34. Výslech obviněného podle § 59 tr. ř. jest obligatorní jen, když se obviněný zdržuje v československé moci; v řízení o dodatečné svolení ke stíhání, k odpykání trestu a reextradici se na výslechu obviněného podle ustálené praxe netrvá.

(Případ »Priemer«, čís. 49190/37-18 min. sprav.)
Dekretem ministerstva spravedlnosti z 31. ledna 1936 bylo povoleno a dne 8. února 1936 provedeno do Německa vydání říšskoněmeckého státního příslušníka N. ke stíháni pro trestné činy vylíčené v zatýkacím rozkaze obvodového soudu v Drážďanech ze 16. prosince 1935. V srpnu 1937 požádala německá vláda, opírajíc se o článek 12. extradiční smlouvy mezi ČSR. a říší Německou z 8. května 1922 (č. 230/1923 Sb. z. a n.) o dodatečné svolení ke stíhání N. pro další nově najevo vyšlý zločin těžkého padělání listin podle §§ 263, 267, 268 něm. tr. zák. spáchaný před vydáním. Tuto svou žádost doložila usnesením obvodového soudu v Drážďanech ze 6. července 1937, jímž byl původní německý zatýkací rozkaz doplněn o nový trestný čin. Extradiční doklad byl ministerstvem spravedlnosti zaslán příslušnému krajskému soudu k řízení podle § 59 tr. ř. a čl. 12. cit. smlouvy.
V řízení podle § 59 tr. ř. požádal náš krajský soud říšskoněmecký obvodový soud o konstituování N. o obsahu nového extradičního dokladu, avšak německý soud vrátil dožádání bez vyhovění, namítaje, že podle extradiční smlouvy československo- německé není povinen provésti žádaný výslech obviněného. Nejdeť vůbec o úkon právní pomoci podle čl. 16. cit. smlouvy, nýbrž o extradici podle čl. 10. cit. smlouvy a podle tohoto smluvního ustanovení byla německá žádost řádně doložena již tím, když byl k ní připojen zatýkací rozkaz. Ministerstvo spravedlnosti, jemuž krajský soud věc oznámil, uvážilo takto:
Naše extradiční smlouva s Německem stanovila ve čl. 12. jen, kdy je nutno žádati o dodatečné svolení ke stíhání či potrestání, neřeší však, jak má býti taková žádost doložena. Jiné naše extradiční smlouvy, na př. s Francií, č. 11/1931 Sb. z. a n. má ve čl. 13., odst. 2, lit. a) předpis, že o takový souhlas má býti žádáno způsobem stanoveným pro žádost za vydání a s doklady vypočtenými ve čl. 7. V obecném právu vydávacím pak platí zásada, že žádost o dodatečný souhlas se podává tímže pořadem a dokládá týmiž pomůckami, jako vlastní extradiční žádost. Proto při žádosti o dodatečné svolení ke stíhání je dostatečným extradičním titulem doplňující zatýkací rozkaz sám o sobě, takže v našem případě byla německá žádost řádně doložena.
Je naší ustálenou praxi, že i o žádostech za dodatečné svolení ke stíhání, odpykání trestu, reextradici provádíme řízení o vydání podle § 59 tr. ř., resp. § 476 tr. por. (srov. také extr. rozh. min. sprav. č. 7, případ »Gochbaum«, Právník 1936, str. 35). Oba tyto paragrafy předvídají arci výslech obviněného o obsahu extradičních dokladů, a to výslech obligatorní. Dokonce § 59 tr. ř. připouští exkulpovati se na místě. Naše soudy, přidržujíce se doslovného znění, žádají někdy i v řízení o dodatečné svoleni příslušný cizozemský soud o konstituování. Přehlížejí však, že § 59 tr. ř. má na mysli jen takového obviněného, jenž se zdržuje v naší moci. Vnitrostátně není vůbec upraveno řízení o dodatečné svoleni, užíváme jen analogie § 59 tr. ř. a § 476 tr. por. Tato analogie však nemůže jíti tak daleko, abychom výslech obviněného považovali i v řízeni o dodatečné svolení za obligatorní. Nedostatek konstituování nemůže býti důvodem k odepření dodatečného souhlasu, jsou-li jinak extradiční podmínky splněny.
