**Poměr § 519 č. 2. k § 479. odst. 1.*)**

Josef Tureček.
(Dokončení.)
II. Obraťme se nyní s týmž příkladem k náhledu, podle kterého jest připuštěn rekurs proti usnesením odvolacího soudu, vydaným za odvolacího řízení, podle § 519 č. 2 bez kteréhokoli obmezení! Podle toho odvolací soud aplikuje §§ 519 č. 2 a 479 odst. 1 usnesením
1. vyřkne zmatečnost rozsudku soudce prvé stolice,
2. přikáže věc soudu prvé instance a
3. dodatkem podle § 479 odst. 1 vysloví odkládací účinek rekursu, připuštěného již zákonem v § 519 č. 2. Nyní může stižená strana podati rekurs přiznaný jí §em 519 č. 2 proti usnesení uznávajícímu zmatečnost rozsudku a k němu zároveň připojiti stížnost zachovanou zákonem v §§ 479 odst. 1 a 515 proti odkládacímu účinku rekursu, kterýžto odkládací účinek přiznal odvolací soud rekursu tím, že nařídil podle § 479 odst. 1, aby bylo sečkáno s řízením v prvé stolici, až odvolací usnesení nabude právní moci. (O vhodnosti této zákonné úpravy srv. pochybnost Horovu v Odvolání str. 141 a 142.)
Každý právní názor musí býti do důsledků domyšlen a jeho právo na bytí či nebytí vyzkoušeno na tom, jsou-li reflexy, ke kterým vede v praktickém životě, rozumnými čili nic. Že s tohoto hlediska nemá shodný náhled Neumanna, Pollaka i nejvyššího soudu oprávnění existovati, jest zřejmě, nehledě ani k tomu, že se klade zákonodárci k tíži antinomie mezi § 479 odst. 1 a § 519 č. 2 způsobená kusostí posléze uvedeného ustanovení §u 519 č. 2.
Tím vším jest s dostatek dokázáno, že § 479 odst. 1 s přizpůsobením zásady §u 524 odst. 2 vyslovuje odkládací účinek rekursu, ale stížnosti nepřipouští, neboť ta jest již přiznána straně §em 519 č. 2.
Nejvyšší soud namítá, že ti, kdož připouštějí podle § 519 č. 2 stížnost bez obmezení, »podkládají týmž slovům zákonodárce pokaždé jiný smysl a dosah.« Zkoumejme, kolik jest na této námitce pravdy!
Týmiž slovy se tu míní 2. věta prvého odst. § 479 a rčení na konci § 519 č. 3:
§ 479:
..., když tento (sc. odvolací) soud vyřkl, že řízení v první stolici má býti započato, nebo v něm býti pokračováno teprve potom, až odvolací rozhodnutí nabude právní moci.
§ 519 č. 3:
... a když spolu v usnesení odvolacího soudu bylo vyřčeno, že řízení v první stolici nebo odvolací řízení má býti započato nebo v něm býti pokračováno teprve potom, až toto usnesení nabude právní moci.
Obě místa týkají se rozkazu odvolacího soudu sečkati s řízením. Z podstaty tohoto rozkazu plyne vlastní jeho funkce, kteráž se nemůže od něho nikdy odloučiti, totiž odkládací účinek, pokud se týče vykonatelnosti usnesení. Tuto funkci, již nelze odpoutati od rozkazu sečkati, má příkaz odvolacího soudu nutně jak v § 479 odst. 1, tak v § 519 č. 3. Zákonodárce nemohl této funkce rozkazu odníti, když jej v takové formulaci dává odvolacímu soudu k disposici, takže tento výrok má odkládací účinek, pokud jde o vykonatelnost usnesení, vždycky (v § 479 odst. 1, eo ipso v § 499 odst. 3, v § 519 č. 3). Zákonodárce nejen chtěl, ale on musel — když volil takovouto stylisaci příkazu odvolacího soudu — postaviti sobě na roveň všechny případnosti, ve kterých užil téže formy rozkazu, neboť již v pojmu »sečkání« jest »odklad«. Přiznáme tedy nejvyššímu soudu, pokud se týče vykonatelnosti zrušovacího usnesení — ale jen pokud jde o tuto — že zákonodárce staví, jsa k tomu nucen, nemoha zbaviti rozkaz, aby bylo sečkáno, pojmového jeho znaku spočívajícího v odkládacím účinku, případy, ve kterých není zmatečnosti, na roveň s případnostmi, kde se jedná o zmatečnost.
