Jestliže státní úředník musí při služební cestě použíti vlaku, ve kterém jsou zařáděny vozy jen II. a III. třídy, nemá právního nároku na náhradu jízdného podle I. třídy.

Na sporu byla otázka náhrady služebních výloh pro státního zaměstnance, o níž ustanovuje § 147 plat. zák. č. 103/1926 Sb. z. a n., že se upraví vládním nařízením nárok státních zaměstnanců na náhradu služebních výloh — zejména pří úředních výkonech mimo úřad (úředních cestách, komisích....). Podle § 206 tohoto zákona, pokud nebudou vydána vládní nařízení podle.... §§ 146 a 147, zůstávají v platnosti dosavadní předpisy o předmětech, jež mají býti upraveny těmito vládními nařízeními. Takové vládní nařízení o náhradě služebních výloh při úředních cestách nebylo dosud vydáno, a platí proto v tomto směru dosavadní předpisy, jak o tom ustanovoval i § 58, odst. 2 služební pragmatiky č. 15/1914 ř. z. Byly tedy ponechány v platinosti dosavadní předpisy o tomto předmětu.
Ministerským nařízením ze dne 10. března 1849, č. 158 ř. z. byla vyslovena zásada, že při služebních cestách, které zcela nebo zčásti mohly býti vykonány po železnici, mají býti na jízdném místo poštovného přiznány jen výlohy skutečně vzešlé použitím železnice, a to pro úředníky až včetně 7. dietní třídy jízdné podle prvé, pro ostatní úředníky jízdné podle druhé vozové třídy. Podle § 1 min. nař. ze dne 18. června 1873, č. 115 ř. z. určuje hodnostní třída (která podle zákona z 15. dubna 1873, č. 47 ř. z. nastoupila na místo dřívější dietní třídy) státních úředníků výměru diet a jízdného. V § 5 téhož nařízení se praví, že při služebních cestách, které se konají po železnici, příslušejí státním úředníkům od I. až včetně VII. hodn. tř. jízdní ceny podle prvé, ostatním úředníkům, auskultantům, praktikantům, elevům a aspirantům podle druhé vozové třídy.
Dále nutno přihlédnouti k výnosu ministerstva financí z 8. března 1851, č. 62 ř. z. o používání parolodí a k min. nař. z 16. června 1887, č. 80 ř. z. o používání parních tramwayí a elektrických drah, podle nichž smějí státní úředníci při komisionelmích cestách účtovati na jízdném pouze výdaje skutečně vzniklé použitím těchto dopravních prostředků, a to tam, kde jsou jen dvě vozové třídy, jízdné podle první třídy.
Z předpisů těchto plyne arciť, že státní úředník není povinen používati při služebních cestách takových hromadných dopravních prostředků, ve kterých nebyly zařáděny aspoň dvě třídy vozové (srov. Boh. A 9868/1932 a 12753/37), leč z předpisů těch vzhledem k zásadě, že úředník služebně cestující je povinen voliti onen dopravní prostředek, který — nejsa na újmu cestovnímu účelu — je pro stát nejméně nákladným, vyplývá i další zásada, že - jsou-li v takovém dopravním prostředku zařáděny aspoň dvě třídy vozové a je-li dopravní prostředek ten pro stát nejméně nákladný — státní úředník je povinen při služebních cestách onoho prostředku použiti. Aplikuje-li se pak tato zásada na daný spor, vyplývá závěr, že státní úředník 4. plat. stupnice, jež vzhledem k ustanovení § 152 plat. zák. odpovídá VII. hodn. třídě, může účtovati jízdné podle prvé třídy v použitém vlaku skutečně zařaděné, tedy in concreto, byly-li v použitém vlaku zařáděny jen dvě třídy vozové označené jako II. a III. třída, může účtovati jen jízdné podle II. třídy vozové, nemá však právního nároku na náhradu jízdného podle prvé třídy vozové.
Nález ze dne 23. září 1938, č. 2373/35-3.

Citace:

Jestliže státní úředník musí při služební cestě použíti vlaku. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, s. 546-547.