Jsou-li předmětem pozdějšího rozsudku trestné činy, spáckané jednak před vynesením dřívějšího rozsudku, jednak po něm, nelze použiti § 265 tr. ř., je-li čin, spáchaný po vynesení dřívějšího rozsudku, podle zásad o souběhu trestných činů (§§ 34, 35, 267 tr. z.), rozhodný pro výměru trestu v pozdějším rozsudku nebo je-li stejně trestný jako čin spáchaný před vynesením dřívějšího rozsudku. Ustanovení § 265 tr. r. nutno však v takovémto případě použiti, je-li delikt, spáchaný po vyneseni dřívějšího rozsudku, mírněji trestný než delikt spáchaný před jeho vynesením.
Rozh. ze dne 19. října 1937, Zm II 449/37, čís. 6003 Sb. n. s.
Soud prvé stolice, uznav obžalovaného vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c, 176 II a tr. z. a přestupkem nedovoleného návratu podle § 324 tr. z., vyměřil mu podle § 178 tr. z. se zřetelem na § 35 tr. z. trest těžkého žaláře v trváni šesti měsíců, zostřený jedním postem.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného, pokud se domáhala použití § 265 tr. ř. vzhledem k rozsudkům krajského soudu v M. ze dne 2. června 1936 a ze dne 31. července 1936 a k rozsudkům okresního soudu v M. ze dne 18. června 1936 a ze dne 10. dubna 1937, vyhověl jí však, pokud se domáhala použití § 265 tr. ř. vzhledem k rozsudku okresního soudu v M. ze dne 28. května 1937, jímž byl stěžovatel pro přestupky podle § 324 tr. z. a § 1 zák. o tul. odsouzen do tuhého vězení na 1 měsíc; nejvyšší soud rozsudek prvního soudu zrušil jako zmatečný v napadeném výroku o délce trestu obžalovanému vyměřeného a vyměřil tomuto obžalovanému trest znovu, a to podle 178 tr. z. se zřetelem na § 35 tr. z. a § 265 tr. ř. trest těžkého žaláře pět a půl měsíce, zostřeného jedním postem čtrnáctidenně.
Z důvodů: Ihned po vyhlášení rozsudku ohlásil obžalovaný proti němu >; odvoláni co do vysoké výměry trestu a nepoužití § 265 tr. ř. a žádal za doručeni písemného vyhotovení rozsudku. Ještě než se tak stalo, provedl sám toto své »odvolání« po doručení rozsudku pak opětovně včas do protokolu a vytýká, že nalézací soud při výměře trestu nevzal vůbec zřetele na několikerá předcházející jeho odsouzení, vůči nimž je napadený rozsudek v poměru vyznačeném v § 265 tr. ř. Konečně ke konci provedeného odvolání dožaduje se též toho, aby uplatňované důvody odvolání byly pokládány za provedenou zmatečni stížnost, a zařídil také dodatečné podepsáni svého opravného prostředku advokátem, kterého si zřídil.
Předpis § 265 tr. ř. má povahu velící (ius cogens), obsahuje příkaz a nalézací soud je podle něho povinen v případech tam naznačených »vžiti přiměřený zřetel na trest dřívějším nálezem vinníkovi uložený. Rozsah a šíře přiměřenosti onoho zřetele jest ovšem jen úkonem arbitrerní moci soudcovské; opomenutí onoho zřetele však vůbec tam, kde podle zákona byly pro něj podmínky, porušuje předpis velící a soud nedbající základních zásad zákonem takto stanovených pro ukládání trestu, vykročuje ze své moci trestní. Výtkou obžalovaného, zdůrazňovanou již při ohlášení odvolání, že soud nepoužil § 265 tr. ř., vytýká se proto rozsudku zmatečnost ve smyslu § 281 čís. 11 tr. ř. a je proto odvolání v této části podle jeho obsahu považovat! za zmatečni stížnost. Této je pak přisvědčiti jen částečně. Z trestního lístku, který byl při hlavním přelíčení přečten, zvěděl soud, že obžalovaný byl odsouzen rozsudkem
a) krajského soudu v M. ze dne 2. června 1936 pro přestupky podle §§ 460 a 324 tr. z. na 3 měsíce do žaláře (správně tuhého vězení),
b) okresního soudu v M. ze dne 18. června 1936 pro přestupky podle §§ 2 a 3 zákona č. 108/1933 Sb. z. a n. na 7 dní do vězení,
c) krajského soudu v M. ze dne 31. července 1936 pro zločin podle §§ 171, 174 II a, c, 176 II a) tr. z. a přestupky podle § 324 tr. z. a § 1 zák. o tul. do žaláře na 8 měsíců,
d) okresního soudu v M. ze dne 10. dubna 1937 pro přestupky podle § 324 tr. z. a § 1 zák. o tul. do žaláře (správně do tuhého vězení) na jeden měsíc a
e) okresního soudu v M. ze dne 28. května 1937 rovněž pro tytéž trestné činy k stejnému trestu.
