Usnesení valné hromady advokátní komory o komorním příspěvku členském a platební příkazy výboni advokátní komory nejsou rozhodnutím neb opatřením správního úřadu ve smyslu § 2 zákona č. 164/1937 Sb. o n. s. s.
Zákon č. 164/1937 Sb. o n. s. s. stanoví v § 2, odst. 1, že »nejvyšší správní soud rozhoduje ve všech případech, ve kterých někdo tvrdí, že nezákonným rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byl poškozen ve svých právech«. Pojem správního úřadu zákon sám nikde nevymezuje, ale v odst. 2 téhož paragrafu v první větě praví, že »správními úřady, proti jejichž rozhodnutím neb opatřením může býti vznesena stížnost u nejvyššího správního soudu, jsou jak orgány správy státní, tak i orgány správy zemské, okresní a obecní.
Konečně v § 3 písm, a) vylučuje zákon č. 164/1937 Sb. z příslušnosti nejvyššího správního soudu věci, o kterých přísluší rozhodovati soudům, t. j. akty úřadů (i správních), jež přeizkoumati náleží podle platných předpisů soudům. — Zákonem č. 164/1937 Sb. provádí se ustanoveni § 88 ústavní listiny č. 121/1920 Sb., která v hlavě III. pod nadpisem »Ministerstva a nižší úřady správní« vyslovuje: »Ochranu proti správním úřadům poskytuje v nejvyšší stolici soud, složený z neodvislých soudců, zřízený pro území celé republiky«
Třeba posléz citované ustanovení ústavní listiny bylo pokud jde o poskytování ochrany proti správním úřadům — jak nejvyšší správní soud vyslovil a odůvodnil v nálezu Boh. A 6146/26 — jen programatické a nelze ho považovati za normu vykazující kompetenci nejvyššího správního soudu do té míry, aby jí bylo lze bezprostředně použiti bez zvláštního zákona upravujícího podrobnosti, na který § 88 v odst. 2 odkazuje, plyne přece z té skutečnosti, že mluví o »správních úřadech« bez jakéhokoli omezení, a dále z ustanovení § 91 ústavní listiny, který jedná o »samosprávných svazcích«, rovněž bez jakéhokoli rozeznávání, v souvislosti s předpisem § 2 odst. 1 zákona č. 164/1937 Sb., že za úřady správní, uvedené v posléze citovaném zákoně o nejvyšším správním soudě, nelze považovali výhradně úřady správy státní (vyjímajíc soudy) a úřady autonomní správy územní tak, že by z kogniční činností nejvyššího správního soudu byly vyloučeny všeliké akty orgánů samosprávných zájmových (odborových), resp. jiných novodobých nositelů funkci správních. Naopak lze z uvedených předpisů v jich souvislosti usuzovati, že za úřady správní po rozumu § 2 zákona č. 164/1937 Sb. pokládali dlužno i ty orgány samosprávných korporací zájmových, které a pokud v rámci moci vládní a výkonné vydávají u výkonu veřejné správy jim svěřené akty stejné povahy jako rozhodnutí neb opatření správních úřadů v předpisu tam výslovně jmenovaných. Jsou tudíž i akty takových autonomních korporací zájmových, vydané v přenesené působnosti v oboru veřejné správy státní, podrobeny kognici nejvyššího správního soudu, leč by byly podle § 3 zákona č. 164/1937 Sb. zvláštními zákony z doby před účinností cit. zákona z příslušností nejvyššího správního soudu vyloučeny, nebo šlo o věci přikázané soudům.
Zákon č. 96/1868 ř. z. v části III. § 22 normuje, že advokátní komory se skládají ze všech advokátů zapsaných do listiny advokátů a v obvodu té které advokátní komory bydlících. Podle § 23 vyřizují své práce buď přímo v plných shromážděních nebo prostřednictvím svého výboru, resp. pokud jde o výkon disciplinární moci nad advokáty a kandidáty advokacie, jako disciplinární rada zvolená podle ustanovení §§ 5—9 zákona č. 40/1872 ř. z. (§ 33 adv. ř.). Jak komoře, tak jejímu výboru přísluší hájiti cti, vážnosti a práv stavu advokátského a bdíti nad plněním stavovských povinností jeho členů (§ 23 adv. ř.). — Jsou tedy advokátní komory samosprávnými stavovskými organisacemi (korporacemi), jak nejvyšší správní soud vyslovil již ve svém usneseni ze dne 6. června 1924 č. j. 4378 (Boh. A. CCXV/24), s nuceným členstvím všech příslušníků advokátního stavu, bydlících v místním obvodu příslušné advokátní komory a v důsledku toho i s nucenou podřízeností těchto pod pravomoc orgánů advokátní komory v mezích zákonem daných, při čemž valná hromada jest orgánem uanášejícím, volený výbor orgánem výkonným (§ 28 písm. c) adv. ř.), disciplinární rada pak zvláštním voleným stavovským soudem. (§§ 23 a násl., 38 a část IV. zákona č. 40/1872 ř. z.).
