K darování nemovitosti není potřebí vkladné listiny, nýbrž, stačí skutečné odevzdání do držby.

Žalobu na pozůstalost po P—ovi na uznání vlastnictví hospodyně téhož R—ové k domu čp. 161 v N. a vydání listiny způsobilé ke knihovnímu vkladu práva vlastnického k tomuto domu pro žalobkyni zemský civ. s. v P. i vrchní zemský soud v P. zamítl, poslednější z toho důvodu, že když dle §§ 426, 427 a 428 obč. zák. stačí k nabytí věci pouhé odevzdání věci z ruky do ruky nebo symbolické znamení nebo prohlášení směřující k odevzdání, že jest dle §§ 431, 432 obč. zák. k nabytí věci nemovité zapotřebí zápisu do veřejných knih na základě ověřené listiny v platné formě. A poněvadž jedná se v daném případě o darování věci nemovité, jest třeba listiny, která má náležitostí § 433 obč. zák. a zákona z 25. července 1871 č. 76 ř. z. Ani této listiny, ani knihovního zápisu tu není a proto také o nabytí darované věci nelze mluviti.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších stolic a vrátil věc soudu I. stolice s poukazem, aby jednal dále a rozhodl znovu a při tom také vzal zřetel na útraty odvolacího řízení s tímto odůvodněním:
Právního názoru odvolacího soudu, že k darování nemovité věci je nutně zapotřebí knihovního vkladu, nelze sdíleti. Ustanovením požadavku »skutečného odevzdání« v § 943 obč. zák. projevuje se zřetelně zákonodárcův úmysl vyjmouti z velících předpisů formálních jenom takové případy, v nichž přistupuje k darovací smlouvě ještě jiný, od této rozličný, jako »odevzdání« poznatelný úkon. — Úkon tento musí býti smysly vnímatelný, na venek poznatelný a musí býti tak uzpůsoben, aby se z něho nepochybně projevovala vážná vůle dárcova, že má předmět darování ihned přejíti z dárcovy držby do držby obdarovaného. Při superrevisi obč. zákona bylo u příležitosti usnesení, aby předpis § 943 obč. zák. byl zachován, výslovně řečeno: »zamýšlel-li dárce vážně věc darovati, pak ji odevzdej, nebo vydej listinu.«
Z toho vyplývá, že doslov § 943 obč. zák. »skutečné odevzdání« má v protivě k pouhému slibu darovacímu význam okamžitého provedení právního důsledku smluvního, darováním zamýšleného.
Dovolatelka tvrdila a o tom důkazy nabízela, že zemřelý P. koupil dům, o který běží, pro ni, dům ten jí daroval, že jí vydal od něho všechny klíče, že ona dar tento přijala a od té doby užívala ho vlastnicky, že se do domu toho odstěhovala, dala si k němu upraviti svým nákladem zahradu, že z něho dostávala činži, že P. zamýšlel knihovně provésti převod domu, že ona ho žádala, aby se to k vůli daním prozatím nestalo, a pak že to bylo znemožněno dárcovou smrtí.
Je-li tomu tak, pak by šlo o »skutečné odevzdání« podle § 943 obč. zák., poněvadž by byl sporný dům dovolatelce odevzdán do skutečného výkonu držby, a uváží-li se, že doslov »skutečné odevzdání« není nic jiného nežli protiva pouhého slibu nebo pouhé smlouvy darovací a že podle § 943 obč. zák. má i odevzdání prohlášením (§§ 425, 528 obč. zák.) stejný význam právní jako fysické odevzdání, uváží-li se, že podle dovolatelčina tvrzení měl P. skutečně vážnou vůli počiny shora uvedenými dovolatelce dům nejen darovati, ale i odevzdati, a že ona darování jeho také přijala a na domě tom vlastnickou držbu také vykonávala, pak sluší uznati, že je vedle č. 4. i onen podle č. 2. § 503 c. ř. s. uplatňovaný důvod neúplnosti řízení opodstatněn a že nutno provésti jí nabídnuté a vůbec jakékoliv důkazy.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1924 č. R I 1797. R. v. z. s. Dr. Doležal.

Citace:

K darování nemovitosti není potřebí vkladné listiny. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 4, s. 141-143.