Zákon č. 91/1918 Sb. o osmihodinné době pracovní se nevztahuje na ony zaměstnance nemocenských pojišťoven, kteří obstarávají výkon vrchnostenské moci nemocenským pojišťovnám svěřené.
Podle odst. 1, § 1 zákona o osmihodinné době pracovní č. 91/1918 Sb. nesání v podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provazovaných skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle, než osm hodin ve čtyřiadvaceti hodinách, nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně. Podle odst. 2 cit. paragrafu platí předpis odst. 1 také pro podniky, závody a ústavy provozované státem, veřejnými nebo soukromými svazky, fondy, spolky a společnostmi, ať jsou rázu výdělečného, všeužitečného nebo dobročinného.
V daném případě nemůže býti pochybnosti o tom, že nemocenské pojišťovny zřízené podle zákona o sociálním pojištění (č. 221/1924 Sb. a pozdějších novel k němu vydaných) nelze zařadili pod ustanoveni § 1, č. 1, ježto nejsou a,ni podnikem živnostenskému řádu podrobeným, ani podnikem po živnostensku provazovaným (srov. čl. IV. a V. vyhl. pat. k živnostenskému řádu). Ani výrazy »podnik« a »závod«, jichž bylo užito v § 1, č. 2 zákona č. 91/1918 Sb., nehodí se na nemocenské pojišťovny. Jde tedy pouze o to, lze-li nemocenské pojišťovny zařadili mezi »ústavy«, o nichž se tamtéž děje zmínka, a je proto třeba zkoumati, v jakém smyslu bylo tohoto výrazu v zákoně použito. Celá úprava § 1 tohoto zákona svědčí zřejmě o tom, že jeho tvůrcové přihlíželi k ustanovením vyhlašovacího patentu k živnostenskému řádu, jmenovitě ke čl. IV. a V. Ustanovení tato mohou tudíž býti vhodnou pomůckou při výkladu pojmu »ústav«. Vyhlašovací patent užívá tohoto slova ve čl. V. na několika místech. Pro sporný výklad jest nejdůležitějším bod k), v němž jsou uvedeny podniky úvěrních ústavů, bank, zastaváren, pojišťoven, ústavů zaopatřovacích, důchodových, spořitelen atd.
Uvádí tedy vyhlašovací patent k živnostenskému řádu sice ve čl. V. mezi podniky také podniky pojišťoven, leč pojišťovny tu uvedené nelze srovnávati s nemocenskými pojišťovnami, jak plyne z následující úvahy: Pojišťovnou ve smyslu vyhlašovacího patentu k živnostenskému řádu možno rozuměti jen ústav na roven postavený úvěrním ústavům, bankám, zastavárnám, ústavům zaopatřovacím, důchodovým, spořitelnám, tedy ústav, který na podkladě dobrovolné a soukromorávní úmluvy zaručuje svým kontrahentům určité materielní výhody nebo obstarává za ně určité úkoly. Naproti tomu nemocenské pojišťovny, provádějíce pojištění podle zákona č. 221/1924 Sb. a novel k němu vydaných, obstarávají úkony veřejné správy sociální. Tomu svědčí úvaha, že pojištění podle tohoto zákona není dáno do disposice stran, že zaměstnancům není zůstaveno, aby se s pojišťovnou dohodovali o pojištěni, o jeho rozsahu, obsahu a podmínkách, nýbrž jsou ze zákona nuceně pojištění. Zákon sám stanoví rozsah i podmínky pojištění a sleduje tím cíle sociálně-politické, totiž ochranu pracující třídy pro případ nemoci, invalidity a stáří (srov. nálezy Boh. A 7064/28 a 8065/29). Oborem veřejného sociálního ipojištění rozšířil stát činnost veřejné správy státní na nové obory, které jí byly dosud celkem vzdáleny. Její provedení mohl arciť stát svěřiti vlastním orgánům. Neučinil tak, nýbrž vytvořil za tím účelem pro určitý úsek této veřejné správy korporace, na které přenesl úkoly dotčené sociální správy. Korporacím těm, mezi něž náleží v prvé řadě nemocenské pojišťovny, byl tedy svěřen výkon části státního impéria, zejména právo ukládati stranám povinnost s účinkem právní moci schopným. Členství u nich, jak výše již bylo podotčeno, je nucené a nucený je i jeho vznik. Jde tedy o kriteria, která stačí, aby korporace taková byla kvalifikována za korporaci veřejnoprávní (srov. Boh. A 8826/30 a 9813/32). Ale pak nemocenské pojišťovny podle zákona o sociálním pojištění zřízené nelze klásti na roven pojišťovacím ústavům, jaké má na mysli čl. V. uvozovacího patentu k živnostenskému řádu.
Ze zákona o osmihodinné době pracovní nelze dovodili, že zákonu tomu měla býti podrobena i činnost takových zaměstnanců, kteří jsou účastni při výkonu vrchnostenské pravomoci státu, nebo jiných veřejnoprávních korporaci. Proti tomuto stanovisku nelze nic dovodili z ustanoveni předpisu § 1, č. 2 cit. zákona, ježto terminologie tohoto ustanovení (srov. »podniky, závody a ústavy provozované státem...«) zřejmě se nehodí na onen obor činnosti, kterou veřejnoprávní svazky zde jmenované vyvíjejí u výkonu své moci vrchnostenské. Zvláštní povaze služby orgánů používaných pro výkon této moci vrchnostenské ostatně by stěží vyhovovaly předpisy cit. zákona, které jsou celým svým obsahem přizpůsobeny pracovnímu poměru, při kterém se nepočítá zpravidla se zájmem veřejným, jemuž vrchnostenská moc především slouží.
Z úvah těchto plyne, že zákon č. 91/1918 Sb. se nevztahuje na ony zaměstnance nemocenských pojišťoven, kteří obstarávají výkon vrchnostenské moci nemocenským pojišťovnám svěřené.
Nález z 3. února 1938 č. 5589/35-4.