla vyřizovati ovšem jen záležitosti, jež jí králem byly přeneseny.
Podobně celkem organisována byla též norvéžská státní rada. Členové její musili mít norský indigenat. Ježto král pravidelně sídlil ve Švédsku, byla norská státní rada rozdělena na dvě oddělení: jedno, sestávající ze státního ministra a dvou státních radů bylo v sídle králově a následovalo ho, druhé sestávající taktéž ze státního ministra a z ostatních radů, sídlilo v Norsku a bylo zároveň vládou norvéžskou. Členové tohoto druhého oddělení stojí v čele jednotlivých oborů státní správy a vedou jednotlivé vládní departementy, jichž je také sedm: církevní a školský, justiční, pro vnitřní správu, finanční, vojenský, veřejných prací a revisní. Rozdělení agendy mezi různé departementy nepřísluší legislativě, ale králi, jako ve Švédsku. Také v Norsku všechny vládní záležitosti větší důležitosti — i návrhy na osazování úřadů — musily být ve státní radě přednášeny a králem rozhodovány. Usnesení musí se státi přímo v státní radě samé.
Vyjmuty z projednávání ve státní radě jsou opět záležitosti diplomatické a nejvyššího vojenského velitelství.
Význam státní rady norvéžské byl však od počátku unie znamenitě zvýšen. Kompetence její nutně byly větší a její funkce musily sahati dále, ježto král skoro stále sídlil ve Švédsku i byl nucen tedy norské státní radě přiznati v její zemi širší míru usnášecí a rozhodovací moci, než mohla míti státní rada švédská, stojící neustále pod jeho osobním vedením.
Král, nejsa v zemi přítomen, byl nucen vnitřní správu země za své nepřítomnosti úplně svěřiti vládě norské, t. j. onomu oddělení norvéžské státní rady, které stále sídlilo v hlavním městě Norska.
Které záležitosti král norské vládě k rozhodování přikáže, záleželo ovšem na jeho vůli, ale vždy norská vláda musila obdržeti rozsáhlé samostatné právo rozhodovací a to i ve věcech největší důležitosti. Vždyť zajisté norské vládě bylo činiti neodkladná opatření i ve věcech důležitých. Také dle vládní instrukce z r. 1881 byla norská vláda zmocněna vyřizovati všechny věci, jež nesnesou odkladu. Král také již okolnostmi býval nucen ponechávati vládě norské plnou moc i k rozhodování o tom, která usnesení stortingu po skončení parlamentního zasedání mají obdržeti sankci.
Usnesení vlády norské byla definitivní, král nemohl jich již zvrátiti, leč by si to byl v jednotlivém případě vyhradil. A tak již z nepřítomnosti krále v zemi vysvětluje se nejen neobyčejný vzrůst významu a moci norvéžské vlády, resp. norské státní rady, nýbrž vysvětluje se také, kterak Norové odvykali králi a osobnímu vedení vlády králem, a kterak pomalu si zvykali veškeru vládu spatřovati ve svých norských ministrech a své státní radě.
V obou státech tedy správa zahraničných věcí příslušela králi osobně, byla jeho osobním reservatním právem. Na základě tohoto práva král i po spojení obou říší, hned od začátku unie, počal i zahraničně záležitosti norvéžské vyřizovati týmž způsobem, jakým vy řizoval dosud diplomatické věci švédské.
Švédský ministr záležitostí zahraničných převzal nyní, připravoval i přednášel prostě všechny diplomatické věci, a to nejen tehdy, když šlo o věci oběma říším společné, nýbrž i tehdy, když jednalo se o diplomatické záležitosti výhradně norvéžské a věci, týkající se především samojediného Norvéžska.
Švédský ministr vedl tedy zahraničnou správu za oba státy spoléčně. Mezi projednáváním diplomatických věcí švédských a norvéžských zbyl jen ten rozdíl, že kdykoli šlo o záležitost, jež týkala se samojediného Norska, nebýval při projednávání přítomen u krále žádný jiný člen švédské státní rady mimo ministra zahraničných záležitostí.
Jinak všechny diplomatické věci vyřizovány byly stejně švédským ministerstvem zahraničných záležitostí. K diplomatickým věcem počítalo se vyjednávání o uzavírání státních smluv s cizími mocnostmi, jmenování a odvolávání vyslancův i užívání prostředků finančních na diplomacii poskytnutých.
