K reformě ustanovení občanského zákona o náhradě škody.

Píše JUDr. Karel Schoenbaum, advokát v Karlíně.
Z přednášky v Právnické jednotě, konané dne 23. října 1924.
(Dokončení.)
Jiná možnost by byla, stanovili zvláštními předpisy povinnost pro všechny podniky druhů v § 1317. jmenovaných, pojistiti se proti následkům ručební povinnosti až do určité výše a revidovati tyto předpisy podle nabytých zkušeností občas zvláštním nařízením. Potíž by spočívala hlavně v tom, že by bylo nutno rozlišovati mezi škodami zaviněnými a nezaviněnými, poněvadž jen při náhradě za škody nezaviněné by bylo možno obnos náhrady z hospodářských důvodů maximovati. Odpovědnostní pojištění by stěží mohlo poskytovati pojistnou ochranu neobmezenou určitým maximem, aspoň ne v první době než účinky těchto předpisů se v praxi projeví, poněvadž není zde dostatek zkušeností, a neobmezenost výše náhrady by mohla po případě ohroziti samy odpovědnostní pojistitele. Než to jest věcí pojišťovací techniky, která se dovede rychle přizpůsobiti poměrům a vyřešila by zajisté i tuto obtížnou otázku v době nejkratší.
Předpisu, který o otázce, zda jde o podnik veliký či jiný, dává rozhodovati soudci, aniž by mu přispěl stanovením objektivních směrnic pro rozhodování, dlužno vytknouti, že tato otázka jest nejen podle dosavadní praxe, nýbrž i podle povahy věci přece jen otázkou řízení správního a že rozhodnutí soudů bude jistě velmi často kolidovati s výroky správních úřadů. Důvodová zpráva sice připomíná, že se komisi zdálo příliš schematickým, stanoviti hranici mezi podniky podléhajícími předpisu § 1317. a předpisu § 1317.a) podle obvyklého kriteria správního práva, avšak nebezpečí určitého schematisování zdá se mi býti menším zlem než právní nejistota, která musí vzniknouti z okolnosti, že veliká řada středních podniků nebude s to posouditi napřed rozsah svého ručebního risika a nebude se proti němu dostatečně chrániti, spoléhajíc, že spadá pod předpis § 1317a). Mimo to třeba počítati s kolísavostí judikatury jak ve směru časovém, tak i ve směru místním a jest zřejmo, že otázku »velikosti« podniku bude posuzovati jiným způsobem soudce v kraji průmyslovém než soudce v kraji průmyslově chudém. Jest zcela dobře možno, že při dvou podnicích téhož oboru a rozsahu v různých krajích rozhodnou oba soudcové o velikosti podniku protichůdně, což povede k dojmu naprostého bezpráví. Poněvadž pak jde podle osnovy o volné uvážení soudcovo a nejvyšší soud by byl skutkovými zjištěními vázán, dlužno pochybovati, že by se v dohledné době vytvořila aspoň poněkud stálá praxe, která by podnikateli umožnila posouditi vyhlídky sporu v případě škody.
Doporučuji, aby se před definitivní úpravou těchto předpisů zjistilo podle statistických šetření o rozvrstvení podniků, kolik podniků jest na hranici mezi podniky zcela zřejmě velikými (§ 1317) a zcela zřejmě malými (§ 1317a). Myslím, že výsledek bude překvapujícím a že řada podniků, které za nedostatku positivních měřítek pro rozhodování soudcovo budou vydány kolísavosti judikatury a právní nejistotě, bude nepoměrně velikou.
V § 1319 — ručení za škodu při stavbě — jest novým předpis, stanovící za určitých předpokladů solidární ručení dřívějšího držitele budovy nebo jiného díla na pozemku zřízeného.
§ 1320 přináší zostření dosavadního stavu. Za škodu způsobenou zvířetem ručí ten, kdo zvíře chová. Toto zostření nemá však podle mého názoru prakticky valného významu, poněvadž praxe vedla, na základě dosavadního textu, k výsledku v podstatě stejnému, ačkoliv motivy k úpravě tohoto předpisu v třetí dílčí novele očekávaly jiný výsledek. Osnova činí však na základě zkušeností německého práva výjimku z tohoto ručení, jde-li o domácí zvířata, chovaná k výdělku neb k výživě. Zde jest připuštěn důkaz, že majitel dbal pečlivosti v pospolitém životě potřebné, opatruje zvíře a dohlížeje na ně. Kdo převzal od majitele zvířete dohled na ně, ručí, nedbal-li shora uvedené pečlivosti. Randův návrh stanoví výslovně, že tím přísnější ručení majitele nepomíjí; osnova považuje tento dodatek za zbytečný, protože se to zdá býti samozřejmým. Nevidím této naprosté samozřejmosti a doporučoval bych s hlediska praxe, aby dodatek byl do osnovy pojat.