Pokud se týče správní činnosti advokátní komory, kterou plni úkoly zákonem jí přikázané, jest možno sledovati dvojí její ráz: jednak zasahuje poměr členů svých na venek, jednak upravuje vnitřní záležitosti své, zejména poměry členů k advokátní komoře a mezi členy navzájem.
Do první skupiny spadají na př. ze záležitostí přikázaných valné hromadě advokátní komory v § 27 psm. c), e) adv. ř. a výboru komory v § 28 písm. a), b), i) adv. ř. volba zkušebního komisaře stavu advokátního ke zkouškám advokátním, podávání návrhů zákonů a zpráv o způsobu soudnictví, jeho vadách a jakých náprav by bylo třeba, rozhodovati (výborem) o tom, kdo má býti zapsán do seznamu advokátů a v důsledku toho o tom, kdo jest oprávněn k výkonu advokacie (§ 1 zák. č. 40/1922 Sb.), nebo kdo má býti ze seznamu vymazán (§§ 2 a 3 posléz cit. zák.), vésti seznam kandidátů advokacie a potvrzovati advokátní praxi a vydávati legitimaci k 'Substituci, ustanovovati zástupce bezplatného (§ 16 adv. ř.).
Do druhé skupiny spadá na př. sdělání jednacího řádu komory a výboru, stanovení počtu členů výboru a po stránce hospodářské sdělávání rozpočtu příjmů a vydání komory i výboru, vyměřování příspěvků členům, zkoušení a schvalování závěrečných účtů komory i výboru, vše to valnou hromadou (§ 27 písm. a), b), a d) adv. ř.), dále činnost přikázaná výboru v § 28 písm. c): vykonávati usnesení valné liromady komory, pak správa ekonomických .záležitostí komory a vybírání ročních příspěvků (písm. d), dopisování s úřady a osobami vně komory (písm. e), jakož i činnost zmíněná v Cíl paragrafu pod písm. f), g), h) a k) adv. ř.
Nemůže býti o tom pochybnosti, že správní funkce prvé skupiny shora zmíněné jsou takového rázu, že kdyby nebylo specielních ustanovení advokátního řádu, tvořily by součást všeobecné správy státní a že tedy přenesením jich na advokátní komory resp. jich výbor, pokud se týče discipliinámí radu, jsou tyto orgány třeba jen nepřímo v této své působnosti orgány správy státní. Bylo by proto jich rozhodnutí neb opatření v těchto směrech považovati za akty stihatelné před nejvyšším správním soudem ve smyslu § 2 zákona č. 164/1937 Sb. o n. s. s., kdyby tu nebylo zvláštních předpisů, které tomu překážejí. Tak nutno konstatovati, že proti odepřeni zápisu kandidáta advokacie do listiny kandidátů, proti výmazu jeho z této listiny, dále proti odepření potvrzení advokátní praxe a důsledně tedy také proti odepření substituční legitimace ve smyslu §§ 31 a 15 adv. ř. dává zákon č. 96/1868 ř. z. v § 30, odst. 3 možnost, odvolati se k vrchnímu soudu, po případě dále k nejvyššímu soudu, proti odepřeni zápisu do seznamu advokátů a odepření výkonu slibu podle § 7 zákona č. 40/1922 Sb. výborem připouští odvolání k advokátní komoře (valné hromadě) a dále rovněž k nejvyššímu soudu (§ 7 adv. ř.); v řízení disciplinárním pak stanoví disciplinární statut č. 40/1872 ř. z. v § 46 opravný prostřaiek odvolání, pokud se týče stížnost k nejvyššímu soudu (§ 48, odst. 2, § 54, odst. 1 adv. ř. a čl. IV. zák. č. 223/1906 ř. z.).
