Ustanovení § 2 zákona č. 39/1938 Sb o ochraně domácího trhu práce se netýká cizinců-zaměstnavatelů.
Na sporu je otázka, zda ve smyslu § 2 zák. č. 39/1928 Sb. má nárok na vydání osvědčení také cizinec, který není v poměru zaměstnaneckém, nýbrž provozuje samostatnou živnost.
Jak již z nadpisu zákona »o ochraně domácího trhu práce« plyne, bylo účelem jeho regulovali trh práce podle národohospodářských potřeb státu. V čem toto regulování spočívá, vyjadřuje zákon v dalších svých ustanoveních, tak zejména v §§ 1 a 3, podle nichž podléhá zákonu tomu zaměstnáváni cizích státních příslušníků, jako dělníků, zřízenců, pomocníků v domácnosti, zaměstnanců ve vyšších službách, nebo jako učňů, volontérů či praktikantů. Otázkou, co sluší rozuměti na tomto místě »zaměstnáváním«, zabýval se nejvyšší správní soud již ve vých nálezech (srv. na př. Boh. A 11852, 11913/35) a vyslovil právní názor, že zákon má na mysli konání prací neb služeb pro třetí osobu, které převážně vyčerpávají výdělečnou činnost zaměstnancovu, počítajíc v to i bezplatnou činnost přípravnou. Z toho tedy vyplývá, že ochrana domácího trhu práce zákonem tím zavedená vztahuje se na cizince v »poměru zaměstnaneckém a nikoliv na cizince, kteří jsou sami a zůstávají zaměstnavateli.
Proti správnosti tohoto názoru nelze nic získati ani ze znění § 2 cit. zák.
Předpis ten praví v odst. 1, že ustanoveni tohoto zákona se netýkají cizinců, kteří přišli na území Československé republiky před 1. květnem 1923 a zdržuji se zde nepřetržitě od té doby. V odst. 2 je pak ustanoveno, že cizincům, kteří prokáží okolnosti uvedené v předchozím odstavci, bude o tom vydáno osvědčení úřadem uvedeným v § 5. Je pravda, že ustanovení toto mluví zcela všeobecně o cizincích; leč vymezuje samo hned blíže pojem cizích přílušníků slovy »ustanovení tohoto zákona se netýkají těch cizinců..« Neboť vztahují-li se ustanovení tohoto zákona, a jak bylo vyloženo shora, výhradně toliko na »cizince v poměru zaměstnaneckém«, nelze cizinci v § 2 cit. zákona rozuměti cizince jiného druhu, zejména tedy ne cizince zaměstnavatele. Musí jíti o cizince, kteří mají takové životní postavení, aby se mohlo o nich říci, že jsou skutečně zaměstnanci ve smylu shora uvedeném. Jen cizinců tohoto druhu (zaměstnanců), kteří vyhovují předpokladům § 2 cit. zák., může se tedy týkati výhoda tohoto předpisu. Toliko tito cizí příslušnici nepotřebují k tomu, aby mohli býti zaměstnáváni osobou třetí, úředního povolení, nýbrž zaměstnávání jich může se díti na základě pouhého osvědčení, jež se vydá úřadem, příslušným jinak k udělení povoleni k zaměstnávání cizince (srv. § 5 cit. zák.).
Nález ze 3. února 1938 č. 2169/36-5.