Ježto Norsko dosud postrádalo samostatného zastoupení na cizích dvorech a nemělo také vyškoleného vlastního diplomatického personálu, bylo přirozeno, že dosavadní švédští diplomatičtí a obchodní zástupci nyní po spojení obou říší převzali a vyřizovali spolu také záležitosti čistě norské. Dosavadní vyslanectva švédská pověřena jsou nyní i jako »švédsko-norvéžská«. Ostatně vyslanci dle starých zvyků práva mezinárodního platili spíše za zástupce osoby mocnářovy, než za zástupce zemí a států; odtud nedostatek samostatného norvéžského diplomatického zastoupení vedle švédského nebýval tak nápadným. I konsulové švédští převzali nyní také zastupování obchodních zájmů norských a norské konsulární záležitosti.
Při tomto stavu věci, když králi příslušelo vedení zahraničně správy osobně, nevyžadovalo se ještě ústavního ministerského spolupůsobení podobně jako při výkonu královských práv nejvyššího vojenského velitelství. Odtud říšská akta o unii neměla za potřebno vytknouti nějak ústavní postavení zahraničného ministra.
Švédský ministr zahraničných věcí, jenž králi přednášel, neměl tu ještě postavení spolupůsobícího ministra v konstitučním smyslu, nýbrž byl spíše jen pouhým pomocníkem a osobním sekretářem královským, jehož spolupůsobení ústavně se nevyžadovalo a jehož spolupodpis neměl onoho ústavního významu, jaký s ním dnes spojujeme. Opatření králova ve věcech zahraničných a jeho rozkazy vojenské k platnosti své neměly třeba kontrasignace.
Teprve změnou švédské ústavy z r. 1885 nabylo spolupůsobení švédského zahraničného ministra ústavního a státoprávního významu: ústavní revise tato vázala vyřizování zahraničných věcí na řádné ústavní spolupůsobení ministrovo a při přednášení jich pak ještě žádala přítomnost švédského předsedy ministerstva.
Praxe tedy vyvinula se tak, jakoby pro záležitosti zahraničné byl zřízen vůbec jen jediný a to jen švédský departement. Nebylo samostatného norvéžského zahraničného departementu. Zahraničné agendy vedeny byly prostě švédským ministerstvem zahraničných záležitostí a to i tehdy, když zjevně šlo o věci, které především jen Norvéžska se týkaly. Vedení zahraničných záležitostí obou států stalo se tak věcí státního úřadu švédského.
Na krytí výdajů zahraničného departementu přispívalo Norvéžsko jen poměrně, určitou kvotou, jež nebyla pevně stanovena jednou pro vždy, nýbrž dle staršího zvyku řídila se dle počtu obyvatelstva a bývala určována stortingem. Na vydání konsulatní přispívali Norové již větší kvotou, pro větší své obchodní zájmy a značné loďstvo obchodní.
Ministerstvo zahraničných záležitostí nebylo také tedy nikdy žádným společným úřadem švédsko-norvéžským, nýbrž bylo výhradně úřadem švédským, který však mlčky pověřen byl i vedením zahraničných záležitostí norvéžských. Obě říše neměly nikdy společného ministra zahraničných záležitostí, ani společného departementu vládního a správního pro věci diplomatické. Zahraničný ministr byl výhradně švédským úředníkem.
Naproti tomu vyslanci, kteří zastupovali společného krále a mezinárodní jednotu Švédska-Norvéžska, měli charakter jak švédských tak norvéžských vyslanců, jako také cizí mocnosti pověřovali u krále švédského a norvéžského vždy jen jednoho vyslance, neboť unie obou států měla na venek, v mezinárodních stycích, jednotný politický ráz.
Společenství vyslanectev nebylo rovněž nikde výslovně vytknuto, ale mělo se za to, že plyne z podstaty unie a z toho, že unie je jednotným subjektem práva mezinárodního. Vyslanci pokládáni byli od začátku unie za úředníky oběma státům společné. Vyslancem mohl být stejně jmenován Norvéžan jako Švéd.
Za to však velmi pochybnou byla státoprávní povaha konsulátů. V některých momentech a do určité míry mohly se míti za úřady společné, než v celkovém jejich charakteru vynikají a převahu podržují ony momenty, jež ukazují na to, že konsulaty byly a zůstaly státními úřady švédskými, kteréž však od krále byly pověřeny i vedením záležitostí norských.
Ačkoli tedy říšská akta prohlašovala Norvéžsko za stát samostatný a se Švédském rovnoprávný, přece v zahraničném zastoupení vedla praxe k hegemonii Švédská. Norsko v záležitostech zahraničných bylo zastupováno Švédském a na cizích dvorech rozhodovaly o jeho zájmech orgány, stojící pod nejvyšším vedením švédským.
