1. Proti úpravě cestovního účtu, podaného státním úředníkem, jak byla provedena zemským úřadem, je přípustno — nejde-li o nárok do 200 Kč (čl. 8, odst. 3 org. zák. č. 125/1927 Sb.) odvolání (nikoliv námitky) ve smyslu § 151, odst. 2 platov. zák.
2. Výnos ministerstva vnitra ze dne 16. května 1935, čís. B-5360-4/V 1935, pokud se jím stanoví i pro státní zaměstnance paušální náhrada 30 Kč za cestovní výlohy spojené s výkonem funkce zástupce dohlédacího úřadu při volbách do Národ. shro- máždění a okresních zastupitelstev ve smyslu předpisů volebních řádů, není platnou normou.
V daném případě stěžovatel, předloživ cestovní účty, uplatnil tak své tvrzené nároky na náhradu výloh, jež mu vznikly výkonem služebních cest, které mu okresní úřad, resp. okresní náčelník jako jeho služební představený nařídil.
K likvidaci účtovaných výloh, resp. k rozhodnutí o nárocích cestovním účtem uplatněných by však nedošlo, kdyby stěžovatel cestovní účty nebyl podal, resp. o uplatnění svých nároků sám takto nezakročil.
Podává-li se pak již ze samotného pojmu »úpravy cestovního účtu«, t. j. výloh zaměstnancem účtovaných, že tento cestovní účet musí býti úředníkem nejprve podán, aby mohl býti vůbec upraven, je zřejmo, že úprava cestovního účtu neděje se z moci úřední, ,t. j. bez jakéhokoliv popudu se strany zaměstnance, nýbrž právě na jeho zákrok.
Stanoví-li pak odst. 2, § 151 plat. zák. č. 103/26 Sb., že nejde-li o úpravu z moci úřední, nýbrž na základě žádosti nebo přihlášky státního zaměstnance, je z rozhodnutí o takovém podání nebo přihlášce přípustno do 15 dnů odvolání k úřadu ústřednímu, je již z toho zřejmo, že rozhodnutí zemského úřadu, upravujícího cestovní účet státního zaměstnance, zásadně nemůže býti konečným.
Neboť dlužno-li, jak shora uvedeno, cestovní účet předložený státním zaměstnancem zemskému úřadu klásti na roveň »žádosti« nebo »přihlášce« ve smyslu odst. 2, § 151 P. Z., pak proti jeho úpravě provedené tímto úřadem, opravným prostředkem nejsou »námitky« ve smyslu odst. 1 cit. § (jak o tom chybně poučuje tiskopis cestovního účtu), nýbrž »odvolání« ve smyslu odst. 2 cit. §, podle něhož pak o tomto odvolání rozhoduje úřad ústřední.
Tato zásada vyplývající z § 151 P. Z. byla ovšem prolomena článkem 8 org. zák. č. 125/27 Sb., který v odst. 3 stanoví, že při sporech, jejichž předmětem jest pouze peněžité plnění nepřesahující částky 200 Kč, jest odvolání nepřípustno. Cit. předpis týká se ovšem jen řízení před úřady, o nichž mluví tento zákon. Poněvadž zemský úřad je takovým úřadem, platí předpis ten i na řízení o úpravě cestovního účtu úředníka politické správy, prováděné tímto úřadem.
§ 147 plat. zák. č. 103/1926 Sb. stanoví, že »vládním nařízením se upraví nárok na náhradu služebních výloh — zejména při úředních výkonech mimo úřad (úředních cestách, komisích ), jakož i při cestách, za něž se poskytují náhrady podle obdoby předpisů platných pro úřední cesty, při přeložení, stěhování — jakož i veškeré otázky s tím souvisící.« Toto nařízení vládní nebylo dosud vydáno a platí tudíž ve smyslu ustanovení § 206 cit. zák. dosavadní předpisy v tomto směru vydané, jež se ve smyslu druhé věty cit. § a § 214 P. Z. zrušují teprve dnem účinnosti vládního nařízení upravujícího nárok na zmíněné služební výlohy. Takovým, dosavadním předpisem je mezi jinými též předpis § 58, odst. 2 služ. pragm. státně-zaměstnanecké, podle něhož řídí se nárok na normální diety na náhradu cestovních a substitučních výloh při služebním upotřebení mimo služební místo ..... »podle předpisů o tom vydaných«. Předpisy těmito, jimž, pokud pocházejí z doby před převratem, zachována byla platnost i na území republiky Československé zákonem z 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n., sluší pak rozuměti — jak nss. již vícekráte vyslovil (srov. na př. Boh. A 4066/24, 9868/32 a j.), nejen zákony a nařízení v technickém slova smyslu, nýbrž i pouhé výnosy. Podle toho by tedy nejen usnesení vlády, ale i pouhý ministerský výnos mohl založit nároky stát. zaměstnance, ovšem v předpokladu, že neruší se tím nároky, založené normou (předpisem) silnější (srovn. cit. již nález Boh. A 9868/32). Leč tu dlužno především uvážiti, že § 206 P. Z. mluvě o »dosavadních předpisech« měl zřejmě na mysli jen předpisy vydané do doby jeho účinnosti, ježto zásadně v § 214 ruší výslovně § 58, odst. 2 služ. pragm. Stanoví-li pak § 147 P. Z., že nároky státních zaměstnanců toho druhu »upraví se vládním nařízením«, plyne z toho, že za účinnosti P. Z. nelze nároky takové upravovati jinak než cestou vládního nařízení, resp. po dobu účinnosti § 25 zák. č. 204/1932 Sb. cestou vládního usnesení, a je pak úprava taková pouhým ministerským výnosem nepřípustná, resp. nemohla by ani tehdy, kdyby proti dosavadním předpisům byla příznivější, založiti pro státního zaměstnance stíhatelného nároku.
Výnos ministerstva vnitra ze dne 16. května 1935, č. B-5360-4/V-35 nemá podle svého obsahu také ani povahu pouhého provedení některého dosavadního předpisu o paušalování cestovních výloh a také se na žádný takový předpis neodvolává.
Jestliže pak v daném· případě byly uplatňovány podáním cestovních účtů zřejmě nároky na náhradu služebních výloh, tedy ty, o nichž mluví § 147 P. Z. a § 58, odst. 2 služební pragmatiky, nemohl žalovaný úřad posuzovati tvrzené nároky s hlediska pouhého výnosu ministerstva vnitra, vydaného teprve po účinnosti P. Z., kdyžtě taková úprava po této době, pokud dosavadní nároky zkracuje, odporuje zákonu a v opačném případě opět není vůbec schopna stíhatelné nároky založiti.
Nález ze dne 17. října 1938, č. 6582/35-8.