Zříditi užívací právo pro účely vojenského cvičiště vyvlastněním podle § 55 zákona č. 93/1879 ř. z. ve znění zákona č. 100/1895 ř. z. je příslušný v prvé stolici zemský úřad. Zákon č. 93/1879 ř. z. ve znění zákona č. 100/1895 ř. z. obsahuje ve svém čtvrtém oddílu ustanovení o poskytnutí cvičišť, míst pro střelbu atd. vojenské správě. V § 55, odst. 1 se praví, že potřebná cvičiště atd. náležejí mezi vedlejší ubytovací potřeby ve smyslu § 7, odst. 2 zákona. Získání vlastnického práva resp. práva užívacího ve prospěch vojenské správy k objektům, o které v tomto paragrafu jde, má se státi dobrovolnou dohodou a — nedojde-li k ní — v cestě vyvlastnění (§ 365 obč. zák.). Nejen z použitého výrazu »vyvlastnění«, nýbrž i z citace § 365 obč. zák., nutno usuzovati nepochybně na to, že zákon měl tu na mysli institut expropriace, jak byl tehdy právnímu řádu již běžný, kdyžtě klasický zákon o vyvlastnění k účelům železničním č. 30/1878 ř. z. byl v době vydání zákona č. 93/1879 ř. z. již součástí platného právního řádu. Již toto zjištění musí vésti k opatrnosti při výkladu ustanovení zákona ubytovacího o úřední příslušnosti. V § 55 zákona ubytovacího se nepraví nic o tom, který úřad je příslušný k vydání vyvlastňovacího nálezu ve smyslu odst. 4 citovaného paragrafu. Oddíl I. zák., nadepsaný »obecná ustanovení, má ve svém § 20, odst. 1 předpis, že záležitosti ubytovací náležejí do přenesené působnosti obce. V odst. 3 téhož paragrafu se pak praví, že řízení ubytovacích záležitostí a jejich provádění za účasti obcí, dále rozhodování o nepřístojnostech a stížnostech přísluší politickým úřadům, v poslední stolici ministru zemské obrany. Přihlédne-li se k ostatním ustanovením oddílu I. zákona, pak je patrno, že ustanovení § 20 zákona je s nimi zcela ve shodě. O ubytování vojska má se totiž starali obec, jak vyplývá zejména z ustanovení § 13 zákona. Vojenští orgánové mohou své požadavky na opatření ubikací předkládati jediné obci, která pak je plní tím, že určuje jednotlivce, kteří jim mají dostáti. Ježto pak jde o působnost obce přenesenou, je zcela pochopitelné ustanovení § 20 zákona, že řízení záležitostí ubytovacích náleží politickým úřadům, právě tak jako bylo nutné ustanovení o provádění těchto záležitostí politickými úřady, kdyžtě obce exekuční moci nemají, i ustanovení o tom, že politické úřady rozhodují o nepřístojnostech a stížnostech, neboť tu jde o normální postup instanční při činnosti obce v přenesené její působnosti. Z ustanovení § 20 v souvislosti s ostatními předpisy oddílu I. zákona vyplývá tedy, že primárním orgánem, jemuž přísluší jednati v záležitostech vojenského ubytování, je obec a nikoli politické úřady. Je-li však primárním orgánem, kterému náleží obstarávati ubytovací záležitosti, obec, pak je nesnadno tvrditi, že by kompetenční ustanovení § 20 zákona mohlo platiti i pro vyvlastnění ve smyslu § 55 zákona. Znamenalo by to vlastně, že by vyvlastňovací nález měla vydávali obec, což sotva by bylo — s hlediska obecných názorů na institut vyvlastnění — přijatelné. Tuto nesrovnalost v zákoně lze si arci vysvětlili, vezme-li se zřetel na to, jaká byla právní úprava ubytováni vojska před zákonem č. 93/1879 ř. z. Předchůdcem citovaného zákona bylo císařské nařízení z 15. května 1851 č. 124 ř. z. Tento právní předpis se svým obsahem v zásadě od nového zákona č. 93/1879 ř. z. valně nelišil. V jeho § 38 je ustanovení o tom, co možno požadovali při trvalém ubytování vojska, a mezi jiným se uvádějí také vojenská cvičiště. Jsou pokládána — stejně jako v pozdějším zákoně — za vedlejší ubytovací potřeby vojska. Avšak postup, jak mají bytí vojenská cvičiště opatřována, neliší se nijak od postupu, jímž se opatřují jiné potřeby ubytovací. Je to povinností obce (§ 16 cís. nař.). Je zřejmé, že v době vydání císařského nařízení z r. 1851 byly potřeby ubytování vojska pokládány za tak důležitý veřejný zájem, že veškeré zájmy jednotlivých občanů musily jim ustoupiti. Nezdálo se býti proto ani nutným stanoviti zvláštní kautely pro ochranu práv občanů. Zákon č. 93/1879 ř. z. vznikl však již v době platností prosincové ústavy. Odstoupení vlastnického neb užívacího práva pro účely vojenského ubytování bylo patrně již příliš dalekosáhlým zákrokem do soukromých práv občanů, nežli aby bylo možno vystačit! tu s pouhým prostřednictvím obce, které při opatřování jiných ubytovacích potřeb bylo uznáno za dostatečnou záruku pro ochranu práv občanů. Z tohoto právního vývoje však plyne, že vyvlastnění práva užívacího ve smyslu § 55 zákona ubytovacího nelze klásti na roven opatřování jiných potřeb ubytovacích, jak je zákon zná, pročež arci také ustanovení § 20 zákona o příslušnosti nelze tu použíti. Důsledek toho je pak i to, že není možno dovolávati se pro příslušnost okresního úřadu v prvé instanci předpisu § 31, odst. 1, příl. A nař. č. 10/1853 ř. z., který již vzhledem k době svého vzniku dopadá jen na císařské nařízení č. 124/1851 ř. z. a nikoli na ubytovací zákon č. 93/1879 ř. z. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, musí tedy býti příslušnost k vydání vyvlastňovacího nálezu podle § 55 zákona č. 93/1879 ř. z. hledána v jiném právním předpisu. Takovým ustanovením je obecný předpis o příslušnosti k vyvlastnění, jak jest obsažen v § 32, lit. d) přílohy B nař. č. 10/1853 ř. z. o kompetenci krajských úřadů. Těmto úřadům náleží rozhodovati o vyvlastněních, jež byla vyššími místy povolena. Avšak povolením vyvlastnění sluší právě rozuměti, jak dovoděno bylo v nálezu Boh. A 12092/35, vydání expropriačního nálezu, k němuž je příslušný zemský úřad politický. Ježto pak na tomto právním stavu nezměnilo se nic ani pozdějšími právními předpisy, zejména ne zákonem organisačním č. 125/1927 a nařízeními o kompetenčních přesunech na jeho základě vydanými, ani nař. č. 8/1928 o řízení před politickými úřady, sluší míti za to, že k vydání vyvlastňovacího nálezu je v prvé instanci příslušný zemský úřad.Nález ze dne 10. června 1938 č. 3823/35-6.