NPD documents search: Právník, 64 (1925) - Manžel jest povinen platiti alimenty i manželce nerozvedené, která bez povolení soudního od něho odešla

PRAKTICKÉ PŘÍPADY

Manžel jest povinen platiti alimenty i manželce nerozvedené, která bez povolení soudního od něho odešla; stačí, když manžel svým chováním své manželce učinil nemožným, aby s ním ve společné domácnosti setrvala.
Příspěvek k § 91 obč. zák.
Žalobkyně uvedla, že provdala se za žalovaného dne 20. srpna 1918, žalovaný podal na ni žalobu o rozvod, spolužití s ním není možné, v květnu 1929 ji zbil, až jí modřinu způsobil, byi proto žalován u okr. s. v J. a byla mu udělena důtka, před matkou žalobkyně prohlásil, že proto žalobkyni bil, protože nejde sama od něho pryč, následkem toho odstěhovala se od něho žalobkyně, neboť žalováný sám ji slovy »táhni« několikráte vyháněl, žádala na něm, aby jí poslal na výživu peníze, což neučinil.
Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby, doznal, že je manželem žalobkyně, a uvedl, že žalobkyně nemá nároku na alimenty, neboť bez příčiny odešla, případ, na který se dovolává a který byl předmětem trestního řízení, byl ojedinělý a výminečný, žalovaný byl mimořádně rozčilen, naleznuv dítě vyhladovělé a zanedbané, žalobkyni to vytýkal a ona ho dráždila slovy: »no, bij mne«, tak dlouho, až se nemohl přemoci a uhodil ji, jiné příčiny žalobkyně neměla, jest ochoten žalobkyni zpět přijmoutí a jí ve své domácnosti výživu poskytnouti.
Krajský soud v Hr. Kr. žalovaného odsoudil k placení alimentů 300 Kč měsíčně z těchto důvodů:
Zjištěno jest, že žalovaný domáhal se rozvodu manželství od stolu a lože před zdejším soudem a žaloba jeho byla zamítnuta a vrchní zemský soud v P. zamítnuv odvolání potvrdil rozsudek stolice I.
Spisy okr. s. v J. zjištěno, že žalovaný byl uznán vinným přestupkem § 419 tr. z., jelikož dne 15. května 1922 uhodil ženu svoji M. J. pěstí do obličeje, způsobiv jí poranění lehké, které zanechalo viditelné známky a následky, a byla mu za to udělena přísná domluva.
Svědectvím matky žalobkyně zjištěno jest, že žalovaný vůči svědkyni prohlásil, že proto žalobkyni bil, poněvadž nejde od něho sama pryč.
Podle § 91. obč. zák. je povinnen manžel poskytovati slušnou výživu manželce své, která podle § 99 obč. z. povinna jest s manželem svým sdíleti společnou domácnost.
Poněvadž žalovaný žalobkyni vypudil, žalobu o rozvod podal, dal na jevo určitou vůli, že s manželkou žíti nechce.
Tím nezbavil se však povinností poskytovaiti manželce slušnou výživu a proto bylo žalobě vyhověti potud, že byl žalovaný odsouzen platiti výživné od podání žaloby.
Vr. z. s. v P. na odvolání žalovaného odvolání nevyhověl a rozsudek I. soudu potvrdil z těchto důvodů:
Odvolatel vytýká, že procesní soud z okolností, že žalovaný na manželku svou žalobu o rozvod podal, nesprávně usuzuje, že dal na jevo určitou vůli. že s manželkou žíti nechce. Ta- to výtka jest však nesprávná, neboť ať byla žaloba kdykoli podána a kdyby i oba manželé za trvání sporu rozvodového nepřetržitě ve společné domácnosti žili, přece vždy jest projevem, že manžel na rozvod žalující nechce trvale s druhým manželem dále žíti. Procesní soud klade však větší důraz na okolnost, že žalovaný, jak za zjištěno má, manželku svou vypudil a tento krok, byť se byl i jednou stal, jest nejdůležitějším projevem žalovaného, že s manželkou svou žíti nechce.