Švédský ministr zahraničných záležitostí nebyl však za své vedení norských záležitostí zodpověděn sněmu norskému; jako ministr švédský podléhal ústavní zodpovědnosti jen před sněmem švédským. Tento zvláštní poměr zavdal ovšem příčinu k nespokojenosti se strany norské, zvláště od doby, kdy pronikalo poznání, že princip konstituční má býti plně prováděn i ve věcech zahraničných.
Správu zahraničných záležitostí vedl tedy jen jediný ministr a to jedině švédský. Podle ústavy obou států správa tato nemusila být čistou ministerialní správou v našem konstitučním smyslu, neboť král na základě svého reservatního práva ve věcech zahraničných podržel volnost, vyřizovati diplomatické záležitosti také sám, bez účastenství členů státní rady a bez spolupůsobení ministrova. (Teprve revise švédské ústavy z r. 1885 ustanovila obligatorní a konstituční spolupůsobení ministrovo ve věcech zahraničných.)
V praxi však a de facto i před tím již skoro vždy věci diplomatické pracovány byly jen švédským ministerstvem zahraničným, a vyřizovány jsou s jeho spolupůsobením a jeho prostřednictvím. Ostatně již dle výslovného ustanovení švédské ústavy mohl král cizím mocnostem nebo i svým vlastním vyslancům činiti sdělení a dávati jim instrukce toliko prostřednictvím zahraničného ministerstva švédského. Záležitostí diplomatických, jež by král byl sám vyřizoval, mohlo být tedy pramálo.
V praxi vyvinul se při vyřizování zahraničně agendy dále ten modus, že král užíval spolupůsobení své švédské státní rady. Švédský ministr věci přednášel — švédská státní rada usnášela se tedy o jejich vyřizování, ať již šlo také o zahraničně věci norské, nebo jen švédské. Ovšem král nemusil nikterak zachovávati tuto praxi, nemusil státní radě dát vědět více, než chtěl; někdy užíval státní rady, jindy nikoliv a to, byť i šlo o věci důležité.
Zpravidla užíval král při projednávání a vyřizování zahraničně agendy jen t. zv. ministerielní státní rady, kollegia to, jež složeno bylo ze tří členů švédské státní rady; jedním z členů byl švédský zahraniční ministr a druhým předseda ministerstva švédského, třetím pak byl jeden z členů všeobecné státní rady švédské. Ale ani tu nescházely případy, v nichž král dával zahraničné věci projednávati všeobecné státní radě, t. j. celému kolegiu státní rady švédské. Pravidlem však zůstalo, že vždy jen ona užší ministerielní státní rada švédská sama byla povolána spolupůsobit při vyřizování diplomatických věcí.
Jako tedy švédský ministr samojediný vedl zahraničnou správu obou států, tak také výhradně a jedině státní rada švédská vykonávala na správu zahraničnou rozhodující vliv. Při tomto způsobu projednávání diplomatických věcí pomocí švédské ministerielní státní rady zůstalo pak již v praxi stále. Praxe stála tedy od počátku na straně švédské: nepopiratelným faktem zůstane, že zvláštní zahraničný úřad v Norvéžsku nikdy nebyl zřízen, že švédský ministr po celou dobu unie vedl diplomatické záležitosti za oba státy, a že »švédsko-norvéžská« vyslanectva zastávala mezinárodní zájmy obou států a jejich příslušníkův a že konsuláty byly de facto jen švédské.
Je tu však ještě jedna zvláštní věc: původní ústava samostatného království norvéžského, ústava Eidsvoldská ze 17. května 1814, myslila na zvláštního norského ministra zahraničného — než toto ustanovení o zvláštním ministru v pozdější ústavě norské, až po dnes platné, není.
Skutečně § 33 norské ústavy Eidsvoldské mluvil sice o vlastní zahraničně správě Norvéžska a o zvláštním a vlastním departementu norském pro zahraničně věci, ustanovuje, že zahraničně záležitosti norské budou přednášeny zvláštním ministrem mimo státní radu, ale je charakteristickým, že článek onen do revidovaného norvéžského základního zákona z 4. listopadu 1814 přijat nebyl. Z tohoto vypuštění soudili Švédové, že prý tím positivně bylo vytknuto přenesení zahraničně agendy na jediného ministra švédského.