Část osnovy jednající o tom, jak se škoda hradí, jest zajisté pro praxi neméně zajímavou než část předešlá.
Proti dosavadním předpisům (§ 1323) rozšířen závazek, nahraditi odhadní cenu při poškozeních, nejen na případ, kdy zřízení předešlého stavu není již více možným, nýbrž prostě i na žádost poškozeného, jemuž je tedy dána svobodná volba. Kdyby však bylo možno uvésti věc v předešlý stav jen s nepoměrnými náklady, může k náhradě povinný dáti ji v penězích — zásada, která jest s hospodářského hlediska zajisté zcela správnou.
§ 1323 osn. upravuje otázku náhrady při poškozeních na těle shodně s návrhem Randovým. Pro praxi je to jeden z nejdůležitějších předpisů náhradového práva. Sledujeme-li blíže soudní praxi v otázce výše náhrady při porušení tělesné integrity (v nejširším slova smyslu), neubráníme se dojmu, že citlivost soudcova, stojící pod vlivem bezprostřednosti jednání, se zrcadlí obzvláště jasně při rozhodování o výši odškodnění. Jest nepoměrně více případů, v nichž nejvyšší soudy výši náhrady zmírňují než naopak. To platí zejména pro otázku výše bolestného. Tento zjev můžeme pozorovati již od prvních okamžiků platnosti občanského zákoníka (srovnej přehled judikatury, do roku 1820 sahající, ve zmíněné Bartschově a Leonhardově monografii). Bartsch jasně vystihuje nejchoulostivější stránku praxe připínající se k § 1325, řka, že nejvyšší soudní místo používalo vydatně zmírňovacího práva, poněvadž nároky byly zřejmě přemrštěny. Přeháněl tedy žalobce v žalobě, aby obdržel náhradu poměrům odpovídající, soudy však počítaly s touto okolností a používaly tedy tím vydatněji zmírňovacího práva. V tomto začarovaném kruhu pohybuje se praxe podnes, k veliké újmě poškozených, majících smysl pro spravedlnost a nechtějících se domáhati náhrady přemrštěné, ještě k větší újmě však pro osoby k náhradě povinné — vždyť mezi »zaviněním« a »náhodou« jsou hranice začasté více než vratké — které by často rády poskytly náhradu poměrům odpovídající, musí však pro přemrštěnost nároků riskovati spor a mimořádně veliké útraty, které za dnešní praxe daleko spíše postihnou žalovaného než žalobce. V prvých dobách platností obč. zákoníka se přihlíželo dosti důsledně k majetkovým poměrům žalovaného, právě tak jako k osobním poměrům žalobcovým, šlo-li o vyměření bolestného. To vedlo začasté k důsledkům, které se nám dnes zdají absurdními: náhrada snížena na př. s odůvodněním, že žalobce se stal pro své zmrzačení prost vojenské služby, což ovšem v oné době znamenalo znamenitou výhodu.
Jak důležitou jest pro praxi úprava § 1325, jest zřejmo, srovnáme-li na př. rozhodnutí nejv. soudu ze dne 16. srpna 1921 (Rv-II 211-21) s rozhodnutím ze 17. října 1922 (Rv-I 267-22.). V prvém rozhodnutí praví nejvyšší stolice, že míra náhrady nemá býti subjektivní, nemá se říditi jměním a poměry poškozeného ani jeho životními nároky. Jiný postup by odporoval zásadám demokracie, z nichž zákony se mají vykládati. Bolestné má býti přiměřeno okolnostem, nikoliv poměrům osoby. V druhém z uvedených rozhodnutí praví se, že při odškodnění za vytrpěné bolesti dlužno přihlížeti mimo jejich intensitu a trvání též k osobním poměrům poškozeného, poněvadž energie vůle, snášeti bolesti, není u všech lidí stejná a účinky úrazu závisejí z velké části na poměrech, v nichž poškozený žije. Předpokládá-li tedy důvodová zpráva k § 1325, že dosavadní judikatura přihlíží beztak k životním poměrům obou stran, zvláště při bolestném, a že se béře zřetel na hospodářskou schopnost, svědčí praxe začasté o opaku, právě tak jako se zpravidla v praxi nebéře při § 1325 zřetel na druhy zavinění. Čím více však v zákonodárství pronikne princip ručení za výsledek, tím tíživěji bude pociťováno, že i při nezaviněném poškození výše náhrady bude v podstatě stejná, jako při poškození zaviněném, dokonce při zavinění hrubém nebo úmyslném, a že může i přivoditi hospodářskou zkázu škůdce nevinného nebo dopustivšího se nedopatření, kterému se mnohdy nevyvaruje ani osoba nejopatrnější. Myslím tedy, že by osnova měla blíže uvésti okolnosti, jichž vyšetření má pro výši bolestného býti směrodatno, aby tím dala spolehlivé vodítko soudní praxi.
