Spáchal-li pachatel vice trestných činů a byl jen pro některé odsouzen, možno za hájiti trestní řízení pro ostatní trestné činy bez řízení o obnovu, leč by tylo trestné činy a ony, pro něž byl již odsouzen, byly podle záměru a úmyslu pachatelova jen částmi jednoho zamýšleného činu a provedením jednoho a téhož zločinného rozhodnutí.
Nejvyšší soud zavrhl zmateční stížnost obžalovaného Y. do rozsudku krajského soudu v Z., jímž byl stěžovatel uznán
vinným zločinem zpronevěry podle §u 181 tr. z. z těchto důvodů:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 b), správně 9 a) §u 281 trest. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že odsouzení obžalovaného je právně mylným. Nebot čin, záležející v zadržení a přivlastnění si peněžité částky 2000 Kč, která byla obžalovanému jako přespolnímu listonošovi v roce 1921 svěřena poštovním úřadem v Z., jest prý článkem řetězu podobných trestných činů, spáchaných v letech 1919 až 1923, pro které byl obžalovaný rozsudkem krajského soudů v Z. ze dne 28. května 1924 právoplatně odsouzen. Nově na jevo vyšlý skutek neují prý činem samostatným, nýbrž jen jednotlivým počinem téže trestné činnosti, jež jest právnicky jediným nedílným celkem, pro kterou byl obžalovaný již citovaným rozsudkem právoplatně odsouzen. Opětovně trestná stíhání obžalovaného bylo by prý přípustno jen za předpokladů §§ů 356 a 355 tr. ř., což v daném případě se nestalo a nebylo také pro ně zákonného podkladu.
Stížnost je na omylu. Má na mysli, že na celou trestnou činnost obžalovaného dlužno pohlížeti jako na činnost jednotnou, kterou nelze rozčleňovati v jednotlivé zásahy trestné a posuzovati tyto samostatně a již naopak hodbotiti sluší jako jeden zločinný celek. Stížnost jest tudíž názoru, že při jednotlivých počinech šlo jen o pokračování v trestní činnosti. Takováto forma trestní činnosti přichází dle platných zásad práva trestního v úvahu, když pachatel se provinil celou řadou trestných činů, z nichž je třeba každý jedbotlivý zločinným, které »však dle jeho záměru a úmyslu jsou jen částmi jednoho zamýšleného činu celkového a provedením jedboho a téhož zločinného rozhodnuti. V takových případech jest arci jedbotlivý čin dle svého určení pouze jedním článkem v celém řetězu dílčích aktů; řetěz ten je pak uzavřen teprve spácháním posledního dílčího činu. Teprve tím zakončuje se celková činnost trestná a stává se zločinem jednotným. Z toho plyne, že rozhodným kriteriem je zde jednotnost rozhodnutí a vůle a že jen tato jednotnost dodává více trestným úkonům ráz nedílného celku. Za tohoto předpokladu nepadá při posuzování otázky, jde-li o pokračování trestné činnosti, na váhu totožnost předmětů útoků, ani totožnost jejich majitele, ani stejnost způsobu provedení činů.
Leč zjištění nalézacího soudu ani v prvém rozsudku ani v rozsudku nyní v odpor braném neposkytují nejmenší opory ppo předpoklad, že by všechny činy obžalov. vytryskly a vzešly z téhož rozhodnutí a z téhož zlého úmyslu. (Naopak rozsudek nyní napadený stojí po skutkové stránce výslovné na stanovisku, ž,e obžalovaný jednal v případě, o nějž jde, ze samostatného, jen ku spáchání dotyčného činu směřujícího zlého úmyslu a že tento zvláštní zlý úmysl byl jeho spácháním úplně vyčerpán a definitivně zrealisován. Z tohoto zjištění skutkového musí stížnost uplatňujíc hmotněprávní důvod znmtečnosti vycházeti, pak však nemůže býti řeči o nesprávném posouzení věci.
Na správnosti tohoto názoru nemůže ničeho měniti poukaz na zásadu vyslovenou v §u 173 tr. z., jíž použiti dlužno i při ostatních deliktech majetkových a dle níž při deliktech tohoto rázu ohledně sčítání obnosů vzešlých z více opětovných útoků stanoven byl zvláštní předpis za účelem zjištění celkové škody, na níž závisí zločinnost n«bo určitá vyšší sazba trestní. Nebot v takových případech jde zpravidla o opakování a jen následkem zvláštního předpisu zákonného má se o jednotlivých činech při zkoumání otázky, zda jde o zločin a které trestní sazby dlužno pouziti, za to, jako by byly pokračováním jedné a téže trestné činnosti. Samozřejmo je arci, že i při majetkových deliktech je možno pokračování a nikoli opakování, jestliže celkový čin vytryskl z jednoho a téhož rozhodnutí vůle. Bylo však již uvedeno, že skutková zjištění jak prvého tak i druhého rozsudku nenasvědčují takovému předpokladu. Nebylo-li však zde takového jednotného rozhodnutí a zlého úmyslu, pak šlo ovšem jen o opakování trestných činů a mohl proto nalézací soud, vynášeje prvý rozsudek, použiti ustanovení §u 173 tr. z. jen ohledně těch jednotlivých trestných skutků, které mu byly předloženy k odsouzení. Trestní skutek, o který se nyní jedná, nebyl dosud dán v obžalobu, vyšel naopak nově na jevo a mohl býti Proto učiněn předmětem zvláštního jednání a rozhodnutí a jen při výměře trestu bylo přihližeti k ustanovení §u 265 tr. ř., jak se také stalo. Z toho vychází, že je nesprávným náhled stížnosti, jakoby trestní stíhání pro skutek, o nějž jde, bylo připustno jen za předpokladů §§ů 356 a 355 tr. ř., ježto neběží o skutek, pro který byl obžalovaný již odsouzen, nýbrž o skutek jiný.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne. 4. září čj. Zm. I 365/25-4.)