Nelze žalovati na bezúčinnost rozhodnutí rozhodci komise pro zaopatření zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém. Příspěvek k §ům 595 a 599 c. ř. s.
Soud prvé stolice odmítl žalobu bývalého zaměstnance na velkostatku zabraném státem na Státní pozemkový úřad v Praze o bezúčinnost rozhodnutí rozhodčí komise pro zaopatření zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém pro nepřípustnost pořadu právního z těchto důvodů:
Rozhodčí komise pro zaopatření zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém rozhoduje o stížnostech proti opatřením (rozhodnutím) Státního poz. úřadu podle §u 75 a proti rozhod- nutím kuratoria fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatkářských podle §u 73 odst. 5. zák. z 8. IV. 1920 č. 329 Sb. z. a n. (zákona náhradového) ve znění zákona ze dne 13. VII. 1922 č. 220 Sb. z. a n. (§ 1 vlád. nař. ze dne 7. XII. 1922 č. 374 Sb. z. a. n.).
Tato rozhodčí komise jest rozhodčím soudem obdobným oněm rozhodčím soudům, které svůj základ mají v zákonech v oboru sociální politiky vydaných, jež rozhodčí soudnictví při úrazových pojišťovnách, nemocenských pokladnách dělnických, při bratrských pokladnách hornických a pod. zevrubně a samostatně zařídily. Zmíněné rozhodčí soudy vykonávají funkce soudcovské na základě zmocnění státem jako orgány veřejné, jímž tudíž strany podle zákona jsouce podrobeny nemohou uniknouti, jsou obligatórni a nálezy jejich nejsou podrobeny přezkoumání soudem.
»Ustanovení IV. oddílu VI. dílu civil. soud. řádu nevztahují se na soudy rozhodčí, které vůli zákonodárcově původ svůj děkují, nýbrž jen na ty, které výhradně z vůle soukromníků právem uznané vznik svůj berou.« (Ott, Soustavný úvod, III. díl, str. 278.)
Pro žalobu založenou na ustanoveních právě uvedených není skutkového ani právního podkladu, výrok rozhodčí komise shora uvedené nemohou řádné soudy přezkoumávati a také nárok ku přiznání požadované náhrady čelící vymyká se z pravomoci řádných soudů.
K rekursu žalobcovu změnil vrchní zemský soud v Praze toto usnesení a zamítl námitku nepřípustnosti pořadu právního uváděje v důvodech:
Prvý soud pokládá rozhodčí komisi pro zaměstnance na velkém majetku pozemkovém za soud rozhodčí obdobný soudům kotvícím v zákonech z oboru sociální politiky, přičítá mu funkci orgánu veřejného, jehož náletzy nejsou podrobeny přezkoumání soudem.
Leč tu užívá prvý soud analogie zákonů výminečných výslovně uznaných za platné čl. XII. úv. zák. k с. ř. s. a přehlíží úplně všeobecný předpis § 599 c. ř. s., že ustanovení oddílu o rozhodčích jest analogicky použiti na soudy rozhodčí zřízené zákonitým způsobem posledními pořízeními neb jinými opatřeními, která neopírají se o dohodu sporných stran, a stanovami.
Tím jest všeobecně stanováno, že rozhodnutí rozhodčích soudů, komisí a p. pokud tu není zvláštního výminečného usta- novení, podléhají v mezích předpisů §§ů 595—598 c. ř. s. přezkoumání soudem.
Dlužno tu zajisté přihlédlnouti k tomu, co také již uvedl o sporné rozhodčí komisi nejvyšší správní soud, že je tu jaksi prvým orgánem, jenž rozhoduje o sporu mezi stranami — zaměstnancem s jedné a pozemkovým úřadem s druhé strany, takže úplně vykonává funkce rozhodčího podle § 577 a násl. a má tedy povahu rozhodčího soudu zřízeného opatřením na dohodě stran nezávislým, jak je má na mysli § 599 c. ř. s.
Nelze tedý žalobci upříti právo, domáhati se toho, aby byl výrok rozhodčí komise v mezích zákonných soudcim přezkoumán a pořad práva je v tomto rozsahu přípustným.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu stolice prvé.