Novinkou osnovy jest zavedení peněžité pokuty za utrpěné příkoří v případech, kde bolestné nemá místa. Ovšem příklad, jímž důvodová zpráva tento předpis doprovází, není vhodným. Je to příklad Ehrenzweigův,1 podle něhož by ušetřil bolestné, kdo by někoho zmrzačil bezbolestně, na př. v narkose. Ehrenzweig chce tím opříti své tvrzení, že bolestné již podle platného práva nepřísluší toliko za vytrpěné tělesné bolesti. Avšak v otázce bolestného nerozhoduje přece první moment, poněvadž při všech úrazech spojených s okamžitým bezvědomím dostaví se pocit bolestí teprve dodatečně — po procitnutí z bezvědomí — a nejinak tomu bude i při zmrzačení v narkose. Ostatně Ehrenzweig nechce tímto příkladem dokázati, že by bylo de lege ferenda třeba doplniti zákon předpisem o »pokutě«, nýbrž že platný předpis zákona nelze vztahovati pouze na bolesti tělesné.
Osnova stanoví dále jako pravidlo pro náhradu peněžitý důchod. Na návrh poškozeného může soudce z důležitých důvodů přiznati odbytné jistinou, přihlížeje k majetkovým poměrům obou stran. V tomto případě se tedy ukládá soudci, aby přihlížel k majetkovým poměrům škůdce i poškozeného, z čehož by se dalo a contrario souditi, že v ostatních případech, zejména tedy při bolestném, soudce k těmto poměrům přihlížeti nemá.
Zásada, že pravidlem má býti při tělesných poškozeních formou náhrady důchod, zdá se mi býti zcela nesprávnou, poněvadž odporuje zkušenostem nabytým v oboru úrazového pojištění a razícím si stále více cestu v úrazovém lékařství. Výsledků tohoto badání dlužno pro naprostou obdobu poměrů, na niž řada spisovatelů poukazuje, použiti též pro obor práva náhradového. M. Reichardt dokazuje ve svém pozoruhodném a jak pro právníky, tak i pro lékaře, obírající se zkoumáním a posuzováním následků tělesných poškození, vysoce zajímavém obsáhlém spisu,2 že pro odčinění následků úrazu — i velmi těžkých — jest důchod větším dílem prostředkem zcela nevhodným. Případy, v nichž řízení o náhradě škody bylo rychle skončeno a poškozenému poskytnuta přechodná renta (Schonrente) nebo odbytné jistinou mají v zápětí daleko spíše navrácení pracovní schopnosti, než poskytne-li se poškozenému důchod. Postulátem spravedlivého práva o náhradě škody musí býti v prvé řadě zachování nebo znovuopatření pracovní schopnosti poškozeného. Zkušenosti nositelů sociálního pojištění vedou k poznatku, že léčebná péče má začasté větší význam sociální než poskytování důchodů3 a že i velmi nákladná léčebná péče jest často hospodárnější než poskytování dlouhodobých důchodů.
Osnova, která by zkušeností nositelů sociálního pojištění, zejména pojištění úrazového, a sociálního lékařství použila pro soukromoprávní náhradu škody, musila by ovšem zaujmouti stanovisko též k otázkám velmi choulostivým a v praxi dosti nesnadno řešitelným, totiž k otázce, zda a pokud jest poškozený povinen podrobiti se přiměřenému léčebnému řízení, po případě i operaci (zajímavé rozhodnutí říšského soudu z 27. června 1913 otištěno v Reichardtovi str. 133) a zda by se doporučovalo řešiti tyto otázky positivními předpisy zákonnými.
