NPD documents search: Právník, 64 (1925) - Má definitivní úředník českoslov. státních drah na služné za dobu...

PRAKTICKÉ PŘÍPADY.

Má definitivní úředník českoslov. státních drah nárok na služné za dobu, kdy byl služby sproštěn proto, že nesložil slibu republice československé?
Nejvyšší správní soud odmítl pro svoji nepříslušnost usnesením ze dne 14. prosince 1921 č. 16678-21 stížnost M., bývalého adjunkta stát. drah v Bohumíně podle § 2 zákona ze dne 2. list. 1918 č. 3 Sb. z. a n. a §§ 21 a 3 lit. a) zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z roku 1876 bez dalšího řízení do usnesení ministerstva železnic o zpětvzetí do služeb českosl. republiky, poněvadž nejv. správní soud nepokládal se k rozhodnutí o této stížnosti příslušným z toho důvodu, že služebním postavením ve státním podnikiu nenabyl stěžovatel postavení skutečného státního úředníka, nýbrž jeho práva a povinnosti z tohoto služeb, poměru plynoucí upravena jsou toliko služebním řádem vydaným ministerstvem železnic v základě čl. 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11. sb. z. a na. a §§ 19 a 16 odst. 1. č. 2 organisačního statutu pro státní správu železniční vydaného vyhláškou ministerstva obchodu a železnic ze dne 19. ledna 1896 č. 16 ř. z. Jde tedy o spor z poměru soukromoprávního, o němž sluší rozhodovati toliko řádným soudům.
Soud I. stolice vyhověl žalobě M. na zaplacení požitků za 7 měsíců čítaných od jeho propuštění ze služeb českoslov. drah, v částce 12402 Kč 50 h, vycházeje z právního názoru, že žalobce, byl definitivním zaměstnancem čsl. stát. drah a následkem toho mohl býti služby zproštěn toliko po provedeném disciplinárním řízení (§§ 156 a 91 služ. pragm. pro zřízence stát. drah).
Vrchní zemský soud v P. odvolání finanční prokuratury vyhověl rozsudek soudu I. stolice změnil a žalobní žádost zamítl. Nejvyšší soud dovolání žalobce do tohoto rozsudku zamítl, potvrdil rozsudek soudu II. stolice v podstatě z těchto důvodů: Soud odvolací pokládá v podstatě za zjištěno, že žalobce složil dne 31. prosince 1920 slib pouze provisorní a to pouze na dobu, pokud se bude ještě ve zdejších službách nalézat:, neboli než bude ze služeb těch formálně propuštěn. OdVolací soud opřel toto zjištění o výpověď svědka A., (přednosty stanice bohumínské) a proti ocenění této výpovědi brojí dovolatel, uvádí-li, že to byla jen reservatio mentalis tohoto svědka, vzal-li ho, jak udává, do slibu jen na dobu, než bude formálně sproštěn. Tímto tedy pouze prozatímním siibem nebylo, jak správně usuzuje soud odvolací, nikterak napraveno opomenutí žalobcovo, jenž nesložil slib, ku kterému se měl po rozumu zákona ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n. a v dalším podle §§ 2 a 5 nař. vl, ze dne 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n. přihlásiti do 8 dnů, jakmile přestala dosavadní nepřekonatelná překážka, jež bráni’a složení siibu. Onen pouze provisorní slib nelze nikterak postaviti na roven se slibem vyžadovaným podle zákona č. 74/19 a proto neodčinil také onen slib následků spojených s nesložením slibu tohoto. Má-li dovolatel za to, že ona 8denní lhůta měla býti počátkem. svým úředně vyhlášena, poněvadž se nejednalo o překážku osobni, nýbrž o překážku rázu státoprávního, jež končila přiřknutím území těšínského ČSR., jest mu připomenouti, že dovolatel, příslušný do Vídně, byl jako příslušník cizího státu a že byl o přiřknutí Těšínská českosl. republice rozhodnutím pařížským ze dne 28. července 1920 zpraven a to již před 20. zářím 1920, jak Plyne nepochybně ze spisů stát. drah, kde dovolatel písemně a svým podpisem stvrdil, že nehodlá setrvali ve službách českosl. republiky; služby nebyl okamžitě sproštěn jen pioto, že nebylo za něho náhrady. I když nelze v tomto prohlášení spatřiti dobrovolné vystoupení ze služby, nelze přece jen přehlédnouti smysl tohoto prohlášení, uvésti totiž příčinu, proč se dovolatel k složení slibu po rozumu zákona č. 74/19 nepřihlásil. V tom jest hledati vědomé nepodrobení se zákonu, které jest postiženo následky v § 2 cit. zák. uvedenými. Mylným je proto názor dovolatelův, že složením provisorního slibu ze dne 31. prosince 1920 byl definitivně převzat do služby českosl. stát. diah a že od té dloby stáli pod ochranou služeb, řádu. takže nesměl býti více propuštěn kdykoliv a libovolně. Počínaje nepřihlášením se k slibu po rozumu zákona č. 74/19 a prohlášením, že nehodlá setrvati ve službách českosl. republiky byl si dovolatel toho vědom, že bude dnes neb zítia vyslovena nad ním ztráta služby u čsl. drah a stalo-li se tak rozhodnutím ředitelstva stát. drah, nelze to pokládati za přečin libovolný. Poněvadž bylo dále také vyvoláno rozhodnutí ministerstva železnic ze dne 27. září 1921 č. 227-43 po rozumu § 4 shora uvedeného nařízení a toto náležitě dovolateli doručeno, byl právem žalobní nárok dovolatelův odmítnut, neboť účinek tohoto rozhodnutí minister. železnic jako výroku nikterak konstituvního, nýbrž deklaratorního, působí od dolejška (ex tunc), tedy v tomto případě od doby, kdy byl dovolatel služby sproštěn. Vývody dovolání nejsou tudíž způsobilé, by přivodily změnu napadeného rozsudku a obnovení rozsudku prvé stolice.
Rozhodnutí nej v. soudu ze dne 29. ledna 1924 Rv I 1370/23-3. R. v. z. s. Doležal.

Citace:

Má definitivní úředník českoslov. státních drah na služné za dobu.... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, s. 641-643.