Důvody: Jako praxe nikdy o tom nepochybovala, tak také všecka lepší nauka od prvopočátku pojímá předpis §u 599 odst. 1. c. ř. s. jen v ten rozum, že se vztahuje pouze na rozhodčí soudy soukromoprávní disposicí dosazené, že tedy nikterak neplatí pro rozhodčí soudy zřízené zákonem, i je jí to již ze znění předpisu tak jasno, že nikterak neshledává potřebu teprv to blíže zdůvodňovati (Ott, Soust. úvod díl III. § 124 str. 278, 279 Hora Čsl. civ. pr. proces, díl III. § 31 a, Neumann, Kom. k с. ř. s. III. vyd. str. 1615 n. n., Fürstl, D. n. C. P. Q. k §u 599 str. 86 č. 1). Ovšem někteří si otázku neuvědomují (Ulmann, Grundriss d. C. P. R. str. 170 B, Hanausek, Schiedsvertrag und Schiedsgericht § 3), avšak pokud literatura přístupna, jen jediný Pollak, Syst. d. ö. Z. P. R. § 134 III с pozn. 19, jest náhledu opačného, pojímaje v § 599, 1 с. ř. s., jak sám praví, výkladem rozšiřujícím výraz »opatření« (Verfügung) v tom smyslu, jakoby v sobě zahrnoval i pojem zákona, a myslí, že to vyžaduje ratio legis, aniž se však pokouší domnělý zákonodárný důvod vysvětliti a vůbec náhled svůj nějakým výkladem opříti. Jest však s tím na zřejmém omylu. Právě důvod zákonodárný, jenž pochopen býti může dobře jen se zřetelem na historický vývoj ústavu, dokazuje zřetelně správnost náhledu, že slovo »opatření« čili disposice znamená tu toliko dosposici soukromých stran, nikoli nařízení zákonodárcovo.
Ústav rozsudího, zřízeného smlouvou, má počátek svůj v římském právu, a v toni rozsahu dochoval se přes celý středověk, jenž mu zvláště přál pro nedostatečnost soudnictví státního (zeměpanského) a dovedl ho k takovému vývoji, že podle svědectví právních historiků nezůstal beze značného vlivu na vý- voj a úpravu soudů řádných. V tom rozsahu převzalo ho také moderní zákonodárství, jako na př.: občanský zákon, jenž v §u 1391 právě ještě jen smlouvu o rozsudího zná a úpravu její do soudního řádu odkazuje, jíž set jí dostalo v §u 270 a násl. Josef. soud. řádu, kde se poznačují jako smír narovnání na rozsudího. Podrobnější úpravy stal se však ústav účastným až v platném civ. soudním řádu, jenž v §u 577 podle starého zýyku rovněž že smlouvy o rozsudí vychází, při tom však podle vzoru říšskoněm. soud. řádu ke konci oddílu v našem §u 599 vztahuje přejdpisy dané o rozsudím smlouvou dosazeném i na rozsudí dosazené jakýmkoli jiným juristický stejně hodnotným způsobem, t. j. smlouvě rovnocenným právním aktem, jakýmiž jsou, poněvadž smlouva z rozsudího je akt práva soukromého, přávě jen jiné akty soukromoprávní, jež citovaný předpis zahrnuje výrazem »poslední nebo jiné ne na dohodě sporných stran spočívající pořízení nebo stanovy« (letztwillige oder andere nicht auf Vereinbarung der streitenden Teile beruhende Verfügungen oder Statuten), musí to tedy býti buď testamentami pořízení anebo jiná mimosmluvní disposice sporných stran, mezi nimiž literatura uvádí nadační listiny a akty o zřízení fideikomsu, anebo konečně stanovy, jež však náš zákon připomíná tu potud zbytečně, protože i stanovy jsou smlouvou a jsou zahrnuty tedy už v §u 577, takže zmínka o nich má význam jen vzhledem k §u 577 odst. 3 c. ř. s. (požadavek písemnosti). § 1048 říšskoněm. soud. řádu, z něhož náš § 599 jinak doslovně převzat, stanovy vynechává, aniž by to vykladatelům vadilo, aby mezi tituly zřízení rozsudího uváděli i stanovy.
