1. Condictio indebiti podle obdoby § 1431 ob. z. obč. má místo i v právu veřejném.
2. Plátce, který omylem platil indebite nápojovou dávku vybíranou obcí bez povolení, zásadně nemůže žádati její vrácení, jestliže ji přesunul na konsumenty.
3. Správní úřad, rozhoduje o nároku na vrácení obecní dávky indebite placené, jest oprávněn a povinen rozhodnouti nejen o zásadní povinnosti obce dávku vrátiti, nýbrž i o tom, jakou částkou a v jaké lhůtě ji obec má vrátiti.

Na sporu byla otázka povinnosti obce vrátiti vybranou dávku Z piva, jež byla obcí vybírána bez právního podkladu, t. j. bez vydání pravidel, na nichž se usneslo obecní zastupitelstvo podle vládou vydaných vzorcových pravidel se schválením vyššího úřadu dohlédacího.
Předmětem sporu je tedy nárok na vrácení veřejnoprávního plnění, které bylo omylem placeno, ač tu povinnosti je plniti nebylo — tedy obdoba soukromoprávní condictio indebiti, jak je upravena v § 1431 o. z. o.
V právu našem není ani positivní normy všeobecné, ani pro obor obecních dávek normy specielní, která by upravovala veřejnoprávní condictio indebiti. Avšak zásada, na níž spočívá i ustanovení § 1431 o. z. o. — že ten, kdo se bezdůvodně obohatil na úkor jiného, je povinen to, oč se na úkor jeho bezdůvodně obohatil, jemu vrátiti — je tak zakořeněna v obecném přesvědčeni právním, že nutno ji pokládati za obecnou zásadu, ovládající právo vůbec, a dlužno pak — pokud není pro některý obor práva veřejného normována positivně zvláště a z povahy veřejného práva nepodává se nic jiného —, užíti na poměry veřejnoprávní analogicky positivní úpravy právní, jaké se zásadě té dostalo pro obor práva soukromého v obecném zákoníku občanském.
Condictio podle občanského práva předpokládá skutečné obohacení jedné strany na úkor strany druhé bez právního důvodu. Condictio indebiti podle § 1431 o. z. o. má místo, když někdo plnil solvendi causa, domnívaje se omylem, že je tu dluh, ač tu po právu dluhu nebylo; šlo-li o omyl právní či skutkový, je irrelevantní. (Krainz-Pfaff-Ehrenzweig System n. sv., str. 352 sq.; Krčmář, Právo obligační, str. 275 sq.).
Condictio indebiti jako jeden z případů nároku z bezdůvodného obohacení předpokládá, že obohacení jedné strany nastalo na úkor strany druhé.
Stížnost obce namítala, že obohacení obce se nestalo na úkor hostinských a výčepníků, ježto tito přesunuli placení dávky na spoitřebitele zvýšením ceny piva o dávce přiměřenou částku.
Po této stránce je rozhodne, zda hostinští částky, které z titulu pivní dávky zaplatili obci, skutečně nesli ze svého či zda je v ceně piva přesunuli na konsumenty.
Kdyby to byla pravda, nemohli by právem namítati, že placením dávky obci oni utrpěli ztrátu na majetku. Rozhodno je ovšem zvýšení ceny piva právě jen z důvodu přesunu dávky na konsurnenita, nikoliv zvýšení, k němuž snad došlo z důvodů jiných a bez souvislosti s nápojovou dávkou.
Konečně namítala stížnost, že správní úřad má se omeziti jenom na výrok, byla-li obec v kritické době oprávněna pivní dávku vybírati čili nic, kdežto kondemnatorní výrok o povinnosti její vrátiti dávku prý přísluší soudu.
Tento názor je mylný, neboť — jak bylo již judikaturou nejvyššího správního soudu opětně vysloveno (srv. na př. Boh. A 5288, 5726, 5659, 5696/26, 11807/35), a jak uznává shodně i nejvyšší soud (srv. Vážný 7287/27 a rozh. z 27. listopadu 1923 R I 996) - náleží rozhodováni ve sporu o vrácení veřejného plnění in toto do kompetence úřadů správních. Výrok správního úřadu musí ovšem potom přesně vysloviti, kterému jednotlivému plátci a jakou částku má obec vrátiti.
Nález ze dme 17. září 1938, č. 4939/35-6.

Citace:

Condictio indebiti podle obdoby § 1431 ob. z. obč.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, s. 544-546.