Napadeným rozsudkem byl stěžovatel kromě přestupku nedovoleného návratu podle § 324 tr. z., spáchaného v květnu 1937, odsouzen pro zločin krádeže, jehož se dopustil jednak v březnu 1936, jednak v noci na 24. května 1937, při čemž jak činnost spadající do doby před vynesením nahoře pod a) až d) uvedených rozsudků, tak i krádež spáchaná po vynesení oněch rozsudků samostatně naplňuje skutkovou podstatu zločinu krádeže trestného podle § 178 tr. z. Podle toho byly souzené skutky spáchány jednak před vynesením nahoře pod a) až d) uvedených dřívějších rozsudků, jednak po jejich vynesení. O rozsudku uvedeném pod e) bude v tomto ohledu ještě zmínka.
Jde o to, zda a pokud je v takovém případě používati ustanovení § 265 tr. ř., jenž předpisuje, že, byl-li obžalovaný, proti němuž byl již vydán trestní rozsudek, uznán vinným jiným trestným skutkem spáchaným před vynesením onoho trestního rozsudku, má se při vyměřováni trestu za trestný skutek nově najevo vyšlý vžiti přiměřený zřetel na trest dřívějším nálezem vinnikovi uložený tak, aby se nikdy nepřekročil nejvyšší trest v zákoně určený na skutek přísněji trestný. Rozbor jednotlivých případů, které se tu mohou vyskytnouti, ukazuje, že kdyby se při souběhu trestných činů, spáchaných zčásti před vynesením, zčásti po vyneseni dřívějšího rozsudku, bez rozdílu vždy mělo použiti § 265 tr. ř., vedlo by to k důsledkům nepřijatelným. Je-li na př. pachatel, který byl již dříve odsouzen pro zločin, znovu odsouzen pro zločin spáchaný po vynesení předchozího rozsudku, tedy pro čin, u něhož ustanovení § 265 tr. ř. vůbec nepřichází v úvahu a pro nějž jinak by bylo lze uznati na nejvyšší trest zákonem stanovený, nebylo by zajisté na místě použití § 265 tr. ř. jen vzhledem k tomu, že se obžalovaný mimo zločin spáchaný po vynesení předchozího rozsudku dopustil jtótě přestupku, pro nějž dosud rovněž nebyl odsouzen, před vynesením dřívějšího rozsudku. Opačný názor vedl by k výsledku, že pachatele, který se uznává vinným trestnými činy spáchanými jednak před vynesením, jednak po vynesení dřívějšího rozsudku, mohl by v krajním případě postihnouti jen trest, jehož nejvyšší výměra by byla dána odečtením trestu dřívějším rozsudkem vysloveného od nejvyšší meze zákoně sazby stanovené na čin přísněji trestný, kdežto, kdyby vůbec nebylo dalších trestných činů, spáchaných před dřívějším rozsudkem, nebo kdyby snad obžalovaný byl v té přičíně zproštěn obžaloby, mohlo by býti uznáno na nejvyšší výměru trestu. Obžalovaný, který se kromě trestného činu, pro nějž byl již odsouzen, dopustil třeba jen jediného dalšího činu, a to po vynesení dřívějšího rozsudku, byl by tedy na tom hůře než pachatel několika dalších trestných činů spáchaných částečně před vynesením předchozího rozsudku, naopak takovému pachateli by se dostalo výhodnějšího postavení jen proto, že se kromě deliktu spáchaného po vynesení dřívějšího razsndku dopustil před tím dalších trestných činů třebas stejně trestných jako onen delikt. Byl by tedy pachatel v takových případech souběhem deliktů přímo privilegován. To není však ůčeleim ustanovení § 265 tr. ř., jímž se předpisům trestního zákona o trestání sbíhajících se deliktů (§§ 34, 35, 267 tr. z.) zjednává průchod i v případech, kde konkurující trestné činy nebyly předmětem téhož řízení a odsouzení, a jímž má býti dosaženo jen toho, aby při odděleném stihání pro sbíhající se trestné činy pachatel v případě odsouzeni nebyl na tom hůže, než kdyby bylo o všech deliktech dosud rozsudkem nevyřízených rozhodnuto jediným trestním rozsudkem (srov. Lohsing, Strafprozessrecht, 1932, str. 353). Právě tato úvaha vede však k dalšímu poznání, že s druhé strany by také nebylo správné v podobných případech použití § 265 tr. ř. zásadně vyloučiti. Byl-li na př. někdo již dříve odsouzen a vyjde-li najevo, že před dřívějším rozsudkem spáchal zločin a mimo to po vynesení předchozího rozsudku se dopustil nějakého přestupku, je vzhledem k vylíčenému smyslu a účelu předpisu § 265 tr. ř. použití tohoto ustanovení zákona plně na místě; neboť tu by nebylo odůvodněno odpírati obžalovanému tuto výhodu jen proto, že se po vynesení předchozího rozsudku dopustil dalšího deliktu, podle něhož se však trest vůbec nevyměňuje (§ 35 tr. z.). Třebaže tedy delikty spáchané po vynesení předchozího rozsudku samy o sobě nespadají pod ustanovení § 265 tr. ř., přece nemohou podle toho, co uvedeno, vyloučiti, aby v případech právě uvedených bylo ustanovení § 265 tr. ř. použito na soubor sbíhajících se deliktů.