V extradičním styku s Německem vyskytl se případ »Janků« (č. 10152/33-18 min. sprav.), kdy saská vláda požádala nás v řízení o dodatečné svolení za »prohlášení« obviněného, zda souhlasí, aby byl souzen i pro nově najevo vyšlý trestný čin. Tomuto přání jsme tehdy zcela výjimečně bez prejudice do budoucna vyhověli. Od těch dob však se podobný případ ve styku s Německem již nevyskytl. Případ »Janků« nutno považovati za výjimku, která je vysvětlitelná počátečními obtížemi v Německu při prováděni tehdy nového německého extradičního zákona z r. 1929. Ten totiž v § 31 stanoví: ». .. so darf die Zustimmung nur erteilt werden. wenn die Auslieferung des Verfolgten wegen der Tal zulássig sein wurde und der Ausgelieferte sich zu Protokoll eines Richters des auslandischen Staates mit der beabsichtigten Maßnahme einverstanden erklart oder das Gericht entschieden hat, daß die Auslieferung zulássig sein wurde.« Tehdy jsme namítali, že ve styku se smluvním státem nelze se s úspěchem dovolávati vnitrostátní normy zákonné, když smlouva nemá obdobné normy, jež by zavazovala druhou stranu. Nyní se německá praxe ustálila tak, že nikdy už nejsme žádáni o »prohlášení« obviněného, nýbrž že o našich žádostech za dodatečné svolení rozhoduje se v Německu jen na podkladě soudního rozhodnutí, zda vydání je přípustné. Pn tom se žádost o dodatečné svolení dokládá jen tak zv. extradičními tituly, to je buď zatýkacím rozkazem nebo odsuzujícím rozsudkem. V rámci extradičního řízení nemáme ani my nároku na zaslání konstitutu obviněného, nýbrž jen na doložení žádosti extradičními tituly. Ani podle čl. 16. cit. smlouvy nemáme smluvního nároku, aby bylo vyhověno dožádání o konstituování říšského Němce pro trestný čin spáchaný v Německu, zvlášť když se obviněný zdržuje již v německé moci. Tu může býti i právní pomoc odepřena podle čl. 17. a 6. cit. smlouvy. Většina našich soudů v praxi netrvá na tom, aby v řízení o dodatečné svolení byl po ruce konstitut obviněného. Také ministerstvo spravedlnosti stále zastává stanovisko (případ »Goworek«, č. 54153/36-18 min. sprav.), že výslech podle § 59 tr. ř. v řízení o dodatečné svolení ke stíhání nebo k odpykáni trestu anebo k reextradici odpadá, když obviněný není již v československé moci. Jen v tom případě, když obviněný je v moci a na území československém, je výslech ten obligatorním (případ »Netz«, č. 29788/32-18 min. sprav., Soudcovské listy 1933, str. 102; srov. také Granichstädten, Der internat. Strafrechtsverkehr, Vídeň 1892, konkrétní extradiční případ čís. 11, str. 14—16). Z těchto důvodů dalo ministerstvo spravedlnosti krajskému soudu poučení tohoto znění:
»Podle smluvního a obecného práva vydávacího je žádost o dodatečné svolení řádně doložena, když jsou k ní připojeny extradiční pomůcky, jimiž se dokládá vlastní žádost o vydání. Extradiční smlouva československo-německá (č. 230/1923 Sb. z. a n.) nemá sice výslovného ustanovení ve čl. 12. o tom, jak má být doložena žádost o dodatečný souhlas, avšak k řádnému doložení stačí doklady uvedené ve čl. 10. cit. smlouvy. Výslech obviněného podle § 59 tr. ř. jest obligatorní jen, když se obviněný zdržuje v československé moci. V řízení o dodatečné svolení se na výslechu obviněného podle ustálené praxe netrvá.«
Nato radní komora navrhla a vrchní soud se usnesl na udělení žádaného dodatečného svolení podle čl. 12. cit. smlouvy, aniž byl obviněný konstituován; usnesení vrchního soudu bylo pak ministerstvem spravedlnosti schváleno podle § 59 tr. ř.

Citace:

Výslech obviněného podle § 59 tr. ř.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, s. 514-516.