Rozhodně by měli před definitivní úpravou § 1325 býti slyšeni odborníci z oboru sociálního lékařství i nositelé sociálního pojištění.
Studií pro sebe bude vztah sociálních opatření, zejména sociálního pojištění k předpisům o náhradě škody za porušení tělesné integrity. I zde lze najíti mnoho nových hledisek, zejména po rozšíření pojistné ochrany novým zákonem.
K § 1327 podotýkám, že rozšíření nároku na náhradu škody při usmrcení na okruh širší, než je tomu podle platného práva, odpovídá nynějšímu cítění a zákonodárství, zejména pokud jde o družku a nemanželské děti. Osnova rozšiřuje tento okruh na osoby, které zemřelý byl povinen vyživovati podle zákona, smlouvy nebo mravní povinnosti, což považuji za správné, výstižné a jasné. Positivním předpisem vyřešena — proti stanovisku just. kom. v rak. panské sněmovně — sporná otázka nároku na náhradu ve prospěch osob, jimž zemřelý byl podle zákona povinen konati bezplatné služby v domácnosti, čímž bude dán nárok na náhradu manželovi při usmrcení manželky.
§ 1332 stanoví, že nárok na bolestné a peněžité pokuty lze převésti na jiného dědictvím nebo za živa, jakmile byly za života poškozeného uznány smlouvou nebo narovnáním nebo soudně vymáhány. Tím by byly zakončeny kontroverse, které se pojily k otázce převoditelnosti bolestného, považovaného v literatuře i v judikatuře za nárok výsostné osobní a které ani po judikátu ze 17. června 1913 č. 204 neutuchly. Fikce, že funkcí bolestného jest, dáti poškozenému možnost, aby vyvážil pocit nelibosti, bolestí vyvolaný, příjemnými pocity, jež za příslušný peníz si lze opatřiti, činí otázku převoditelnosti přetěžkým problémem. Nechceme-li však vyloučiti převoditelnost nároku na bolestné vůbec, najdeme stěží jiné řešení, než je obsahuje zmíněný judikát a osnova. To však nemění nic na tom, že nezdá se býti dosti důstojným, hledá-li se při nejtěžších — smrtelných — úrazech advokát snad dříve než lékař nebo kněz. Dalo by se však snad přece uvažovati o tom, vyloučiti převoditelnost nároku dědictvím4 vůbec a spokojiti se předpisem, podle něhož by na místě bolestného, jináče příslušejícího, nastoupila za určitých předpokladů náhrada přiměřená zavinění a osobním poměrům škůdcovým ve prospěch zvláštního fondu pro podporu zmrzačelých. Při nejmenším by však měla býti omezena převoditelnost nároku dědictvím na okruh osob, vytčených v § 1327 osnovy.
*
Tím jsem vyčerpal thema přednášky se svého specielního hlediska a dovoluji si znovu poukázati na úvodní slova, že nebylo mým úmyslem, podati systematickou a zevrubnou kritiku osnovy. Kritika osnovy bude vždy navazovati na dílo Randovo, z jehož ducha osnova v největší své části vyšla, a na toto dílo dlužno vždy jako na nejdůležitější pramen literatury odkázati.

Ehrenzweig: System d. österr. allg. Privatrechtes, 6. vyd., § 392, Mainz, 1920.
Dr. Martin Reichardt: Einführung in die Unfall- und Invaliditätsbegutachtuing, Jenta 1921; dále týž autor: Was muss der Jurist im Haftpflichtverfahren von den s. g. traumatischen Neurosen wissen? v Gellerové Zentralblatt f. d. jur. Praxis, r. 40, sešit 2.—4.
V lednovém čísle Zeitschrift f. d. gesamte Versicherungswissenschaft, vydaném po přednášce, jsou v krátkém ale obsáhlém přehledu od dr. Pavla Honna shrnuty výsledky úrazového lékařství z doby 1900—1924 způsobem, potvrzujícím stanovisko Reichardtovo, Srovnej ostatně: Dr. Vítek: Traumatické neurosy a dr. František Procházka: Úkoly soc. lékařství v Thomayerově sbírce č. 95—96 a 113.
Randa ve svém návrhu (§ 1332) stanoví prostě, že těmto nárok není převoditelným a zděditelným.

Citace:

K reformě ustanovení občanského zákona o náhradě škody. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 2, s. 65-75, 129-136.