31. Cizinec, stihaný platným československým zatykačem k uplatnění čsl. trestního nároku, nemůže býti provezen územím ČSR. do ciziny.

(Případ »Garsztein«, č. 2276/36-18 min. sprav.)
Ministerstvo spravedlnosti ve Varšavě požádalo o průvoz polského státního příslušníka N. z Rakouska územím ČSR. do Polska ke stíhání pro zločin podvodu spáchaný v Polsku. V zavedeném průvozním řízení bylo zjištěno, že táž osoba je stíhána v ČSR. zatykačem pro jiný zločin podvodu spáchaný v ČSR. Průvoz naší republikou nebyl proto povolen; naopak bylo učiněno opatření, aby N. byl z Rakouska vyžádán do ČSR.
Bylo uváženo, že N. jako osoba stíhaná platným československým zatykačem musil by býti po překročení hranic ihned zatčen a nemohl by býti provezen dříve, dokud by neučinil zadost čsl. spravedlnosti. Máť čsl. trestní nárok opřený o zásadu územní výsosti (§ 37 tr. z.) přednost před cizím trestním a extradičním (průvozním) nárokem (viz případ »Balzer«, extr. rozh. min. sprav. č. 21, Právník 1937, str. 491). Tuto přednost v zásadě uznává i smlouva s Polskem č. 5/1926 Sb. z. a n., když ve článku 35. a) a čl. 36 ve spojitosti s čl. 47, odst. 2 stanoví jako důvod k odepření průvozu, že osoba, jež má býti provážena státem dožádaným, je ve státě dožádaném stíhána pro týž trestný čin. Avšak v našem případě nešlo o týž, nýbrž jiný trestný čin! Skutečnost, že osoba je stíhána zatykačem dožádaného státu pro jiný trestný čin, než pro který jest o průvoz žádáno, není výslovně uznána v citov. smlouvě za důvod k odepření průvozu. Kdyby šlo o extradici a ne o průvoz, pak nebylo by důvodu extradici odpírati, nýbrž stačilo by odročiti provedení povoleného vydání podle čl. 38 citov. smlouvy na dobu, až obviněný učiní zadost spravedlnosti ve státě dožádaném. Avšak čl. 47, odst. 2 cit. smlouvy, jenž obsahuje výpočet průvozních podmínek, vynechal článek 38, takže »odročení průvozu« není smlouvě známo; také by nebylo dosti praktické, když stát dožadující má možnost zvolili si za průvozní stát stát jiný. Této možnosti Polsko využilo a opatřilo si průvoz Německem. Poznámka. Jakmile bylo zjištěno, že N. stíhaný v ČSR. zatykačem se zdržuje v Rakousku, byla podána československá žádost o vydání z Rakouska do ČSR. Polsko bylo požádáno, aby souhlasilo s tak zv. postupnou extradicí, t. j. aby N. byl vydán z Rakouska nejprve do ČSR., odkudž by pak byl reextradován do Polska (srov. na př. čl. 11., odst. 2 extr. úml. se Švédskem, č. 161/1932 Sb. z. a n.). Avšak Polsko majíc jako stát domovský podle čl. 62, odst. 2 extradičmí smlouvy polsko-rakouské z 19. března 1924 přednostní nárok při střetu extradičníoh žádostí, nevzdalo se tohoto přednostního nároku. Rakousko pak povolilo vydání do Polska, kamž byl N. provezen územím říše Německé. Poněvadž tak octl se polský státní příslušník N. v moci státu domovského, jenž vydání svého státního občana do ciziny nepovoluje, nezbylo nám, než požádati Polsko o převzetí trestního stíhání N. pro trestný čin spáchaný v ČSR. Této žádosti Polsko vyhovělo, neboť polské trestní právo zná zásadu personality (čl. 4 pol. tr. zák. z r. 1932).

Citace:

Cizinec, stíhaný platným československým zatykačem. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, s. 510-511.