Z těchto úvah plyne závěr, že v případech, v nichž jde o více trestných činů, spáchaných jednak před vynesením, jednak po vyneseni předchozího rozsudku, nelze použiti § 265 tr. ř., byl-li po vynesení dřívějšího rozsudku spáchán čin, jenž podle zásad o souběhu trestných činů (§§ 34, 35, 267 tr. z.) rozhoduje pro výměru trestu v druhém rozsudku, nebo čin stejně trestný (t. j. čin, na který zákon určuje stejnou trestní sazbu jako na čin před vynesením dřívějšího rozsudku spáchaný, podle něhož druhý rozsudek vyměřuje trest). Naproti tomu nutno ustanovení § 265 tr. ř. použiti, je-li delikt spáchaný po vynesení předchozího rozsudku mírněji trestný než delikt, spáchaný před vynesením prvého rozsudku (srv. Steiner, Bemerkungen zu § 265 St. P. O., Richterzeitung 1929, str. 140 a násl.). Při tom soudu zrušovacímu neušlo částečně odchylné stanovisko rozhodnutí č. 3111, 3164, 3731 Sb. n. s. Ostatně poukazuje již rozhodnutí č. 3164 k tomu, že použití § 265 tr. ř. nepřichází v úvahu, jsou-li skutky spáchané po předchozím rozsudku »rázu tak těžkého, že jsou pro výměru trestu rozhodnými«.
Posuzuje-li se s těchto hledisek souzený případ, je zřejmo, že důvodem pro použití § 265 tr. ř. nemůže tu býti skutečnost, že zločin krádeže, jehož se obžalovaný dopustil v březnu 1936, byl spáchán před vynesením dřívějších rozsudků nahoře uvedených, kdyžtě obžalovaný byl napadeným rozsudkem zároveň odsouzen pro (stejně trestný) zločin krádeže spáchaný v noci na 24. května 1937, tedy po vynesení rozsudků nahoře pod a)—d) uvedených. Podmínky § 265 tr. ř. jsou tu jen potud, pokud obžalovaný byl rozsudkem okresního soudu v M. ze dne 28. května 1937 nahoře pod e) odsouzen pro přestupky podle § 324 tr. z. a § 1 zák. o tul. do tuhého vězení na 1 měsíc, neboť zločinu krádeže, jímž byl obžalovaný napadeným rozsudkem uznán vinným a jenž tu rozhoduje pro výměru trestu, dopustil se obžalovaný před vynesením onoho rozsudku. O přestupku podle § 324 tr. z., jímž byl obžalovaný napadeným rozsudkem rovněž uznán vinným, nelze to arci s určitostí říci, poněvadž rozsudek v té příčině obsahuje jen výrok, že tento čin byl spáchán v květnu 1937. Leč ať byl tento přestupek spáchán rovněž před vynesením rozsudku pod e) uvedeného nebo po něm, je podle toho, co předesláno, použití § 265 tr. ř. ohledně tohoto rozsudku každým způsobem ospravedlněno. Jen v tomto směru byl tedy nalézací soud podle velícího předpisu § 265 tr. ř. povinen vžiti na ono předchozí odsouzení přiměřený zřetel při výměře trestu. Poněvadž soud tak neučinil, zatížil rozsudek zmatkem vykročení z moci trestní podle § 281, č. 11 tr. ř., pokud jde o předchozí odsouzení uvedené pod e). Na věci nic nemění skutečnost, že součtem trestů v úvahu zde přicházejících není ještě překročen nejvyšší trest v zákoně určený na skutek přísněji trestný (zde horní mez sazby podle § 178 tr. zák. těžkého žaláře od 6 měsíců do 5 let), ježto okolnost toho druhu měla by význam jen pro možný zmatek vykročení z mezí zákonné sazby trestní a nikoli pro uplatňovanou zmatečnost vykročení z moci trestní.
Bylo proto zmateční stížnost zamítnnouti, pokud se domáhá použití § 265 tr. ř. vzhledem na předchozí rozsudky nahoře pod a)-—d) uvedené. Vyhověti bylo jí jen potud, pokud směřuje proti tomu, že nalézací soud nepoužil ustanovení § 265 tr. ř. vzhledem k předchozímu rozsudku uvedenému pod e). S tohoto hlediska bylo rozsudek zrušiti jako zmatečný, a to ve smyslu § 289 tr. ř. jen ve výroku o délce trestu a tuto nově vyměřiti za přiměřeného zřetele nejen na souběh zločinu s přestupkem (§ 35 tr. z.), nýbrž též ve smyslu § 265 tr. ř. na předcházející a nahoře pod e) uvedené odsouzení.