Politikové švédští z tohoto vypuštění dovozovali, že mezinárodní zastoupení Norvéžska a zastávání jeho mezinárodních zájmů bylo právem výhradně a pouze krále švédského. Naproti tomu bránili se Norové zase tím, že by pouhé vypuštění bylo velice divným způsobem ustanovení tak důležité ústavní normy o vedení zahraničních záležitostí.
Konečně tvrdili dále Švédové, že i norvéžská ústava tuto úpravu prý mlčky připustila; v § 26 uznává ústava za právo královo vyslance vysýlati a přijímati, a zároveň také v § 28 výslovně vyjímá věci diplomatické z přednášení v norvéžské státní radě, ačkoli v ní jinak mají být přednášeny všechny důležité záležitosti vždy od toho člena, do jehož odboru patří. Ústava norvéžská prý tu tedy nikterak není na odpor, nýbrž naopak prý mlčky připouští, aby diplomatické věci byly připravovány a přednášeny ministrem švédským.
Také ústava prý výslovně připouští, že konsuly v cizích zemích mohou být i cizinci, tedy i Švédové, ačkoli jinak ku státním úřadům norským měli přístup výhradně státní občané norští.
Konečně tvrdili Švédové, že i říšská akta obsahuje jedno, byť nejasné ustanovení na jejich prospěch. Dle říšské akty — dle §u 77. — totiž pro případ, že by král nemohl vykonávati vládu (jako pro nezletilost), měla být dosazena »vláda interimní«, mezivláda, jež měla být složena z 20 členů, deseti Švédů a deseti Norů. Při pravidlech pro projednávání vládních záležitostí ustanovuje se tu v § 7 pak, že věci diplomatické přednáší mezitimní vládě dvorský kancléř, a že se věci ty zapisují do zvláštního protokolu. Než dvorský kancléř tehdy byl výhradně švédským úřadníkem. Tu tedy bylo prý dle názorů Švédů řečeno, že vedení diplomatických věcí obou států po dobu mezitímní vlády je záležitostí jedině státního úřadu švédského. V r. 1840 byl pak úřad dvorského kancléře zrušen a ono ustanovení §u 7 říšské akty bylo změněno v tom smyslu, že »záležitosti diplomatické přednášeti má mezitímné vládě ministr zahraničných záležitostí.« Takový ministr sice byl, ale dosud jen jediný a to švédský.
Toto ustanovení §u 7. týkalo se sice jen případu mezivlády, ale předpokládalo prý se tu dle názoru Švédů přece jen a to zjevně, že vedle švédského ministra zahraničných záležitostí není již žádného norvéžského; nelze prý přece mysliti, kdyby bylo bývalo zvláštní norvéžské ministerstvo zahraničných záležitostí, proč by právě v době mezivlády najednou mělo být odstrčeno, tak že by o něm vůbec nebylo žádné zmínky. Tu tedy prý dle Švédů v r. 1840 uznáno bylo i v aktě o unii právo Švédská na vedení všech zahraničných záležitostí jedině ministerstvem švédským.
»Ministr záležitostí zahraničných« v § 7 říšské akty je prý označením tak určitým, že předpokládá se jen jediný ministr takový a to již stávající, a takový ministr zřízen byl dosud jedině pro Švédsko ; označení může prý se vztahovati tudíž jedině a nepochybně na ministra švédského. A odtud Švédsku příslušelo vždy prý úřední vedení zahraničných záležitostí vůbec, a tedy také opatřování v š í agendy zahraničné, jak vyslanecké tak konsulární. Podle říšské akty — tedy podle smlouvy o unii — veškera zahraničná správa unie prý měla spočívati v rukou jedině státních úřadů švédských: tak zastávali stále politikové švédští.
Naproti tomuto tvrzení bránili se Norové tím, že není žádného juristického důvodu, proč by v §u 7. říšské akty ve větě, že »mezitímné vládě podává zprávy ministr zahraničných záležitostí,« měl býti zahraničným ministrem míněn toliko, výhradně a jedině ministr švédský. Proč »ministr« musí být právě ministrem švédským, proč týmž právem nemohlo by se tu mysliti na ministra společného a proč nemohl by býti míněn i samostatný ministr norský pro věci zahraničně?
Ostatně, namítali Norové, kdyby se při vzniku říšské akty a při revidování norské ústavy bylo myslilo na to, že agendy zahraničně přeneseny býti mají výhradně ministrovi švédskému, bylo by bývalo přece mnohem snazší a jednodušší, pojmouti prostě do ústavy norské větu: záležitosti zahraničné svěřují se ministerstvu švédskému k opatřování. To však se nestalo.
