Krádež na vlastní věci nemožna.

Krajským soudem v N. dne 25. ledna 1924 uznáni byli vinnými: J. K., že ve společnosti s R. M. a P. J. jako spoluzloději z držení a bez přivolení majitele nezjištěného, pokud se týče finanční správy z uzavřené stáje Fr. B. koně odňali, Fr. C., že zločin hořejší nastrojil.
V důvodech rozsudku I. soudu se praví, že dne 3. ledna 1921 byl na říšské silnici finanční stráží zabaven kůň, který měl býti propašován do Německa, a že kůň ten byl dán do stáje Fr. В., dále, že J. K. s druhými spoluzloději z uzavřené stáje ukradl a s druhými spoluzloději vedl koně přes hranice; tohoto koně koupil před tím švakr J. K-a, jakýsi Sch., ale kůň při přepašování byl právě od finanční stráže chycen, do stáje zavřen, ale pro kupitele Sch. měl býti kůň ukraden; kůň prý nebyl již v držení Sch., nýbrž finanční správy, poněvadž byl podle § 12 zákona z 18. března 1920 č. 188 Sb. z. a n. prohlášen za propadlého; na zmateční stížnost Fr. R. (ne J. Κ., který mezitím trest odpykal) byl rozsudek krajského soudu jako zmatečný zrušen celý a věc vrácena krajskému soudu, rovněž zrušen i rozsudek z 9. února 1922, jímž byl před tím spoluzloděj R. M. též pro zločin krádeže odsouzen.
V důvodech rozhodnutí se praví, že zmateční stížnost F. R. právem vytýká, že napadený rozsudek nezjišťuje přesně a bezvadně, je-li zde způsobilý předmět krádeže (věc cizí) a jednali-li přímí pachatelé krádeže J. K., P. J., R. M. ve svůj prospěch, jak předpokládá § 171 tr. z. Nalézací soud zdá se připouštěti, že vlastníkem koně je Sch. a že obžalovaný J. K. (švakr Sch-e) byl se svými společníky od Sch. zjednán, aby koně pro Sch. »ukradli« z držení finančního eráru, jehož orgány byl kůň při nedovoleném pašování přes hranice zabaven; přesného zjištění v tom směru rozsudek neobsahuje — praví-li, že soud bere za prokázáno, že dotyčného koně prý koupil Sch. a že jej měli — když byl finanční stráží zabaven — se společníky pro tohoto Sch. »ukrásti a přivésti«.
Přesné zjištění pravého stavu věci jest však důležito pro posouzení, je-li zde opravdu skutková podstata zločinu krádeže u K.a M. podle shora uvedeného rozsudku již dříve vinným uznaného, resp. spoluviny na krádeži u P. V tom směru zjišťuje soud bezvadně pouze, že J. K. se 2 společníky odňal koně z drženi a bez přivolení finančních orgánů a že mu Fr. R. při činu úmyslně napomáhal tím, že mu označil místo (stáj), kde se kůň nalézá a poradil, jak by se do uzamčené stáje dostali.
Šlo-li o věc cizí a jednali-li přímí pachatelé v úmyslu zlodějském však rozsudek nezjišťuje. Byl-li Sch. opravdu vlastníkem koně a sjednal-li si K. a spol. aby koně »ukradli« pro něho (správně řečeno, aby se zabaveného koně nedovoleně zmocnili a Sch. jej přivedli) pak bude skutková podstata zločinu krádeže (a ovšem také spoluviny na krádeži u R.) vyloučena, poněvadž nebude lze říci, že jde o věci cizí a že pachatelé jednali pro svůj prospěch, byvše vlastníkem sjednáni a jsouce tak jeho zmocněnci, jednající ve prospěch zmocnitelův.
Dojde-li prvý soud po novém projednání věci k náhledu, že skutková podstata zločinu krádeže není dána, bude arciť jeho povinností, aby uvážil nepřichází-li v úvahu u obou obžalovaných a u P. M. skutková podstata buď spoluviny na přečinu podle § 1 zákona o maření exekuce resp. přestupek podle § 3 téhož zákona.
Ustanovení § 1 zák. ze dne 25. května 1893, č. 78 ř. z. předpokládá, že dlužník, v úmyslu, aby zcela nebo z části zmařil uspokojení svého věřitele za exekuce sobe hrozící, odstraní majetkové předměty. V tomto případě jest zjištěno, že kůň byl zabaven finanční stráží pro podezření důchodkového přestupku.
Úředním zabavením a prozatímním uschováním koně bylo proti vlastníkovi koně, po případě proti pachatelům důchodkového trestního činu jím zjednaným zavedeno důchodkové trestní řízení vzhledem k ustanovení § 582 a 535 tr. z. důchodkového. Přes to, že v době činu snad ještě nedošlo k rozsudku v trestním řízení důchodkovém a kůň nebyl prohlášen za propadlého, hrozila nepochybně vlastníku koně exekuce již od okamžiku, kdy bylo nebezpečí, že se exekuce zavede — tohoto nebezpečí mohl si býti jak majitel koně tak pachatelé od něho zjednaní vědomi, jakmile pravý stav věci znali.
K naplnění skutkové podstaty přestupku § 3 citovaného zákona stačí, když kdokoliv (i jiný než dlužník) odstraní věci z úředního rozkazu zabavené, aby jím úřad nemohl nakládati.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 20. září 1924 č. j. Zm I 194/24.
R. z. s. Amcha.

Citace:

Krádež na vlastní věci nemožna. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, s. 331-333.