1. »Místnostmi věnovanými provozování živnosti hostinské a výčepnické« ve smyslu § 1, odst. 1 pravidel o vybírání obecní dávky ze hry v karty, v domino, na kulečníku a v kuželky (dodatek II. vl. nař. č. 15/1928 Sb.) nejsou místnosti, v nichž se provozuje sanatorium na základě koncese podle říšského zdravotního zákona č. 68/1870 ř. z.
2. »Jinakou místností, pro jmenované hry nebo některou z nich za úplatu propůjěenou« ve smyslu § 1, odst. 1, in fine pravidel o dávce ze hry v karty atd., shodných se vzorcovými pravidly (příloha vl. nař. č. 15/1928 Sb.), rozuměti jest jen takovou místnost, která zvláštním ujednáním mezi majitelem místnosti a tím, kdo v ní chce hru provozovati, byla za úplatu dána k disposici právě za tím účelem, aby se v ní provozovaly jmenované hry nebo některá z nich. Takovou místností není bez dalšího ještě společenská místnost v sanatoriu, i když se v ní mohou hráti karty.
Na sporu byla otázka, zda je dána povinnost platiti obecní dávku ze hry v karty a jiné hry, brané v místnostech sanatoria, jehož provoz se děje na základě říšského sanitního zák. čís. 68/1870 ř. z.
Ustanovení § 1 dávk. prav., kterým se ukládá povinnost platiti veřejnou dávku, musí vzhledem k ustanovení § 111, odst. 1 ústavní listiny, podle něhož může býti veřejná dávka uložena jen na základě zákona, býti vykládáno restriktivně, a povinnost platiti dávku musí býti omezena jen na ony případy, pro které byla právní normou způsobem jasnjun a nepochybným vyslovena. Mluví-li dovolané ustanovení § 1, odst. 1 dávk. prav. o místnostech »věnovaných provozování živnosti hostinské a výčepnic>ké«, možno pod tímto výrazem rozuměti toliko místnosti, ve kterých se provozuje živnost hostinská a výčepnická v technickém smyslu, t. j. ve smyslu § 16 živn. řádu, a nelze proto cit. ustanovení vzhledem ke shora uvedenému restriktivnímu výkladu dávkových pravidel rozšiřovati i na místnosti, v nichž se provozuje činnost po stránce právní kvalifikovaná jinak, třebas by tato činnost obsaliově snad se kryla s provozem živnosti hostinské a výčepnieké. Ježto pak provoz sanatoria se děje na základě koncese podle říšského zdravotního zákona č. 68/1870 ř. z. a nikoli podle § 16 živn. ř., nemá povinnost platiti dávku ze hry v místnostech sanatoria podíle § 1, odst. 1 dávk. prav. opory v dovolaném ustanovení dávk. pravidel. Ve smyslu ustanovení § 1, odst. 1, případ 3 dávk. prav. jest platiti dávku ze hry v karty v místnostech jinakých, pro jmenované hry nebo některou z nich za úplatu propůjčených. Dávková pravidla kladou tedy zřejmě důraz na okolnost, že tylo jinaké místnosti musí býti za úplatu propůjčeny ke hře. O propůjčení místnosti ke hře za úplatu lze však mluvili jen tehdy, je-li tu zvláštní ujednání mezi majitelem místnosti a osoibami, jež chtějí hru provozovali, na základě něhož majitel místnosti propůjčuje místnost za úplatu právě k tomu účelu, aby se v ní provozovala některá z her v dávk. pravidlech uvedených. Je tedy předpokladem povinnosti platiti dávku ze hry podle dávk. pravidel, aby tu bylo zvláštní ujednáni mezi majitelem místnosti a osobou, jež chce hru provozovati, o úplatném propůjčení místnosti právě za účelem provozu jmenovaných her nebo některé z nich. Za tohoto předpokladu nebylo by pak ovšem nezbytně nutno, aby za propůjčení takové sjednána byla úplata zvláštní samostatně, nýbrž stočilo by, kdyby úplata za propůjčení naístnosti ke hře byla stipulována včetně v nějaké úplatě souhrnné.
Nejsou-li všechny tyto předpoklady splněny, pak nelze mluviti o místnostech jinakých, pro jmenované hry nebo některou z nich za úplatu propůjčených ve smyslu § 1, odst. 1, příp. 3 dávk. prav., ježto, jak již shora zdůrazněno, nelze ustanoveni dávk. pravidel vykládali extensivně.
Nález ze dne 7. ledna 1938 č. 2330/35-4.