Mimosoudně smluvené útraty v řízení exekučním.

Soud exekuční vyhověl exekučnímu návrhu, v němž vymáhající věřitel uplatňoval, že exekucí vymáhaná pohledávka není zaplacena, poněvadž nutno vžiti zřetel na mimosoudně smluvené útraty.
Soud rekursní změnil usnesení a zamítl exekuční návrh, uváživ toto:
Ze samotného návrhu exekučního jest patrno, že celá pohledávka vymáhajícího věřitele, a to nejenom na kapitále, ale i její příslušenství, a to i přislušenství útratové, byla povinnou stranou plně zaplacena. Právem vytýká stěžovatel, že vymáhající věřitel nebyl nikterak oprávněn, aby si konané platby započítal na jiný dluh, který mu snad vzešel dříve, nežli na pohledávku, pro kterou získal exekuční a zástavní právo, neboť bez výslovného určení takovýchto .plateb jest konané platby již podle ustanovení § 1416 obč. zák. započítávati na dluh tíživější, kterým jest v daném případě beze sporu ten dluh, který žalobou byl již vymáhán a rozsudkem najisto postaven.
Poněvadž pak na mimosoudně smluvené útraty jako na útraty exekuční v řízení exekučním zřetele vžiti nelze (viz Neumann str. 118), měl prvý soud již podle znění exekučního návrhu o tomto rozhodnouti způsobem zamítavým.
Nestalo-li se tak, bylo nutno odůvodněné stížnosti povinné strany v plném rozsahu vyhověti.
(Krajský soud v Litoměřicích k č. j. R V 327/38.)

Citace:

Mimosoudně smluvené útraty v řízení exekučním. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, číslo/sešit 5, s. 314-314.