Také předpis §u 7., uvádějící jednoho ministra zvláštní náhodou platí jen pro výminečný a řídký případ dosazení regentstva i nemůže být dle Norů rozšiřován na pravidelné vedení záležitostí zahraničných. Výminečný předpis onen se stanoviska norského je prý vysvětliti tím, že správa záležitostí zahraničných byla osobním reservatním právem královým, a v případu dosazení vladařstva osobnost králova odpadne, a ježto sboru regentskému nepřichází se vstříc s důvěrou takovou, jako králi, žádá se pak při aktech sboru regentského vždy konstituční spolupůsobení zodpovědného ministra. (Bernatzik.) Je-li to ministr švédský či norský či společný, bylo jedno ; hlavní věcí bylo, nařídit spolupůsobení ministerské při aktech vladařstva; odtud § 7. neměl zapotřebí označit ministra blíže.
Norové začali ovšem záhy odporovati jednostrannému vyřizování zahraničných věcí ministerstvem švédským za spolupůsobení výhradně švédské t. zv. »ministerielní« státní rady, sestávající ze švédského ministra zahraničného, švédského ministerského předsedy a ještě jednoho člena státní rady švédské.
V tomto směru dosáhli Norové však jen malého ústupku. Král učinil v r. 1835 královskou resolucí aspoň tu koncessi, že, kdykoli zahraničný ministr přednášeti bude diplomatické věci, jež týkají se obou říší, nebo samojediného Norvéžska, že vždy tu při tom přítomen býti má norský státní ministr nebo v jeho zaneprázdnění jiný člen norské státní rady.
Ale tím ovšem ministerielní státní rada pro věci zahraničně nestala se tehdy ani institucí společnou ani obligatorní. Koncessi onou král nebyl tu ještě vázán ani na její spolupůsobení ani na spolupodpis členův rady.
Švédská ministerielní státní rada, zvláštní to pomocný orgán krále švédského pro vyřizování věcí zahraničných, byla prostě rozšířena přibráním jednoho člena státní rady norvéžské; tento norský člen, jímž pravidelně měl být norský státní ministr ve Stockholmu, ve švédském kolegiu nemohl však znamenati více než vlastně jen nečinného posluchače. Vedle ministerielní státní rady« trvala ovšem stále ještě obecná státní rada švédská a král mohl i této užívati ve věcech zahraničných.
Ministerielní státní rada nestala se nikdy institucí společnou. Zůstala výhradně švédskou.
Toto jednostranné a výhradně spolupůsobení švédské státní rady při projednávání zahraničných věcí bylo ovšem v příkrém odporu s pojetím, dle něhož záležitosti zahraničné měly platiti za společné věci obou států.
Dle § 5. říšské akty o unii měly záležitosti, jež »se vztahovaly na oba státy,« být vyřizovány ve »složené státní radě«. Ústava norská měla totéž ustanovení.
Složená státní rada byla dle § 5. říšské akty utvořena takto: norský státní ministr i oba státní radové norští, kteří krále stále doprovázejí, obdrželi hlas ve státní radě švédské, kdykoli se tam projednávaly předměty, které se týkaly obou státův. Naopak zase, kdykoli by před králem v norské státní radě projednávány byly záležítosti, jež se týkají obou říší, měli v norské státní radě obdržeti hlas opět tři členové státní rady švédské.
Složená státní rada byla tedy buď švédsko-norvéžská, když složena byla z celé vlastní státní rady švédské s přibráním oněch tří členů státní rady norské, kteří vždy krále doprovázejí a za pobytu králova ve Švédsku vždy při něm byli přítomni — nebo byla norvéžsko-švédská, když král byl v Norsku a tu pak k celé státní radě norské přibráni bývali zase oni tři členové státní rady švédské, kteří při králi stále byli přítomni.
Ve složené státní radě bylo projedná váti veškery záležitosti, jež se týkaly obou státův. Mezi záležitosti takové nepochybně bylo by patřilo vyhlášení války a uzavření míru. Sem měly náležeti zajisté však i všechny jiné diplomatické věci, které na oba státy se vztahovaly a jevily účinky i na vnitřní správu obou státův. Ve složené státní radě mělo se jednati patrně pak i o otázkách, jež týkaly se vzájemných právních poměrů obou státův.
