Jde o nepřímé pachatelství, dal-li pachatel, znaje křivost obvinění, bezelstným advokátem sepsati a podati žádost o obnovu, v níž je jiná osoba křivě obviňována ze zločinu křivého svědectví. — Nepřímý pachatel je stejně trestný jako pachatel přímý.
Rozh. ze dne 14. března 1938, Zm I 207/38.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 209 tr. z.
Důvody: Zmateční stížnosti opřené o důvody zmatečnosti podle § 281, čís. 5, 9 a) tr. ř. nelze přiznati úspěch.
Rozsudek není stižen zmatkem spisového odporu podle § 281, čís. 5 tr. ř. Zmateční stížnost se naopak sama ocitá v rozporu se spisy, pokud tvrdí, že žádost za obnovu trestního řízeni proti stěžovateli pod č. Tk 727/35 u krajského soudu v N. provedeného prý neobviňuje O. z křivého svědectví. Uvedené podáni tehdejšího obhájce obžalovaného tvrdí výslovně, že svědecké údaje O. byly nesprávné a že to O. předloženým dopisem ze dne 9. prosince 1936 mimosoudně doznal. Podáni uvádí dále, že kdyby byl soud tento dopis svého času znal, byl by spisy po případě postoupil státnímu zastupitelství. Žádost se domáhá obnovy trestního řízení výslovně i s poukazem na § 353, čís. 1 tr. ř., tudíž s poukazem na domnělé křivé svědectví O. a dodává ještě, že jedno vyhotovení podání jest určeno pro státní zastupitelství, jež bude přednes této žádosti jistě zajímati. Je tedy zjevno, že O. byl v tomto podání obviněn z křivého svědectví. Rozsudkové zjištění, že zmíněná žádost obsahuje tvrzení, že O. »vypovídal falešně«, má proto plný podklad v znění a obsahu žádoti, o niž jde.
Rozsudek zjišťuje dále, že obžalovaný dal Dr. M. příkaz, aby podal žádost za obnovu trestního řízeni, že si byl vědom pravdivostí svědectví O. a tím nepravdivostí tvrzeni obsaženého v žádosti, že O. »vypovídal falešně« a že dne 3. dubna 1937 opakoval toto obvinění u soudu znovu. Tím projevuje nalézací soud své přesvědčeni, že obhájce pojal zmíněné obvinění O. do žádosti s vědomím obžalovaného. Ani toto zjištění není v odporu se spisy, kdyžtě svědek Dr. M. seznal, že ho stěžovatel požádal za sepsáni žádostí za obnovu trestního řízení a že mu při tom řekl, že svědectví O. je křivé.
Za tohoto stavu věci je pak po stránce hmotněprávní bez významu, že obžalovaný zmíněné podání neviděl, nečetl a nepodepsal.
Věděl-li obžalovaný podle rozsudkových zjištěni, že podání, k němuž dal sám podnět, bude obsahovati nepravdivé obvinění O. z křivého svědectví čili že žádost za obnovu trestního řízení bude opřena o toto nepravdivé obvinění, je tím opodstatněn rozsudkový závěr, že žalovaný udal O. u vrchností pro vymyšlený zločin podvodu podle §§ 197, 199 a) tr. z., byť i stěžovatel žádost sám ani nesepsal ani u soudu nepodal, nýbrž jen informoval svého obhájce o obsahu žádosti za obnovu trestního řízeni. Rozsudek vychází zřejmě z předpokladu, že Dr. M. nevěděl, že a jakým způsobem obžalovaný vylákal na O. dopis ze dne 9. prosince 1936, o nějž se žádost za obnovu trestního řízeni opřela, a nevěděl, že obžalovaný obviňuje O. z křivého svědectví nepravdivě a proti lepšímu vědomí. Rozsudek tudíž předpokládá, že Dr. M. sepsal žádost a obvinění v ní obsažené bezelstně, t. j. v mylném předpokladu, že údaje stěžovatelovy o křivém svědectví O. jsou správné. Za těchto okolností se dopustil obžalovaný zločinu křivého obvinění podle § 209 tr. z. (prvý případ) jako pachatel nepřímý, v kteréžto vlastnosti odpovídá stejně jako pachatel přímý (Miřička. Trestní právo hmotné, str. 102.).
Po stránce subjektivní stačí, že si obžalovaný byl vědom, že žádost bude podána u vrchnosti a že obsahuje nepravdivé obviněni O. z křivého svědectví. Že úmysl obžalovaného směřoval jen k tomu, aby docílil obnovy trestního řízeni, dotýká se jen otázky pohnutky a je pro řešení otázky viny bez právního významu.