Byl-li předchozím rozsudkem uložen pouze trest peněžitý (§ 477 tr. zák.), nepřichází vzhledem ke kumulační zásadě § 35, posl. odst. tr. zák. v úvahu předpis § 265 tr. ř., ledaže by bylo porušeno ustanovení § 8 zák. čís. 31/1929 Sb. z. a n., podle něhož nesmí doba náhradního trestu, uloženého vedle trestu na svobodě, převyšovati spolu s ním jeho zákonnou trestní sazbu.

Rozh. ze dne 2. června 1938, Zm I 428/38.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu, jímž byli obžalovaní A., B. a C. uznáni vinnými zločinem podle §§ 197, 200 tr. z., pokud směřovala proti výroku o trestu obžalovaných B. a C.
Z důvodů: Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje jako zmatek podle § 281, čís. 11 tr. ř., že při výměře trestu obžalovaným B. a C. nebyl vzat zřetel na ustanovení § 265 tr. ř. (v tomto směru jest zmateční stížnost podána ve prospěch obžalovaných) a že obžalovanému B. byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu, ač tento odklad byl podle § 2 zák. o podm. ods. vyloučen (v tomto směru jest zmateční stížnost podána v neprospěch obžalovaného).
V prvém směru nelze zmateční stížnosti přisvědčiti.
Obžalovaný B. byl podle trestního lístku, který byl při hlavním přelíčení přečten, trestán okresním soudem v K. rozsudkem ze dne 15. prosince 1936 pro přestupek podle §§ 197, 461 tr. z. vězením 24 hodin podmíněně na jeden rok, při čemž byla vyslovena ztráta práva volebního, a rozsudkem téhož soudu ze dne 8. října 1937 pro přestupek podle § 477 tr. z. peněžitou pokutou 100 Kč, v případě nedobytnosti vězením v trvání 24 hodin podmíněně na jeden rok. Jediné toto druhé odsouzení je k nynějšímu odsouzení v poměru § 265 tr. ř., nalézací soud však při výměře trestu nepoužil tohoto ustanovení a nevzal k tomuto předchozímu trestu zřetel. Tím však nalézací soud nezatížil rozsudek v tomto bodě zmatkem podle § 281, čís. 11 tr. ř.
Předpis § 265 tr. ř. je pouhým důsledkem ustanovení §§ 34, 35 a 267 tr. z., podle nichž má býlí pachatel, jenž spáchal více trestných činů, jsoucích předmětem téhož vyšetřování a odsouzení, potrestán podle toho z nich, na který jest uložen nejpřísnější trest, přihlížeje však k ostatním trestným činům. Ve shodě s tím stanoví § 56 tr. ř., že, klade-li se pachateli za vinu několik trestných činů, je konati trestní řízení pro všechny současně u téhož soudu a jest ovšem vynésti jediný konečný rozsudek. Tam, kde nedošlo k takovému jednotnému vyřízení, platí ustanovení § 285 tr. ř., aby se uplatnila nahoře uvedená zásada hmotného práva, t. j., aby pachatele nestihl žádný jiný trest, než který mu může býti uložen podle zásady v §§ 34, 35 a 267 tr. ř. vytčené (Mayer II k § 265 tr. ř.). Z toho však plyne, že ustanovení § 265 tr. ř. nelze použíti tam, kde neplatí právě uvedená zásada absorpční modifikovaná zostřením, které ustanovení § 265 tr. ř. zjednává právě průchod a kde platí při ukládání trestu zásada kumulační, to jest uložení zvláštního trestu za každý sbíhající se trestný čin. Mezi tyto případy spadá i souzený případ. Obžalovaný B. byl předchozím rozsudkem odsouzen pro přestupek podle § 477 tr. z., který je v trestním zákoně ohrožen pouze trastem peněžitým. Podle § 35 posl. odst. tr. z. neplatí v případě reálného souběhu trestných činů, z nichž třeba jen na jediný je určen v zákoně trest peněžitý (nebo některý z trestů v § 240, písm. b), c) tr. z. uvedených), absorpční zásada v § 34 tr. z. stanovená, nýbrž pachateli musí býti po každé uložen vedle trestu na svobodě (pro jehož ukládání platí absorpční zásada, je-li trestných činů jim ohrožených více) ještě trest peněžitý, takže trestný čin pouze peněžitým trestem ohrožený se vymyká absorpční zásadě. I kdyby tedy byly oba v úvahu přicházející trestné činy obžalovaného B. — přestupek podle § 477 tr. z. a zločin podle §§ 197, 200 tr. z. — předmětem téhož jednání a rozhodnutí, nemohl by soud při výměře trestu postupovati podle ustanovení §§ 34, 35, odst. 1 tr. z. (zásada absorpční), nýbrž musil by postupovati podle § 35 posl. odst. tr. z. (zásada kumulační) a uložiti obžalovanému za zločin podle §§ 197, 200 tr. z. přiměřený trest na svobodě a vedle toho bez ohledu na tento trest ještě samostatný trest peněžitý za přestupek podle § 477 tr. z. Totéž musí pak platiti i pro souzený případ, kde náhodou nedošlo k jednotnému projednání a rozhodnutí o obou těchto trestných činech. Ani zde nemohl nalézací soud použíti při výměře trestu ustanovení § 265 tr. ř. zjednávajícího průchod absorpční zásadě, která se na souzený případ nevztahuje, a musil uložiti za zločin podvodu podle §§ 197, 200 tr. z. trest na svobodě, jaký odpovídal vině obžalovaného v tomto směru bez ohledu na předchozí trest peněžitý uložený obžalovanému za přestupek podle § 477 tr. z., stejně jako by v opačném případě musil soud vynášející pozdější rozsudek za přestupek podle § 477 tr. z. uložiti obžalovanému samostatný peněžitý trest. Nalézací soud proto nepochybil, když při výměře trestu obžalovanému B. nepoužil ustanovení § 265 tr. ř. Zmateční stížnost státního zastupitelství bylo proto v tomto bodě zamítnouti jako neodůvodněnou. Podotknouti je, že podle toho, co uvedeno, pro poměr mezi trestem na penězích a trestem na svobodě nepřichází v úvahu zásada § 265 tr. ř., ledaže by šlo o případ porušení ustanovení § 8 zák. čís. 31/1929 Sb. z. a n., podle něhož nesmí doba náhradního trestu uloženého vedle trestu na svobodě převyšovati spolu s ním jeho zákonnou sazbu. Toto ustanovení však porušeno nebylo.

Citace:

Byl-li předchozím rozsudkem uložen pouze trest peněžitý. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, s. 523-525.