Odkládací funkce rozkazu jest vždycky táž a nastává všude, kde bylo sečkání nařízeno. Stojí tedy s tohoto hlediska v jedné řadě nejen případnosti §u 494 (kde jest zmatečnost) s případy §u 496 (kde není zmatečnosti) prostřednictvím odst. 3 § 499, citujícího § 479, nýbrž i vůbec případnosti §u 519 č. 2 (užije-li se příkazu §u 479 odst. 1) s případy §u 519 č. 3. Pokud se týče odkládacího účinku rekursu, užší § 519 č. 2 než § 519 č. 3, nabývá, užije-li odvolací soud § 479 odst. 1, téže šíře, totiž: rekurs ať podle § 519 č. 2 či č. 3 má odkládací účinek, je-li tu rozkaz sečkání, daný odvolacím soudem. V tomto bodě mají a musejí míti táž slova zákonodárcova, kdekoli jsoucí, týž smysl.
K odkládacímu účinku, ke kogentní funkci rozkazu odvolacího soudu, aby bylo sečkáno s řízením v prvé stolici, připojuje zákonodárce další funkci, jíž se těší příkaz jen tam, kde zákonodárce tomu chtěl. Tato úloha záleží v tom, že rozkaz sám jest rovněž podmínkou přípustnosti rekursu. Úkolu toho nemá příkaz v § 479 odst. 1, důsledkem čehož také ne v § 499 odst. 3 vzhledem k případnostem §u 519 č. 2, pod kteréžto číslo spadají případy §u 494 — vždycky ovšem s výhradou, že jest vyhověno normě §u 519 č. 2 (zrušení rozsudku). Za to ale přiznána funkce podmínky rekursu rozkazu v případnostech §u 519 č. 3, kamž náležejí příp. §u 496. V tomto směru jest § 519 č. 2 širší než § 519 č. 3, neboť rozkaz odvolacího soudu sečkati s řízením v prvé stolici není při § 519 č. 2 podmínkou přípustnosti rekursu, na rozdíl od § 519 č. 3, kde tomu tak jest. Zde doznáme poctivě, že zákonodárcovým slovům dává se jiný dosah, že táž slova značí při § 519 č. 2 (§ 479 odst. 1, § 499 odst. 3, § 494) jen odkládací funkci, kdežto při § 519 č. 3 (§ 499 odst. 3, § 479 odst. 1, § 496) nejen pojmově nutný odkládací účinek, nýbrž i nikterak kogentní funkci podmínky stížnosti. Tážeme se nyní, zda i při této funkci rozkazu odvolacího soudu staví zákonodárce do téže řady případy §u 494 (§ 519 č. 2) s případnostmi §u 496 (§ 519 č. 3) důsledkem §u 499 odst. 3, jímž cituje § 479 odst. 1?
Máme-li na zřeteli jen odkládací úlohu rozkazu odvolacího soudu, sečkati s řízením v první instanci, tu jest opakování slov vzatých z § 479 odst. 1 v § 519 č. 3 legislativně technickým pochybením, neboť by byl pro případnosti §u 496 postačil odst. 3 §u 499, citující § 479, přes to, že § 479 odst. 1 — jak správně praví nejvyšší soud — jedná ex professo o zmatečnosti, právě tak, jako musí stačiti § 479 odst. 1 pro případnosti §u 519 č. 2., kamž patří případy §u 494 a kde již zákonodárce neopakuje téhož rčení. Ve směru odkládací funkce vede nutná — vzhledem k obsahu rozkazu — identita případů §u 494 s případnostmi §u 496 k zákonodárně technické vadě. Tento nedostatek — nehledíme-li ani k jinaké přednosti třetím odstavcem § 499 získané (viz shora) — odčinil zákonodárce tím, že opakováním slov prvého odstavce §u 479 v §u 519 č. 3 (nikoli též v § 519 č. 2) přiznal rozkazu odvolacího soudu, sečkati s řízením v prvé stolici, vedle pojmově nutné jeho funkce odkládací ještě jiný úkol — funkci podmínky rekursu (o důvodnosti toho viz vpředu). Ježto pak při §u 519 č. 2 neopakuje zákonodárce slov §u 479 odst. 1, dává jasně na jevo, že nechce stavěti, pokud jde o podmínku rekursu, případnosti §u 519 č. 2 s případy č. 3. Tím také, pokud se týče připuštění rekursu, neztotožňuje případy §u 494 s případnostmi §u 496. Závěr vývodů jest tento:
Otázka přípustnosti rekursu jest citací § 479 odst. 1 v § 499 odst. 3 nedotčena, vždyť se řeší teprve v § 519 a proto jen § 519 — a ne § 499 — jest tu rozhodným pro rozlišování případů §u 494 od případnosti §u 496, takže řekneme :
Jde-li o zmatečnost, tedy § 494, bude na místě § 519 č. 2 a, jedná-li se o vady nepůsobící zmatečnosti podle §u 496, užijeme normy §u 519 č. 3. Odštěpí se nám tudíž opět i zde, pro svoji zásadně odlišnou povahu, případy zmatečnosti od ostatních případnosti. Zákonodárce nepochybně citací § 479 v § 499 odst. 3 nesměšuje, pokud jde o připuštění rekursu, případy zmatečnosti (§ 494) s ostatními případnostmi (§ 496), tím méně je sobě na roveň staví.