V tomto smyslu, že totiž jen soukromoprávní akty se pod ním míní, vykládá výraz »pořízení« (disposice) srovnale i říšskoněmecká nauka k §u 1048 říšskoněm. soud. řádu (Srov.: Stein, Grundriss d. z. P. R. 1924 § 123, Sydow, Busch, Krantz, Z. P. O., v Guttentagsche Sammlung 1922 str. 974, Schwarz Z. P. O. 1924 str. 172 násl.), kde se praví, že rozsudí je soudce dosazený právním jednáním, tož smlouvou, stanovami, posledním pořízením. Kdyby byl zákonodárce chtěl předpis vztáhnouti i na rozsudí dosazené zákonem, byl by to řekl a byl by za. slovo »pořízení« dosadil ještě) výrajz í»nq|bo zákonem« (oder durch Gesetz), jako to v nesčíslných jiných případech činí.
Vedle těchto rozsudí dosazených vůlí stran zná ovšem moderní doba ještě také právě rozhodčí soudy dosazené vůlí zákonodárce čili zákonem, při nichž důvodem zřízení byla dříve těžkopádnost soudního řízení (Ott), nyní jim však spíše jest třídní duch zúčastněných vrstev populace, jenž snaží se dosici soudů obsazených druhy v povolání. Tyto tak zvané obligatórni rozhodčí soudy, jimž strany »nemohou uniknouti« (Ott), nejsou podrobeny přezkumu řádných soudů; aby byly, to by musil zákon zvláště to naříditi. Tak se stalo na př. v příčině bursovních rozhodčích soudů (čl. XXIII. uv. zák. k с. ř. s.). Kde temu tak není, jako na př. při hornických rozhodčích soudsich, nelze se proti jich nálezům dovolávati remedury u řádných soudů.
Sem mezi obligatorní rozhodčí soudy ale patří také případ náš, neboť rozhodčí komise pro něj příslušná povolána jest nikoli vůlí stran, nýbrž zákonem, t. j. §em 75 n. zn. náhr. zák., jenž proveden vl. nařízením ze dne 21. října 1922 č. 305 sb. (§ 24 a násl.) a ze dne 7. prosince 1922 č. 374 sb. Tu nejen že není nikde pořad soudní proti rozhodnutí komise předurčen, ale naopak v §u 24 odst. 2. prvého nařízení, jež se zakládá na posledním odstavci §u 75 zák. náhr. a pořád platí, ježto není druhým derogováno, an toto druhé jest dle svého úvodu jen dodatkem k němu, jest výslovně ustanoveno, že »komise rozhodne s konečnou platností«, což platí i podle spadajícího sem §u 73 odst. 5. náhr. zák. V nařízení vl. ze dne 29. října 1924 č. 192 sb. byla sice v bodě 11 věta §u 24 odst. 2 vl. nařízení ze dne 21. října 1922 č. 305 sb. »komise rozhodne s konečnou platností« vypuštěna, patrně proto, že autor si uvědomil, že v §u 75 náhr. zákona obsažena není, než přes tuto výpustku zůstává konečná platnost rozhodnutí rozhodčí komise dána duchem zákona a nelze nižádným způsobem oddiskutovati, dokud zůstává v platnosti § 73 odst. 5. téhož zákona, neboť nelze, aby táž komise zde rozhodovala s konečnou platností, v §u 75 téhož zákona však nikoli, není tedy pořad §u 595 c. ř. s. žádným způsobem přípustný a ovšem také ne žádný jiný soudní pořad.
Rozhoduje-li ale komise s konečnou platností, což rekursní soud přehlíží, pak teprve nelze odkazovati na § 599 c. ř. s., neboť ten tu pak místa miti nemůže, i kdyby se nakrásně vztahoval jinak i na rozhodčí soudy zákonem stanovené.
Následkem toho není třeba řešiti otázku, zda nároky v §u 75 náhr. zák. toto břemeno z důvodů pozemkové reformy státu zákonem ukládající, jsou nároky soukromoprávními neb veřejnoprávními, neboť i když jsou soukromoprávními, nenáleží na pořad soudní.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 22. září 1925 č. j. R I 663/25. R. v. z. s. Dr. G.