Z extradičních rozhodnutí ministerstva spravedlnosti.(Sr. Právník 1935, str. 316; 1936, str. 31, 390, 665; 1937, str. 313, 491.)26. Nevydáváme pro určité právní kvalifiltace, nýbrž pro určitý skutkový děj. Zkoumáme-li, zda ten který oboustranně trestný čin je kvalifikován jako zločin, přečin, přestupek, činíme tak jen, když smlouva nebo zákon zvolily toto dělítko ke zjištění, jde-li o extradiční delikt. Jakmile je zjištěno, že o delikt extradiční jde, pak netřeba zkoumali identitu kvalifikačních důvodů a výhrada o nich je nepřípustná. (Případ »Szymanek«, č. 38351/31-18 min. spr.)Polské ministerstvo spravedlnosti ve Varšavě požádalo o vydání polského státního příslušníka X. ke stíhání pro zločin podvodu podle §§ 197, 200, 201 a), 203 polského trest. zákona (z roku 1852), spáchaný v prvé polovině roku 1931 v Bielsku v Polsku vylákáním 4500 zlotých na základě padělaných výplatních lístků. Radní komora příslušného krajského soudu v zemi Moravskoslezské navrhla a vrchní soud se usnesl vyhověti polské žádostí o vydání X. ke stíhání pro zločin podvodu podle §§ 197, 200, 201a) tr. z. (1852), avšak zamítnouti extradiční žádost pokud je podvod kvalifikován podle § 203 tr. z. (1852), poněvadž způsobená škoda 4500 zlotých odpovídala naším 16000 Kč, takže nepřevyšovala 20000 Kč.Oné částí soudního usnesení, kterou byla polská extradiční žádost zamítnuta »pro kvalifikaci § 203 tr. zák. 1852«, odepřelo ministerstvo spravedlnosti své schválení podle § 59 tr. ř., a to z těchto důvodů: Extradiční styk s Polskem jest upraven smlouvou ze 6. března 1925, č. 5/1926 Sb. z. a n. ve spojitosti s § 41 tr. zák., takže v řízení o vydáni podle § 59 tr. ř. nutno zjistiti, jsou-li dány smluvní podmínky vydáni, zda máme smluvní extradiční povinnost, či je-li tu některá z výjimek z extradiční povinnosti. Podle čl. 32 cit. smlouvy zavázaly se obě smluvní strany, že si budou vydávati navzájem pro činy, jež podle zákonů státu jak dožadujícího, tak i dožádaného, jsou trestný jako zločiny nebo přečiny. K určeni rozsahu extradicního nároku a jemu odpovídající extradiční povinnosti použila tedy smlouva s Polskem rozdělení trestných činů na zločiny, přečlny a přestupky, řadíc se tak k typu smluv s generální klausulí. Zásadě oboustranné trestnosti, vyjádřené v témže článku 32 citované smlouvy, jest učiněno zadost, když máme zjištěno, že trestným činem, o který jde, byl napaden právní statek chráněný jak v Polsku, tak v ČSR trestním zákonem. Jak v Polsku, tak u nás zakládá sdělený skutkový děj zákonnou skutkovou podstatu podvodu. Arci nestačí k určeni smluvní extradiční povinnosti, že jde o čin oboustraně trestný. Nutno ještě zjistiti, zda jde o trestný čin kvalifikovaný v obou státech alespoň jako přečin. V Polsku jde o podvod kvalifikovaný jako zločin podle §§ 197, 200, 201 a), 203 polského trest. zákona (1852), u nás pak je rovněž dána zločinná kvalifikace podvodu podle §§ 197, 200, 201 a) čsl. trest. zák. (1852). Poněvadž však způsobená škoda nepřesahuje podle kursu našich 20000 Kč, tu s přihlédnutím k československé trestní novele č. 31/1929 Sb. z. a nař. chybí podle našeho práva další kvalifikace zločinná podle § 203 čsl. trest. zák. novel. znění. Avšak smíme omezovati volnost polských úřadu a soudů v jejich právním posouzení? Smíme činíti výhradu, aby nebylo v Polsku užito kvalifikace § 203 pol. tr. z.? K tomu práva nemáme. Meze stíhání jsou dány jen smluvní výhradou o zachování speciality podle čl. 40 cit. smlouvy. Nevydáváme pro určité právní kvalifikace, nýbrž pro určitý skutkový děj, une action punissable, Straftat, historický trestný děj (rozh. č. 2776, 3097 víd. sb., č. 3259, 5100 Sb. n. s. tr.). 1 Zabýváme-li se ve vydávacím právu i otázkou, zda ten který trestný čin je kvalifikován jako zločin, přečin, přestupek, činíme tak jen, když zákon nebo smlouva zvolily toto technické dělítko ke zjištění, jde-li o delikt extradiční. Poněvadž v našem případě je zjištěno, že tu i tam jde o zločin podvodu, tudíž o extradiční delikt podle č. 32 cit. smlouvy, tu není již třeba zjišťovali ještě identitu kvalifikačních důvodů. Že v Polsku jde o podvod kvalifikovaný jako zločin z více kvalifikačních důvodů než u nás, je nerozhodné. Extradiční povinnost podle čl. 32 cit. smlouvy nastala by nám i tehdy, kdyby sdělený skutkový děj trestného činu, kvalifikovaný v Polsku jako zločin, byl u nás kvalifikován pouze jako přečin.1) Srov. Kronberger: Zásada výlučnosti v československém vydávacím právu, Právník 1932, str. 623; viz též Právník 1934, str. 650: srov. anglický extradiční případ »Corrigan«, Věstník spol. pro právo trestní 1936, str. 60; Schoetensack; Das deut. Auslieferungsgesetz, Gerichtssaal, svazek 100—1931, str. 83.