V říšské aktě nebyly sice tedy záležitosti zahraničně správy prohlášeny výslovně za takové, jež týkají se obou států, s norské strany se však tvrdilo, že Norové bez nejmenší pochybnosti ono ustanovení říšské akty o složené radě hned od vzniku unie pojali a vykládati musili tak, že diplomatické záležitosti patří mezi ony, jež týkají se obou státův, čili že patří mezi věci společné. A tu pak mezi společnými nebyly prý výslovně uvedeny jen proto, že tehdy dle dřívějšího zvyku ponechávány byly v rukou králových. Ostatně také komité, jež redigoválo norskou ústavu z 4. list. 1814, přímo prý pravilo, že předpis ústavy Eidsvoldské ze dne 17. května 1814 o zvláštním norském ministru pro projednávání diplomatických záležitostí vypuštěn byl jen proto, ježto byl zbytečným, když § 38 norské ústavy obsahovati bude předpisy o projednávání záležitostí, jež se týkají obou států ve složené státní radě. Již z tohoto jednání lze prý seznati, že Norové zahraničně věci měli za takové, jež se týkají obou státův, za společné.
Skutečně také § 38 norské ústavy obsahoval ustanovení shodné s § 5 říšské akty, o tom, že záležitosti, jež se týkají obou říší, mají být projednávány ve složené státní radě.
Od záležitostí, jež se týkají jen jednoho z obou spojených státův, liší tu tedy norvéžská ústava a říšská akta ony záležitosti, jež se týkají obou států stejně, společně, najednou, a táž ústava pak tu také obsahuje předpis, kterak tyto »společné« záležitosti mají být projednávány.
S norské strany ukazovalo se pak na to, že Norové při přijímání říšské akty sice věděli, že ve Švédsku pro projednávání zahraničných věcí dle ústavy existuje zvláštní užší (ministerielní) státní rada, ale důvodně prý očekávali, že na příště po uzavření unie obou států všechny ony záležitosti, jež oběma státům jsou společný a na oba se vztahují, budou také projednávány tak, jak říšská akta určovala, totiž ve složené státní radě.
Proti tomuto stanovisku Norů nedalo se ze strany švédské také ničeho namítati: tak není pochyby, že jmenování vyslanců a konsulů týkalo se obou státův, rovněž tak i návrhy na povolování nákladu na diplomacii a na konsulaty vztahovaly se na oba státy. Dokonce pak již nemůže být pochyby, že uzavírání obchodních smluv a konvencí a vůbec vše, co se týkalo společných vyslanců, patřilo mezi záležitosti, jež se vztahovaly na oba státy. Všechny tyto záležitosti byly by musily být tedy vyřizovány jako společné ve složené státní radě, vyjma ovšem ten případ, že by je byl král chtěl vyříditi na základě svého reservatního osobního práva bez spolupůsobení státní rady. (Vyřizování osobní, bez spolupůsobení státní rady, bylo ovšem nejvýš výminečné a řídké.)
Na místo toho však, aby diplomatické věci jakožto společné byly vyřizovány ve složené státní radě, vyřizoval je král stále jen ve švédské státní radě, specielně ve švédské ministerielní státní radě. A tak složené státní rady nebylo užíváno ani k tomu, k čemu dle názorů norských v přední řadě byla určena. Tak ani při uzavírání státních smluv a obchodních konvencí s cizími mocnostmi, ani při jmenování vyslancův a konsulů, ač na těchto záležitostech stejný zájem měly oba státy, nebyla svolávána složená státní rada; i všechny diplomatické věci, jež se týkaly společných vyslanectví, byly vyřizovány bez složené státní rady, pouze s výhradným spolupůsobením švédské státní rady a švédského zahran. ministra.
Na druhé straně však zase Švédové dokonce svými jednotícími snahami docházeli tak daleko, že žádali projednávání ve složené státní radě i takových záležitostí, které zřejmě patřily do zvláštního právního okruhu jednotlivých států, především do vlastních záležitostí Norska, a které tedy měly být projednávány jedině ve vlastní státní radě norvéžské.
Tímto způsobem Švédové byli by hleděli utužovati svazek mezi oběma státy; prohlašovali leckde zase celou řadu vlastních záležitostí obou jednotlivých států za společné, za takové, jež se týkají obou státův a chtěli je dát projednávat ve složené státní radě, v níž členové švédští mívali převahu, ježto král stále sídlil ve Švédsku a měl tedy celou svoji švédskou státní radu vždy po ruce, kdežto z norvéžské státní rady byli při něm jen norský státní ministr a dva radové.