Z toho vyplývá, že správní záležitosti advokátů, ve kterých advokátní komora (resp. její orgány) jedná v přenesené působnosti jako orgán státní správy veřejné, jsou ve smyslu § 3 zákona č. 164/1937 o n. s. s. prve zmíněnými zvláštními zákony, vydanými před účinností zákona č. 164/1937 Sb., tedy, jak se tu praví »dosavadními«, vyloučeny z příslušnosti nejvyššího správního soudu a přikázány soudům (§ 3 písm. a) cit. zák. o n. s. s.). To potvrzuje i znění zákona č. 216/1919 Sb. o nejvyšším soudě, podle něhož nejvyšší soud v Brně, zřízený rovněž pro celý obvod československého státu (§ 1), rozhrduje mimo jiné případy zvláště »o disciplinárních věcech proti advokátům jako o/dvolací soud s konečnou platností« (§ 5 písm. g) a dále (podle § 5 písm. i) »o odvoláních z usnesení komor advokátních« (§ 7, odst. 3, § 30, odst. 3 adv. ř.) a o stížnostech ve správních věcech advokátů« (§ 5, odst. 3 adv. ř.), při čemž — pokud se týče disciplinárních věcí advokátů a kandidátů advokacie — jest povolán zvláště složený senát se 2 členy advokátní komory (§ 10, odst. 2 cit. zák. a vl. nař. č. 273/1919 Sb). — Jest proto stížnost k nejvyššímu správnímu soudu v těchto věcech vyloučena.
Usnesení advokátní komory o výši komorních příspěvků členských podle § 27, písm. d) adv. ř., jakož i příkaz výboru komory k jich zapravení, kterým se provádí usnesení valné hromady podle § 28 písm. o) a d) adv. ř., nespadají sice mezi správní záležitosti shora zmíněné prvé skupiny, kterými advokátní komora plní úkoly státní správy, přenesené na ni advokátním řádem a které — jak právě dovoženo — byly přikázány soudům, nýbrž tvoří součást oněch aktů správních, jimiž advokátní komora jako veřejnoprávní korporace stavovská zcela autonomně upravuje své interní záležitosti, zejména po stránce hospodářské, aniž byla v tom směru omezena jakýmkoli opravným prostředkem. Upravujíc hospodářskou stránku své činnosti advokátní komora jedná úplně nezávisle na své působnosti shora naznačené, kterou koná za stát jakožto orgán státní správy. Vždyť se touto její působností správní funkce advokátní komory (výboru) nijak nevyčerpávají a musela by hospodářská stránka její ostatní činnosti býti stejně upravena i v případě, kdyby advokátní komoře (výboru) nebyla svěřena část oné vrchnostenské moci, o níž byla shora řeč a kdyby její činnost zůstala omezena výhradně na činnost volební, pokud se týče nepředstaveného a výboru komory, činnost poradní (o navržených zákonech), smírčí, podpůrnou atd.
Zůstává-li nesporno, že příplatky koncipientské jsou částí příspěvků komorních a jestliže koncipientské příplatky jsou stejně jako základní příspěvky komorní určeny dílem k úhradě nákladů režijních (jako komorní jmění), dílem k účelům podpůrným resp. humanitním ve smyslu čl. VI. zákona č. 223/1906 ř. z., třeba v jiném poměru než základní příspěvky komorní, tedy že slouží výhradně k účelům omezeným na činnost věnovanou zájmům členstva, nemůže tato svépomocná (autonomní) jich povaha býti setřena ani skutečností, že část jich, sloužící k úhradě nákladů režijních (komorní jmění), jest konsumována také činností advokátní komory, jakožto nepřímého orgánu státní správy. Advokátní komora nepřestává totiž býti autonomní korporací stavovskou proto, že někerými svými úkony obstarává funkce správy státní.
Jestliže však jest usnášeni o výši členských příspěvků valnou hromadou advokátní komory podle § 27, písm. d) adv. ř. a jich vybírání výborem advokátní komory podle § 28 písm. d) téhož zákona vnitřní hospodářskou záležitostí advokátní komory jakožto autonomní korporace, třeba veřejnoprávní povahy, pak nelze advokátní komoru po této interní ekonomické činnosti kvalifikovati jako státní »správní úřad«, resp. orgán správy státní a nelze ani její emanace považovati za »rozhodnutí nebo opatření« ve smyslu § 2 zákona č. 164/1937 Sb. o n. s. s.
Nález z 3. února 1938 č. 3428/35-5.