Ustanovení smírčího soudu ve stanovách spolku má stejný význam jako dohoda stran o příslušnosti určitého soudu nebo o rozhodčím a musí tudíž námitka nepříslušnosti řádného soudu býti vznesena nejpozději při prvním roku, resp. při prvním ústním jednání. — Pojaly-li oba nižší soudy do rozsudku shodné rozhodnutí, jímž se příslušnost dovolaného soudu uznává, není přípustné dovolání této otázky se týkající (§ 528 c. ř. s.). Požadování poplatků za neodebrané inserty ve spolkovém časopise nepříčí se dobrým mravům.

Žalovaná byla členem spolku a zavázala se reversem mimo jiné otisknouti ve spolkovém časopise několik insertů podle předem stanovené sazby.
Proti žalobě spolku na zaplacení členského a inserčního příspěvku namítala nepříslušnost okresního soudu, ježto pohledávka žalujícího spolku podle výtahu z knihy činila 5100 Kč, a ona se slevou 100 Kč nesouhlasí, ve věci samé pak tvrdila, že požadování poplatku za inseráty, které žalovaná nemajíc jich potřebu nedala otisknouti, příčí se dobrým mravům.
V odvolání pak uplatnila žalovaná kromě toho námitku nepřípustnosti pořadu práva ve smyslu § 42 j. n., k níž nutno přihlédati ex officio, protože ve stanovách spolkových jest pro spory mezi spolkem a členy určen smírčí soud.
Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří instancí. Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolání uplatňuje všecky dovolací důvody §u 503 c. ř. s., leč vesměs neprávem.
Zmatěčnost rozsudku a celého předchozího řízení záleží prý v tom, že rozhodnutí tohoto sporu, jak se teprve nyní v odvolání poprvé namítá, nenáleželo vůbec na pořad řádných soudů, nýbrž přísluší jedině a výhradně smírčímu soudu žalujícího spolku, který podle článku 20 stanov ustanoven jest k rozhodování sporů jeho členů mezi sebou a se spolkem, a jemuž se žalovaná společnost přistoupením za člena spolku a podpisem reversu pro vstup do spolku předepsaného, závazně podrobila.
Tento smírčí soud jest prý závazný a dlužno k nepřípustnosti soudního pořadu z toho plynoucí podle §u 42 j. n. přihlížeti z povinnosti úřední i ve vyšších stolicích.
Názor tento, jejž dovolatelka podepírá poukazem na rozhodnutí dřívějšího nejvyššího soudu ve Vídni č. sb. Gl. U. 4136, jest však mylným a opuštěn zúplna důslednou judikaturou novější.
Podle čl. XII. uvoz. zákona k с. ř. s. byly v platnosti zachovány kromě ostatních též zákonné předpisy, podle nichž dostalo se korporacím, ústavům a spolkům práva zřizovati k rozhodování určitých sporů smírčí soudy, a přichází v tomto případě ve zřetel zejména předpis §u 4 zákona ze dne 15. listopadu 1867 č. 134, ř. zák., podle něhož stanovy spolku tomuto zákonu podléhajícího musejí obsahovati i ustanovení o způsobu, jak urovnávati jest rozepře z poměru spolkového.
Lze ponechati stranou, zda doslov čl. 20 stanov zahrnuje v sobě veškeré rozepře naznačeného druhu, totiž nejen rozepře naskytující se z poměrů disciplinární povahy, nýbrž i občanskoprávní rozepře mezi spolkem a členy, leč i kdyby tomu tak bylo, jest nepochybno, že pro rozepře druhu posléz naznačeného, které jinak z pravidla příslušejí na pořad řádných soudů, není příslušnost smírčího soudu spolkového normou absolutně neúchylnou, takže by se zúčastněné strany buď výslovnou nebo zákonem předpokládanou dohodou od této příslušnosti odchýliti a spornou věc na řádný soud k rozhodnutí vznésti nesměly.
Pokud jde o tyto občanskoprávní rozepře, nemá příslušnost spolkového rozhodčího soudu jiného právního významu, než kterákoli jiná podle dohody stran zase volně odvolatelná úmluva, podle které se strany v mezích zákonné přípustnosti shodnou na příslušnosti určitého soudu nebo na rozhodnutí rozepře rozhodčím. Od této příslušnosti stanovené smlouvou neb stanovami, nesmí se arciť jedna strana odchýliti, odporuje-li tomu strana druhá, a nutným důsledkem toho jest tedy, že takovému jednostrannému postupu může býti s úspěchem čeleno jen způsobem a pořadem, který v té příčině předpisuje § 240 c. ř. s.