Dokud ze začátku unie král sám, osobně a bezprostředně, řídil správu zahraničnou a dokud jeho pomocníci neměli povahu zodpovědných ministrů, zůstala rovnost obou státův aspoň formálně zachována. Při osobním vedení králově bylo jedno, užívá-li rádců a pomocníků švédských či norských, tak jako při výkonu svého osobního práva vojenského velitelství a při bezprostředném osobním vedení vojska mohl užívati důstojníků a pomocníků švédských — tu přece stále vystupoval jako panovník společný — ovšem vystupoval po absolutisticku.
Ale jakmile v zahraničném odboru stále více a pevněji zavádělo se konstituční spolupůsobení švédského ministra, jenž byl zodpověděn jedině parlamentu švédskému, začala se ustalovati praxe, jež odporovala smlouvě o unii, neboť rušila zaručenou rovnost obou států a směřovala stále více k hegemonii Švédská ve věcech zahraničných.
Konečně pak revise švédské ústavy z r. 1885 změnou §§ 11 a 12 ústavy pokusila se uzákonit trvale hegemonii Švédská: ústavní změna nyní vázala vyřizování zahraničných záležitostí bezvýminečně na spolupůsobení švédského zahraničného ministra a mimo to vyžadovala při přednášení oněch záležitostí dokonce ještě přítomnost a spolupůsobení švédského předsedy ministerstva.
Tu se Švédsko ve své snaze, zajistiti své zájmy v zahraničném odboru, již notně ukvapilo: akta o unii švédsko-norské přiznávala sice zahraničnou správu králi, ale nikdy Švédsku. Toto opatření ostře směřovalo proti Norsku, jemuž se tím dávalo cítiti, že je spíše vedlejší zemí či pertinencí Švédská, než rovnoprávným státem.
Tu nařizovalo se zajisté obligatorní účastenství švédského předsedy ministerstva, jenž ustanoven je výhradně pro zájmy švédské a tu také švédská hegemonie, jež dosud trvala spíše fakticky, než právně, došla také státoprávního výrazu trvalého. А k tomu ještě: opatření toto bylo ústavou švédskou předepsáno jednostranně, bez souhlasu Norska jako druhého státu spojeného, ačkoli zasahovalo nepochybně do jeho státoprávního postavení a do jeho zaručené rovnoprávnosti. Dle rovného práva bylo by musilo být stejné právo spolupůsobení přiznáno i norvéžskému předsedovi ministerstva.
Bylo nutno, podrobným výkladem vyvolati si z nedávné minulosti znovu celou organisaci zahraničně správy zaniklé unie švédsko-norské a uvědomiti si význam jednotlivých právních a politických účinků této organisace, ježto právě otázka samostatného zahraničného zastoupení Norska přervala svazek unie a stala se konečnou příčinou rozluky.
Norští politikové a lidové vrstvy voličské stále více se rozčilovali nad stavem, že od té doby, co trvá unie, všechny zahraničně záležitosti, nejen společné, obou států, nýbrž i výlučně norské vedeny byly v nejvyšší instanci jedině státními úřady švédskými, švédským ministerstvem zahraničným, švédskými konsuly a švédskou ministerielní státní radou.
Norskou ústavou ani říšskou aktou nebyl tento stav dle názorů norských nikterak odůvodněn, odtud Norové popírali právo Švédská a švédského krále na nejvyšší vedení diplomatické správy. Nedomáhali se sice hned ze začátku zvláštních norvéžských vyslanců, ale aspoň zvláštních norvéžských konsulů.
Norové stále si stěžovali, že orgány, určené specielně k podporování zájmů obchodních, konsulaty, zůstávají jedině orgány švédskými, že také zůstávají po většině jen v rukou Švédův. Stěžovali si, že všechny tyto orgány konsularní v každém případu stojí jedině pod vedením ministerstva švédského, jež zodpovědno je opět jedině parlamentu švédskému. A tak prý vedení konsulátů zahraničným úřadem švédským děje se strannicky na prospěch zájmů švédských, jež silně odporují zvláštním norským zájmům obchodním.
Norové stále žehrali na to, že prý švédští konsulové nevěnují obchodním zájmům norským onu péči, kterouž by si dali vlastní konsulové norští, když ještě k tomu obchodně politické zájmy obou říší jsou vlastně zcela opačny. Také prý nebyli konsulové zřízeni tam, kde toho vyžadovaly zájmy norské, nýbrž jen tam, kde šlo o zájmy švédské. Ostatně prý, když norvéžská ústava, králem švédským přijatá, výslovně přiznávala Norsku vlastní obchodní vlajku a uznávala tím mezinárodní jednací a právní schopnost Norska a jeho povahu zvláštního subjektu v mezinárodních poměrech obchodních a na trhu světovém, nebylo prý důvodu, proč by Norsko nemělo míti také své vlastní obchodní zastoupení.
