Zákonného zástavního práva na vnesené svršky požívá i nárok vydražitele domu, aby mu dřívější majitelka vydraženého domu zaplatila náhradu za užíváni bytu, v němž po přiklepu zůstala bydlet proti vůli vydražitelově, určenou soudním usnesením podle zákona o ochraně nájemníků.
Vydražitel domu přihlásil k rozvrhu nejvyššího podání, strženého za svršky dlužnice, svou pohledávku, která mu vznikla tím, že dlužnice po příklepu domu v něm dále bydlela, a žádal její uspokojení v přednostním pořadí. Tomuto věřiteli bylo totiž po přiklepu vydraženého domu povoleno nucené vyklizení dřívější majitelky a byla určena soudním usnesením dle § 12. zák. o ochraně nájemníků i náhrada, kterou měla ona zaplatiti za další užívání bytu po přiklepu.
Okresní soud ve V. přikázal tuto pohledávku v přednostním pořadí, krajský soud Č. L. však vyhověl stížnosti vymáhajícího věřitele a přednost pohledávky neuznal, podstatně z těchto důvodů: Zákonné zástavní právo podle § 1101. obč. zák. jest zvláštní zákonná výsada pro činži, která nemůže býti extensivně rozšiřována na jiné hospodářsky podobné nároky, na př. na nárok, který přísluší zaměstnavateli proti jeho zaměstnanci, kterému přenechal jako část mzdy bezplatně byt. Ostatně byla § 2. zák. 26. dubna 1923, čís. 86 sb. poskytnuta podobným náhradním nárokům za užívání bytu zvláštní právní ochrana, která jest s to při náležité opatrnosti vydražitelově nahraditi výhody zákonného zástavního práva. Vydražitel jest totiž oprávněn žádati předem tuto náhradu, a odklad vyklizení povolený dlužníkovi ztrácí svou účinnost, neplatí-li dlužník tuto náhradu včas.
Nejvyšší soud změnil usnesení krajského soudu a obnovil usnesení soudu prvé stolice z těchto důvodů:
Tím, že udělením příklepu vlastnické právo dlužnice k vydraženému domu přešlo na vydražitele (stěžovatele), a že zmíněným soudním usnesením určeno bylo ode dne příklepu za používání bytu v tomto domě dlužnici nájemné, vznikl mezi vydražitelem domu a dřívější majitelkou domu právní poměr, jenž vykazuje veškeré náležitosti poměru nájemného, ježto dlužnice obývá v místnostech cizích, a za jich užívání platí určitý peníz, nedostatek smluvní vůle však jest nahrazen soudním usnesením. Jako pronajímateli bytu přísluší však stěžovateli zákonné právo zástavní na všech svršcích dlužnice, které již při vzniku nájemného poměru byly v pronajatém bytě, po případě později tam byly vneseny (§ 1101. obč. zák.). Toto zástavní právo požívá přednosti před ostatními neprivilegovanými právy zástavními bez rozdílu, zda bylo jich nabyto teprve za trvání nájemního poměru, či již před tím.
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 15. ledna 1924, č. j. RI 12/24-1.
Dr. Vaneš.