Žalovaná měla tudíž, chtěla-li setrvati při příslušnosti spolkového smírčího soudu, nejpozději při prvním roku, pokud se týče při prvním ústním jednání namítati tuto stanovami zmoženou příslušnost spolkového rozhodčího soudu (§ 240 c. ř. s.).
Neučinila-li tak a omezila-li se pouze na to, že namítala jedině věcnou nepříslušnost okresního soudu, čímž, jak žalující strana případně uvádí, nepřímo sama projevila souhlas, aby sporná věc byla projednána u řádného soudu, ovšem u jiného soudu podle jejího domnění věcně příslušného, dala tím zřetelně na jevo, že na příslušnosti spolkového smírčího soudu netrvá a srozumněna jest, aby sporná věc na řádný sporný pořad vznesená tímto pořadem rozhodnuta byla.
Důsledkem toho stíhají dovolatelku důsledky, které § 104 j. n. pro obdobné případy stanoví, a dovolatelka nemůže býti nyní již slyšena se svojí teprve v dovolání uplatněnou námitkou domnělé nepřípustnosti soudního pořadu.
Z povinnosti úřední dlužno i ve vyšších stolicích k námitce tohoto druhu přihlížeti jen tehdy, je-li sporná věc podle zákonných předpisů působnosti řádných soudů vůbec odňata, čemuž však podle shora uvedených úvah není v tomto případě; (§§ 42 j. n., 240, 477 čís. 6. c. ř. s.).
V dalších vývodech uplatňuje dovolání odpor se spisy a nesprávné posouzení právní v tom směru, že pohledávka, o niž se spor vede, převyšuje podle tvrzení žalující strany 5000 Kč a že se nezmenšila na částku 5000 Kč ani domnělou slevou (vzdáním se přebytku přes 5000 Kč), ježto k takovému vzdání se bez souhlasu žalované platně dojiti nemohlo.
Vývody tyto nemají však jiného účelu, než dovoditi, že nižší soudy rozhodly nesprávně námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu.
Otázka příslušnosti tohoto soudu jest však shodným usnesením nižších stolic do rozsudku pojatým s konečnou platností rozhodnuta a jest dovolání v této příčině jako rekurs proti těmto souhlasným usnesením podle § 528 c. ř. s. nepřípustným.
Zbývá pojednati ještě jen o námitce, kterou dovolatelka s hlediska §u 503 čís. 4. c. ř. s. proti rozhodnutí druhé stolice uplatňuje v tom směru, že prý se příčí dobrým mravům, žádá-li se na ní placení insertů, jež nebyly uveřejněny, a že mravnou a nicotnou jest již dotyčná doložka obsažená ve vstupním reversu.
Námitka tato jest zcela neoprávněna a svědčí spíše o zneuznávání zásady sdružené podpory a ochrany společných stavovských prospěchů a zájmů, jimž spolky tohoto druhu sloužiti mají а k vůli níž žalovaná sama za člena žalujícího spolku přistoupila. V rozsudcích nižších stolic bylo již případně vyloženo, že protihodnota za plněné závazky spolkových členů záleží právě v této účinější ochraně a podpoře společných i jednotlivých zájmů a prospěchů členstva.
Zda tohoto vzájemného prospěchu se také docílí skutečně, nebo je úměrný povinným příspěvkům členů, nelze zkoumati v tomto sporu a byli věcí vlastní úvahy žalované společnosti, než do spolku vstoupila.
Vstoupila-li do něho, převzavši tyto členské závazky, je povinna je vůči spolku jako druhé smluvní straně plniti a nelze nahlédnouti, v čem by spočívati měla nemravnost nároku žalujícího spolku na splnění těchto závazků, když spolek byl k vymíněnému vzájemnému plnění ochoten, při čemž žalující spolek po právní stránce správně poukazuje k tomu, že jde o tak zvanou smlouvu insertní, jíž posuzovati jest podle norem pro smlouvu o dílo (§§ 1165, 1168 a násl. obč. zák.).
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 3. III. 1925. Rv II 856/24.
Dr. Heřman Růžička.

Citace:

Ustanovení smírčího soudu ve stanovách spolku. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 12, s. 384-387.