Než Norové nedali se brzy omezovati jen na požadavek vlastního obchodního zastoupení. Začali žádati celou vlastní nebo aspoň společnou zahraničnou správu.
Konec konců začali Norové žádati buď svého zvláštního nebo aspoň společného ministra zahraničných záležitostí. S všeobecného hlediska Norové začali hájiti svůj právní nárok na to, že ministerstvo zahraničně, vyslanectva a konsulaty mají míti ráz společných, t. j. švédských a norských státních orgánů, a že celá zahraničná správa má být společná, nikoli výlučně švédská. Nárok svůj odůvodňovali tím, že Norsko je státem zvláštním, neodvislým a v unii stejně oprávněným, že poměr mezi Švédském a Norskem je poměrem koordinovaných států, nikoli poměrem subordinace, poměrem dvou rovnoprávných států, nikoli poměrem provincie či vedlejší země k nadřízenému státu, a že tedy Norsko mělo naproti Švédsku již dle práva mezinárodního nárok na společnou správu záležitostí zahraničných.
V posledním období unie byly snahy norské ještě radikálnější: Norové žádali tu přímo celé vlastní a samostatné zahraničně zastoupení.
Tu politický vývoj spěl již k rozluce. Tu zajisté snahy Norů po zabezpečení norské samostatnosti obracely se již přímo proti tomu, co tvořilo vlastní podstatu unie — totiž proti jednotě obou spojených států na venek, proti jejich jednotě mezinárodní, v poměru k cizím státům. Norvéžsko jako říše svrchovaná musí prý vykonávati všechna ona práva, která spadají pod pojem svrchovanosti neodvislého státu; s tímto důvodem státoprávním obraceli se Norové konečně i proti každému společenství zahraničných záležitostí.
Odpor Norů stupňoval se od r. 1890 způsobem neobvykle prudkým. K rozporu přispívala ještě celá řada okolností, plynoucích z přirozeného rozvoje Norska, rostoucí počet obyvatelstva, náhlý vzrůst norského obchodu, pochopitelné touhy národa se osamostatniti a nebýti v cizích službách, odpor národnostní a stoupání národnostních citů a nedůtklivé často národnostní dráždivosti. Politická podrážděnost i v jiných menších věcech stoupala v obou zemích a udržovala nesmířlivé nálady lidu švédského i norského.
Svazek, který oba státy od počátku spojoval, byl sice v ústavách obou států založen, byl tedy ústavní, ale jinak slabý, právně i politicky. Byl založen a udržován vlastně jen právy společného krále v oborech vojenství a záležitostech zahraničných, v oborech podléhajících ještě řízení převahou absolutistickému.
Plný rozvoj norvéžské konstituce a norského práva ústavního děl se však stále na újmu práv králových; neustálé zmenšování královských práv v oněch vyhrazených oborech připravovalo tedy hned od počátku možnost rozluky.
Rozmnožení a utužení práv královských bylo by bývalo zároveň sesílením a utužením spojení obou států; zmenšení práv královských znamenalo uvolnění svazku a přinášelo předtuchu příští rozluky. A vůbec již ve spůsobu a ve skutečnostech, na nichž spočívalo založení unie, vězel také již zárodek příštích konfliktů.
A tak jediné, co v posledních létech obě země ještě spojovalo, bylo vlastně jen geografické sousedství a potřeba, žiti spolu v míru, aby tak útoky z věnčí spojenými silami lépe mohly odrážeti a zabezpečiti si klidný vývoj. Spojení obou království k jediné politické moci zůstávalo jediným účelem unie a vyplňovalo celou její podstatu — téhož účelu bylo lze ovšem dosáhnouti pouhým obranným spolkem.
A také od r. 1890 na všech stranách množily se příznaky, že dějinný vývoj pohybovati se bude v tomto směru, k pouhému smluvnímu obrannému spolku dvou samostatných říší skandinávských. Množily se úkazy, jež znamenaly předtuchy budoucích bojů nastávající éry, o níž bude řeč v příští kapitole, bojů prudkých, politicky silně radikálních, ale čestných, ukončených smírem potěšitelným, neboť na obou stranách vždy ještě se našli mužové, kteří popularitě u širokých vrstev nedovedli obětovati své dobré jméno a lepší přesvědčení.
Citace:
Rozluka unie švédsko-norské. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1906, svazek/ročník 6, s. 390-405, 501-521.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).