30. Tak zv. dílčí extradiční rozhodnutí (případ Lehmann, č. 9401/38-18 min. sprav.).
Vláda německá požádala o vydání svého státního příslušníka X. ke stíhání; a) pro přečin krádeže podle § 242 něm. tr. z., b) pro zločin padělání veřejných listin podle §§ 267, 268 něm. tr. z. a c) pro zločin podvodu ve zpětnosti podle §§ 263, 264 něm. tr. z. Při posouzení skutkového děje trestných činů ad a), b) podle zásady oboustranné trestnosti vyjádřené ve čl. 3 extr. smlouvy s Německem, č. 230/1923 Sb. z. a n. bylo zjištěno, že v ČSR jde jednak o zločin krádeže podle §§ 171, 173 tr. z., jednak o zločin podvodu podle §§ 197, 199 d) tr. z.; proto se vrchní soud usnesl podle § 59 tr. ř. na vydání X. do Německa ke stíhání pro trestné činy ad a), b).
Co se týče skutku ad c) byl v německém zatýkacím rozkaze vylíčen takto: X., ač ženat, vydával se v Německu vůči Marii F. nejprve za svobodného a předstíral jí vědomě proti pravdě, že si ji chce vzíti za manželku. Později sice přiznal Marii F., že je ženat, avšak předstíral, že ho vlastní manželka opustila a že si Marii F. vezme po rozluce za ženu. Tím ji pohnul k tomu, že ho vzala k sobě do bytu a živila ho přes 3 měsíce. V té době vylákal X. na ní 63 RM, prý na zaplacení peněžitého trestu u soudu. Kdyby nebyl Marii F. sliboval manželství a kdyby nebyl předstíral, že peněz potřebuje na zaplacení peněžitého trestu, nebyla by mu byla dala 63 RM a nebyla by ho zadarmo živila. Naše soudy zjistivše, že 63 RM činí podle bursovní relace měnové v době spáchaného činu jen 516 Kč, tudíž méně než 2000 Kč, usoudily, že v ČSR jde jen o přestupek §§ 197, 461 tr. z., pro který je vydání podle zákona (§ 234 tr. z.) nepřípustné, resp. podle smlouvy s Německem (čl. 3) není dána povinnost k vydání pro pouhý přestupek. Proto se vrchní soud usnesl na nevydání pro faktum c).
Ministerstvo spravedlnosti schválilo podle § 59 tr. ř. jen onu část soudního usnesení, kterým bylo vydání povoleno pro fakta a) b), naproti tomu vyhradilo si schválení téhož usnesení, pokud jím byla extradice odepřena pro faktum c), uvažujíc takto; X. byl v Německu již dvakrát potrestán pro podvod a proto bez ohledu na výši škody je skutek c) kvalifikován podle německého práva jako zločin. (§§ 263, 264 něm. tr. z.). V zemi České však, v jejíž oblasti byl X. zatčen, vyžaduje trestní zákon v daném případě ke zločinné kvalifikaci podle § 200 tr. z. 1852 novel. znění škodu 2000 Kč převyšující, neboť recidiva není tu kvalifikační známkou. Obviněný X. podvedl Marii F. nejen o hotovost 63 RM, nýbrž vylákal na ní lstivě i byt a stravu za dobu více jak tří měsíců. Výše této škody není v německém zatýkacím rozkaze uvedena patrně proto, že to je okolnost podle německého práva irelevantní; zato podle československého práva jde o skutečnost rozhodnou ke zjištění kvalifikace trestného činu jako zločinu nebo přestupku a tedy ke zjištěni, jde-li o delikt extradiční. Není však důvodu německou extradiční žádost, pokud jde o faktum c) ihned zamitnouti, nýbrž je na místě požádati německou vládu o dodatečné objasnění podle čl. 10, čís. 3 cit. extr. smlouvy, neboť z extradičních dokladů není náležitě zřejmá okolnost, jež je nutná k pro- zkoumání žádosti o vydání. Proto miniaterstvo spravedlnosti samo požádalo o dodatečné objasnění, avšak nařídilo, aby povolené vydání pro faktum a) b) bylo ihned do Německa provedeno, neboť extradiční povinnost v těchto dvou bodech byla nepochybně zjištěna a nevyžadovala dalšího šetření.
Německá vláda předložila dodatečně soudní doklad o tom, že Marie F. poskytnutím stravy za 17 týdnů utrpěla škodu 255 RM, jež spolu s vylákanou hotovostí 63 RM činí dohromady 318 RM, tudíž v československé měně přes 2700 Kč. Šlo tedy i podle našeho práva o zločin podvodu, tudíž o delikt extradiční podle čl. 3 citované smlouvy. Proto byla účinnost již povoleného a mezitím také provedeného vydáni rozšířena i pokud jde o faktum c).
Mezi původním dílčím extradičním rozhodnutím a mezi dodatečným vydávacím dekretem uplynulo více jak 6 týdnů. Vydání bylo provedeno ihned po původním dílčím vydávacím dekretu, takže se vydávací vazba značně zkrátila a uspořily se tím státu i výdaje za vydávací vazbu, kteréž podle čl. 22 cit. smlouvy jdou na vrub našeho státu jako státu dožádaného, neboť vznikly na našem území. To je výhoda tak zv. dílčích extradičních rozhodnutí. Naproti tomu nebylo by vhodné nařizovati, aby řízeni o vydání bylo doplněno a vyčkávati s konečným rozhodnutím, až dojde odpověď na žádost o dodatečné objasněni. Bylo by to vlastně i v rozporu se smluvní povinností vyjádřenou ve čl. 7 citované smlouvy, že totiž o každé extradični žádosti má býti rozhodnuto co nejdříve. Co nejdříve má býti rozhodnuto i o oné části extradiční žádosti, která je zralá k rozhodnutí, která žádných dalších objasnění nevyžaduje a která se nezmění, ať je odpověď na žádost o dodatečné objasnění jakákoliv. Kronberger.