1. Není nezákonné, odkáže-li železniční stavební úřad v řízení podle nařízení č. 19/1879 ř. z. námitky sousedů, uplatňující ohrožení jejich majetku ze stavby dráhy, pokud tyto námitky nepřekážejí s hlediska veřejného zájmu udělení stavebního povolení, k vyřízení podle § 10, lit. b) železničního zákona koncesního č. 338/1854 ř. z.
2. V železničním stavebním řízení podle ministerského nařízení č. 19/1879 ř. z. nejsou nájemníci sousedních budov stranami.
Městské pouliční dráhy, o jejichž rozšíření jde, spadají podle Čl. I, odst. 3 zák. č. 149/10 ř. z. o drahách nižšího řádu do kategorie t. zv. malodrah, jejichž právní poměry jsou upraveny články XXVIII—XXXIII tohoto zákona. Z ustanovení čl. XXVIII, odst. 4 ve spojení s čl. II tohoto zákona se podává, že také pro stavbu a provoz malodrali ptatí zásadně předpisy, dané pro stavbu a provoz t. zv. hlavních železnic veřejných, tedy zejména také předpisy min. nař. č. 19/1879 ř. z., ovšem s úlevami a úchylkami, stanovenými v tomto zákoně.
Z ustanovení čl. XXIX pak vyplývá, že také stavba malodrah podléhá konsensnímu řízení úřednímu a že také v tomto řízení náleží státnímu stavebnímu úřadu chrániti sousedy a ostatní interesenty nejen před nebezpečím požáru, nýbrž i před jakýmkoliv poškozováním, vznikajícím ze stavby nebo provozu dráhy.
Toto ustanovení navazuje zřejmě na předpis § 16 min. nař. č. 19/1879 ř. z. Podle tohoto ustanovení zjišťují se předpoklady pro udělení stavebního povolení ke zřízení železniční trati (§ 19) při t. zv. pochozí komisi, která má dvojí úkol;
jednak zjistiti ev. určití předmět a rozsah vyvlastnění, vyvolaného stavbou dráhy, resp. podati dobrozdání o námitkách proti tomuto vznesených, jednak podati dobrozdání o stavebním plánu s hlediska veřejného zájmu, případně o námitkách proti němu vznesených, zvláště ve vztahu k dotčeným silnicím, cestám a vodotokúm, poloze a rozměrům umělých staveb, silničních zábran a pod.
Zúčastněným je volno přednésti při této komisi námitky nejen proti požadovanému vyvlastnění, nýbrž i proti stavebnímu plánu jako takovému.
V těchto ustanoveních, obsahujících v podstatě řád pro stavbu železnic, jsou uloženy základy tak zvaného práva sousedského obdobně, jak je tomu v obecních řádech stavebních, které pocházejí také časově z doby přibližně stejné. Přes schematické znění ustanovení § 19 nař. č. 19/1879 ř. z. vyplývá z něho přece s dostatečnou jasností, že sousedům železniční stavby je tu přiznáno právo v podstatě stejného obsahu, jaké lze pro obor obecného práva stavebního vyvoditi z předpisů stavebních řádů.
Avšak ochrana proti projektované železniční stavbě je poskytována sousedním pozemkům, stavbám a objektům, takže uplatňovat ji mohou pouze ti, jimž přísluší k těmto pozemkům, stavbám a objektům disposiční právo v plném rozsahu, tudíž jen vlastníkům těchto nemovitostí. Toto stanovisko zaujímala při obecném právu stavebním důsledně judikatura býv. správ, soudu ve Vídni, a činí tak i judikatura tohoto nejvyššího správního soudu (srovn. na př. nálezy Budw. A 10134/14, 10862/15, Boh. A 9764/32, 9916/32). Vzhledem k obdobě sousedského práva založeného předpisy stavebních řádů obecných se sousedským právem, jak je vybudováno v železničním stavebním řízení, není možno pochybovati, že i v tomto řízení mohou obranu z titulu sousedského práva vznášeti pouze vlastníci nemovitostí sousedících s projektovanou železniční stavbou. Pokud jde o nájemníky sousedních nemovitostí, upírá jim judikatura nejvyššího správního soudu právo obrany z titulu sousedského práva důsledně v oboru obecného práva ^stavebního (srovn. na př. nálezy Boh. A 2749/23 a 3183/24). Vzhledem k tomu, co bylo o souběžnosti železničního stavebního řízení s obecným stavebním právem řečeno, nelze pochybovati, že ani v železničním stavebním řízeni nájemníkům sousedské právo proti projektované železniční stavbě nepřísluší.
Co do obsahu nemůže ovšem soused projektované železniční stavby vznášeti proti ní námitky jakéhokoli druhu. Vždyť, jak bylo řečeno, sousedské právo má sloužiti k ochraně sousedící nemovitosti. Mohou tedy býti z titulu sousedského práva uplatňovány proti projektu jen takové námitky, v nichž se chrání nemovitost s projektovanou stavbou sousedící. Z toho již plyne, že soused nemůže býti uznán za legitimována namítati, že projektovanou stavbou dotčena budou práva nebo zájmy jiného souseda a ovšem také ne, že ohroženy budou zájmy veřejné bez souvislosti s nemovitosti, pro jejíž ochranu sousedské právo je uplatňováno. Ochrana těchto zájmů je v právním řádě a zejména v řízení stavebním svěřena výhradně úřadům k tomu povolaným. Výjimku v tomto směru lze připustiti jen tam, kde se soused projektované stavby proti jejímu povolení brání tím, že by stavbou anebo v důsledku této stavby (tedy provozem dráhy) byl mu odňat jediný příchod k jeho pozemku, stavbě nebo objektu. Důvod této odchylky tkví v právní situaci adjacentů, jak byla vyjasněna soudní praxí v oboru práva veřejných cest (srovn. na př. nález Boh. A 12340/36). Na stejné poloze, jako je obrana proti projektované stavbě z titulu ztráty jediného příchodu k sousední nemovitosti, je ovšem také odpor, odůvodňovaný tím, že jediný přístup k sousední nemovitosti se stane v důsledku projektované stavby (provozem dráhy) tak nebezpečným, že by nebylo lze pokládati tento jediný přistup za zachovaný.
Proti škodlivým účinkům projektované stavby, jež působí na sousední nemovitost, bude se ovšem moci vlastník sousední nemovitosti v železničním řízení stavebním vždy brániti. Avšak vzhledem k zákonné úpravě, jak došla svého vyjádření zejména v železničním koncesním zákonu, sluší tu dobře rozeznávati. Dostupují-li škodlivé účinky na sousedící nemovitost takové intensity, že je jimi zároveň ohrožen veřejný zájem (zejm. ohrožení života a zdraví lidí), pak nutno vlastníku sousedící nemovitosti přiznati nárok na to, aby stavební úřad stavbu nepovolil, anebo alespoň, aby stavebníku uložil taková opatření, jimiž by byly škodlivé účinky spolehlivě paralysovány. Ve všech jiných případech může však soused uplatňovati pouze nárok na náhradu škody podle § 10, lit. b) železničního zákona koncesního, při čemž arci bude záviseti od intensity škodlivých účinků, zda vůbec a jaká náhrada škody bude mu moci býti přiznána.
Nález z 12. dubna 1938, č. 15.596/37.