Československá obilní společnost a Nejvyšší soud.

V šestém čísle »Právní prakse« poukázali jsme na to, že otázkou právní existence »Československé obilní společnosti« bude se musit zabývati Nejvyšší soud, a to na základě dovolací stížnosti, kterou podaly osoby na věci zúčastněné (mlynáři) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 1937, jímž zamítnuta byla jejich stížnost do usnesení krajského soudu obchodního v Praze ze dne 20. července 1937, povolujícího zápis Čsl. obilní společnosti do firemního rejstříku.
Dovolací rekurs byl stěžovateli odůvodněn tím, že u napadeného usnesení jde o nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy a zmatečnost. V čem jsme my spatřovali vadnost tohoto usnesení, bylo pověděno v článku shora citovaném.
Očekávali jsme, že Nejvyšší soud bude se v prvé řadě zabývati otázkou, zda dovolací stížnost jest přípustnou se zřetelem na předpis § 46 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n., tedy zda skutečně běží o zmatečnost, rozpor se spisy neb nezákonnost a předpokládali jsme, že zejména pokud se týká posledního důvodu (nezákonnosti), uzná Nejvyšší soud, že jest na místě a bude se stížností věcně zabývati.
Anebo alespoň — jak to učinil Nejvyšší soud v jiných případech — vysloví, že tu není žádný z důvodů dovolacího rekursu zákonem připuštěných a že se při tom zmíní, proč shledává napadené usnesení správným.
V každém případě byli jsme na názor Nejvyššího soudu ve věci samé zvědavi a jistě právem.
Bohužel, nestalo se však ani to, ani ono.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 3. srpna 1938, č. j. R I 1406/37, uveřejněném ve sbírce Vážného pod č. 16 774 odmítl totiž dovolací rekurs stěžovatelů s odůvodněním, že nejsou ke stížnosti oprávněni.
Postavil se při tom na stanovisko, že stěžovatelé — mlynáři, kteří s Čsl. obilní společností vedou spory, případně podali stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu ve věcech jí se týkajících — nejsou účastníky podle § 6 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. v příslušném nesporném řízení firemního rejstříku a že nejsou tudíž podle § 37 citovaného zákona ke stížnosti legitimováni.
Tento svůj náhled odůvodnil nejv. soud tím, že podle § 6 cit. zák. jest účastníkem pouze ten, kdo je rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, při čemž předpokladem jest hmotněprávní poměr určité osoby k tomu, co jest předmětem nesporného řízení, jehož výsledkem mohou býti její vlastní zájmy dotčeny.
Nejvyšší soud dospěl při tom k závěru, že možný vliv zápisu Československé obilní společnosti clo obchodního rejstříku na výsledek sporů stěžovatelů se jmenovanou společností vedených a na úspěšnost stížností, vznesených rekurenty na nejvyšší správní soud ve věcech této společnosti se týkajících, nezakládá hmotněprávní poměr stěžovatelů k řečenému zápisu a může jíti nejvýše o nepřímé dotčení jejich zájmů. Ovšem to nemůže změniti nic na stavu věci, že nejvyšší soud, odmítnuv dovolací rekurs pro nedostatek legitimace stěžovatelů, nepustil se do řešení otázky ve věci samé.
A tak zůstala — alespoň prozatím — nerozřešena otázka, zda skutečně byla Československá obilní společnost zřízena jednostranným, výsostním zásahem státu, když vlád. nař. č. 137/34 sb. n. s. mluví o tom, že společnost bude utvořena příslušnými zájmovými organisacemi, jež stát k tomu pověřil, že při tomto ustavení neplatí čl. 208, resp. 211 obch. zák., ač z § 9 cit. vlád. nař. jde najevo pravý opak a teprve vlád. nař. č. 193/1937 Sb. z. a n. to výslovně stanovilo, a nerozřešena zůstala otázka, zda lze vlád. nař. čís. 193/1937 Sb. z. a n., jež nabylo účinnosti 21. července 1937, vztáhnouti na sporný zápis společnosti do obchodního rejstříku, který byl proveden 20. července 1937 a zda toto nařízení bylo platně vydáno.
Pravíme, že prozatím, poněvadž je možno, že některý ze sporů, které stěžovatelé se společností vedou (zejména z doby před protokolací Čsl. obilní společnosti), se dostane až před nejvyšší soud, který pak přece jen bude museti kousnouti do tohoto, zdá se, hořkého jádra, jakým jest otázka právní existence Čsl. obilní společnosti.

Citace:

Československá obilní společnost a Nejvyšší soud.. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1938-39, svazek/ročník 3, s. 33-34.