Poměr §u 17 č. 1 zák. z 23. března 1923 č. 60 sb. z. а п. o telegrafech k §u 18 č. 1. téhož zákona.
Nejvyšší soud zavrhl zmateční stížnost F. S. a K. K. do rozsudku krajského soudu v Z., pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle § 18 odst. 1 zákona ze dne 23. března 1923 č. 60 Sb. z. a nař. z těchto důvodů:
Vychází ze spisů, doznávají oba obžalovaní a zmateční stížnost sama uvádí, že obžalovaný F. S. k žádosti spoluobžalovaného K. K. přimontoval telefonní aparát ve školní budově a provedl spojení aparátu na telefonní přístroj1 v dílně drah, který tam byl již dříve stále připevněn. Za tohoto stavu věci nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že šlo o zřízení telefonu, který ve školní budově dosud umístěn nebyl, a nemůže býti řeči o pouhém neoprávněném zapojení do drátového telegrafu ve smyslu §u 17. čís. 1 zákona ze dne 23. března 1923 čís. 60 sb. zák. a nař.; předpokládat ustanovení toto již existenci oprávněně zřízeného telegrafu, jenž byl jen neoprávněně zapojen ať přímo nebo nepřímo, do drátového telegrafu. Podle citovaného místa zákonného je tudíž trestno pouhé zapojení, kdežto v daném případě byl ve škole telefonní aparát teprve nově umístěn, upevněn a na telefonní přístroj v dílně drah připojen, tudíž podle mluvy zákona zřízen, jak to nalézací soud také zjišťuje. Poněvadž zřízení to stalo se bez potřebného úředního povolení, bylo jednání obžalovaných podřaděno právem sankcí §u 18 čís. 1 citovaného zákona. Uplatňuje-li stížnost, že zřízení telefonu stalo se k účelům vyučovacím, buduje na předpokladu nemajícím opory ve zjištěních rozsudkových, podle nichž naopak používalá telefonu i manželka obžalovaného K. K, Nehledě k tomu postavil se nalézací soud na správné stanovisko, že ani v případě, kdyby skutečně šlo o pokus školní k účelům vyučo- vacím, nemohlo by to obžalované ospravedlniti, poněvadž by zřízení telefonu nespadalo pod výjimky zákonem v §u 3. odst. stanovené (§ 1 čís. 2 zákona). Nepotřebujíť podle tohoto ustanovení koncese kromě dalšího zde v úvahu přicházejícího případu jen drátové telegrafy uvnitř budov. Zde však šlo o zavedení telefonu mimo budovu, což vyžadovalo již povolení ministerstva pošt a telegrafů. Že by linka, na níž zřízený telefon ve škole byl připojen, byla jalovou čili linkou nenalézající se v provozu, rozsudek nezjišťuje a není proto stížnost oprávněna s předpokladem tím počítati. Nehledě k tomu dostačí, jak ze spisů vychází, že zde byla možnost spojem telefonu K. K. s různými linkami a že obžalovaný K. K. po patřičném zapojení měl možnost nasloucliati nerušeně služebním i soukromým rozhovorům.
Nedůvodnou je též námitka stížnosti, že obžalovaným scházel úmysl zasáhnouti do státního regálu telegrafního; takového úmyslu se ke skutkové podstatě §u 18 čís. 1 citovaného zákona nevyžaduje, ale stačí vědomé jedbání proti zákazu zákona, kteréžto vědomí obžalovaných dochází ve zjištěném ději plného opodstatnění.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. září 1925 čj. Zm I 409/25-4.

1. *) Srv. Právník 1925, str. 428.