Mínění žalovaného, že ojedinělý případ vypuzení z domácnosti nestačí k tomu, aby mohl býti dostatečným důvodem k opuštění společné domácnosti, nelze sdíleti, vždyť předcházela nejen žaloba jeho o rozvod, ale i zlá nakládání s manželkou — zdali a do jaké míry žalovaný v prenáhlení jednal, jest zde lhostejným. I kdyby pravdou bylo, že k zlému nakládání s manželkou dal se strhnouti při výstupu k vůli špatnému ošetřování dítěte — není tím nijak vyvráceno, že svědkyni F. M. mohl, ať již z jakékoli pohnutky, jiný důvod onoho zlého nakládáni vykládati.
Není tu proto nesprávného ocenění důkazů, ale také neize mluviti o nesprávném právním posouzení rozepře.
Není zajisté nutno, aby žalobě o alimentaci nutně předcházelo povolení o oddělené bydliště, stačí, má-li a může-li důvod k němu žalobkyně osvědčiti, a to jest zde zlé nakládání a vypuzování z domácnosti — opětovné zlé nakládání není podmínkou povolení odděleného bydliště, ustanovení § 109. obč. z. týká se pouze rozvodu, kdežto § 107. obč. z. mluví o ohrožení stran.
Žalovaný také i před zahájením tohoto sporu nežádal o přidržení manžedky k návratu do společné domácnosti.
Nejvýšší soud dovolání žalovaného nevyhověl z těchto důvodů:
Správné jest tvrzení dovolatcle, že svémocné zrušení manželského soužití směřuje přímo proti samé podstatě manželství a že proto odpírá se manželi, svémocně společnou domácnost opustivšímu, vymáhání povinností manželských na manželu druhém.
O svémocné opuštění společné domácnosti žalovaného žalobkyní však, jak nižší soudy zjistily, v daném případě nejde, neboť žalobkyně společnou domácnost žalovaného opustila, poněvadž nepochybně na jevo dal, že s ní žíti nechce a jí od sebe zlým nakládáním zapudí. Správně proto posoudil soud odvolací věc, když došel k tomu přesvědčení, že žalobkyně není povinna se žalovaným; i když jest nyní ochoten ji do společné domácnosti zpět vzíti, ve společenství manželském bydleti. Nutiti žalobkyni k tomu, aby se domáhala rozvodu manželství a povolení odděleného bydliště nelze a protože žalobkyně má důvod k tomu, aby se žalovaným jako svým manželem společnou domácnost nesdílela, musí žalovaný své alimentační povinnosti vůči ní jako své manželce z předpisů §u 91. obč. zák. plynoucí dostáti tím, že jí poskytne výživu svému majetku přiměřenou placením výživného.
Poněvadž zde o povolení odděleného bydliště k žalobě o rozvod nejde, není potřebí, aby žalobkyně své ohrožení na životě, zdraví nebo majetku prokazovala, stačí, že žalovaný svým chováním své manželce učinil nemožným, aby s ním ve společné domácnosti setrvala.
Jest proto povinnost žalovaného ku placení žádaných alimentů v zákoně plně odůvodněna. Pokud jde o výši sluší poukázati na to, žalovaná má nárok na slušnou, majetku žalovaného přiměřenou výživu. Že by obnos 300 Kč měsíčně tuto míru výživného žalobkyni příslušející převyšoval ani sám žalovaný netvrdí a soud odvolací označuje obnos tento za jakési existenční minimum. Když po srážce tohoto výživného žalovanému na jeho výživu a případnou výživu dítěte ještě z jeho měsíčních příjmů zbývá obnos nejméně 950 Kč nelze zajisté mluviti o tom, že by tím trpěla nutná výživa, na niž nesporně nárok má.
Rozh. nejv. soudu ze dne 18. prosince 1923 č. j. Rv 1 934/23-1. Dr. Adolf Konečný.

Citace:

Manžel jest povinen platiti alimenty i manželce nerozvedené, která bez povolení soudního od něho odešla. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 21, s. 669-672.