Ručení z poškození zvířetem podle § 1320 obč. z. není ručením za výsledek, nýbrž ručením zakládajícím se na zásadě zavinění, a zostření dotyčného ručebního předpisu nastalo jen v tom směru, že chovateli zvířete uložena jest průvodní povinnost, že se postaral o nutné opatření zvířete nebo dohled na ně. Míru péče, kterou v této příčině jest vynaložiti, dlužno posuzovati bez přepínáni zásady o ručení z ohrožení s rozumným zřetelem na hledisko obecného právního života.

Žalobce vstoupil brankou, uzavřenou uvnitř a na petlici nemající zvenčí kliky, na dvůr žalovaného, tím způsobem, že musel nejprve vystoupiti na příčku ve bránce a nakloniv se dovnitř petlici otevříti; při vstoupení do dvora byl kousnut psem žalovaného, kterýž pes byl uvázán silným řetězem k boudě, ale pes, vida žalobce do dvora nakloněného a petlici otevírajícího, řetěz ten svým škubáním a vzpíráním přetrhl.
O. s. ve V. M. žalobu zamítl uznav, že žalovaný psa úplně dostatečně opatřil uvázav jej na dvoře, na který nebyl volný přístup, a že vykonal tak vše, co rozumně po něm bylo lze žádati, takže nelze mu žádné zavinění ve smyslu § 1320 obč. z. podkládati.
Odvolací soud rozsudek zrušil nařídiv, aby po pravomoci zrušovacího usnesení první instance řízení doplnila a opět rozhodla. Odvolací soud nabyl přesvědčení, že pes žalovaného nebyl tak náležitě opatřen, aby nikomu ublížiti nemohl, poněvadž se přece utrhl a řetěz za sebou táhl, a že proto také nebyl onen řetěz, jímž byl pes uvázán, byť i byl nový a silný, dostatečný. Také způsob uzavření dvora nebyl dostatečný, a jestli otevření z venku bylo obtížnější, nenadá okolnost ta na váhu, poněvadž otevření cizí osobou přece nebylo vyloučeno.
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil uloživ odvolacímu soudu, aby o odvolání žalobcově znovu rozhodl. V důvodech svých vyslovil zásadu v nadpise uvedenou doloživ: V nižších stolicích bylo zjištěno, že pes žalovaného byl uvázán na řetěz, který byl dostatečně silný a nedávno koupen, že chován byl na dvoře, jenž uzavřen byl brankou na petlici uzavřenou na ten způsob, že petlici bylo lze odstrčiti jen zevnitř, z venčí pak jen tak, že ten, kdo se snaží vstoupit, vystoupí na příčku na bránce, se přes bránku přehne a petlici odstrčí, že příhoda udála se na ten způsob, že žalobce, ač byl osobou cizí, vnikl do takto uzavřeného cizího dvora a přes zuřivý štěkot psa do dvora vešel, čímž uvázaný pes byv tím podle své přirozené vlastnosti k bdělosti hlídacího psa vydrážděn se od řetězu utrhoval a na konec i utrhl. Uváží-li se tyto okolnosti, za nichž ku kousnutí žalobcově došlo, lze souhlasiti plně s názorem soudu první stolice, že žalovaný, pokud se týče jeho lidé tento způsob opatření psa za daných poměrů s ubezpečením mohl a směl pokládati za takový, že jím ohrožení bezpečnosti třetích osob zamezeno jest.
Dovozuje-li přes to odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení nedostatečnost tohoto opatření v podstatě z toho důvodu, že se řetěz přetrhl a uvázání psa nebylo tudíž dostatečně pevné a bezpečné, a že uzavření dvora na petlici nebylo rovněž dostatečným, ježto si ji žalobce mohl z venčí otevříti, dovozuje ji a posteriori z konečného výsledku samého, totiž z nepředvídatelných a nedomyslitelných náhod, které přece nastaly a takto ukázaly, že zabezpečení nebylo přece zcela úplné. Touto argumentací staví se však odvolací soud již na půdu prostého ručení za výsledek. Schváliti jest tedy názor soudu prvého, že žalovanému vzhledem na zjištěný způsob opatření psa z poškozující příhody viny a zodpovědnosti přičísti nelze..
Rozh. nejv. s. z 5. května 1925 č. R I 364.
J. Šindlar.

Citace:

Ručení z poškození zvířetem podle § 1320 obč. z.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 18, s. 574-575.