K této konklusi nezvratně nás vedou též systematické momenty, kteréž nejvyšší soud odbývá skrovným způsobem. Jednak jest § 519 zařazen do oddílu pojednávajícího o »přípustnosti rekursu« (nadpis § 514); jednak jest § 519 postponován jak dvojici §§ů 479 a 499, tak dvojici §§ů 494 a 496, takže nemůže býti řeči o směšování případností §u 494 s případy §u 496, pokud jde o přípustnost rekursu; vždyť se mluví o připuštění stížnosti teprve v normě (§ 519) následující po všech uvedených ustanoveních (po §§ 479, 494, 496, 499).
Netřeba míti obav, jež sdílí nejvyšší soud, že se ve smyslu vytčených výkladů »bez nutkavé příčiny« dává jiný dosah týmž slovům zákona na různých místech uvedeným. Že si toho žádá zájem věci, tedy že jest zde nutkavá příčina, nelze ještě jasněji dokazovati. Různý význam týchž slov téže osoby (zde zákonodárcovy) jest pak mnohdy v životě požadavkem samozřejmým a běžným, neboť tento smysl vyhraňuje se s hlediska relativní objektivity situací, za které byla slova pronesena, a s hlediska subjektivního se ještě k tomu zabarvuje individualitou osoby vyřčená slova vnímající. A jest dokonce předností zákona, když užívá tam, kde jest to věcně na místě, týchž slov a týchž rčení. Touto slohovou suchopárností se po mém soudě mnohdy věci prospívá, jako na druhé straně; může hodně a hodně uškoditi výrazová pestrost, založená třeba na snaze udělati ze »zákona« »beletristicky ladný celek«.
Právě pro ustálenost — řekl bych setrvačnost — judikatury sotva snad by tady mohla přijíti v úvahu myšlenka oportunity, jež tu a tam v rozhodnutích nejvyšších tribunálů — nejen u nás, ale i v cizině — pochopitelně probleskuje, vítězíc nad ryze právnickou dedukcí, ač zrovna praktické důsledky by tu takové myšlence mohly nasvědčovati.
Náš spor nemá významu v řízení bagatelním — do 300 Kč podle čl. 2. zákona z 8. června 1923 č. 123 Sb. z. a n.—ježto tam neplatí § 519 v důsledku §u 517 posl. odst., podle něhož jest proti usnesením odvolacího soudu v nepatrných věcech rekurs vůbec vyloučen.
Podle uherského civilního rádu, zák. čl. 1. : 1911, nevznikne naše otázka už z toho důvodu, že tento řád nezná našeho § 519, nač patrně při zákoně z 1. dubna 1921 č. 161 Sb. z. a n. bylo zapomenuto (srv. Hora, Civilní řád soudní na Slovensku str. 127 n.).
Jistě názor našimi vědci v oboru civilního řízení tak propracovaný by pro své věcné přednosti zasloužil, aby se nejvyšší soud odklonil od ustálené prakse ve prospěch konklusí, k nimž došel prof. Hora (Odvolání str. 142 — srv. o nich Ottův výrok v jeho posudku str. 90) :
»Poměr §u 519 č. 2 k ustanovení §u 519 č. 3 je tedy tento: Proti usnesením soudu odvolacího, zmatečnost rozsudku prvé instance vyslovujícím (§ 519 č. 2), je rekurs vždycky přípustný, ale rekurs tento nemá vždycky odkládacích účinků; tyto účinky nastávají jenom tehdy pojal-li soud odvolací do svého usnesení zároveň výhradu v § 479 I uvedenou. Naproti tomu ve případech §u 519 č 3 je rekurs přípustný jenom výjimečně, pojal-li totiž soud odvolací do svého usnesení výhradu v § 519 č. 3 blíže naznačenou. Ale je-li tato podmínka splněna, pak má tento rekurs nutně vždy účinky odkládací.«

Citace:

Poměr § 519 č. 2. k § 479. odst. 1.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 2, s. 75-86, 136-141.