Může-li manželka soudní exekucí býti donucena k návratu do domácnosti mužovy.

O této otázce uvažuje Dr. Kössler v Ger. Ztg. č. 2/1931. Vycházeje z nejnovějších literárních projevů o této otázce (Dr. Swoboda: Die Neugestaltung der Grundbegriffe unseres biirgerl. Rechtes, ihre Bedeutung für die Gegenwart und für das Privatrecht der Zukunft, 1929, str. 27 násl., jenž zastává názor, že soud v nesporném řízení může naříditi manželce, aby se vrátila do společné domácnosti, ale že je nepřípustna exekuce k vynucení tohoto návratu, naproti čemuž Lenhoff v Klangově koment. k obč. z. sv. 7, str. 563—565 zastává uplatnění tohoto nároku žalobou a přípustnost exekuce) a z judikatury nejv. soudu vídeňského a porozhlédnuv se po cizím právu, dochází podle rak. práva k těmto výsledkům: 1. Otázka není v zákoně upravena, donucení je nepřípustné, poněvadž je nemravné a nelze je uskutečniti. Odůvodňuje to asi takto: i t. zv. manželská povinnost (v užš. smyslu) je nepochybně povinností právní, nikoli jen mravní, a přece je podle panujícího mínění nejen vynucení její, ale i žaloba na její plnění nepřípustná. Je-li tedy v §§ 92 a 93 obč. z. vyslovena povinnost k manž. spolužití jako povinnost právní, není tím ještě vyslovena přípustnost jejího vynucení. Tuto dlužno zkoumati podle § 7 obč. z. V §§ 26 a 879 je vyslovena všeobecná myšlenka, že se soudce nemá propůjčiti k vynucení něčeho, co odporuje »dobrým mravům«. Nemravným může býti nejen to, co má býti vynuceno, ale už samo použití donucovací moci. Tomu je tak v tomto případě, neboť »manželské společenství má jen tenkráte smysl mravní, nespočívá-li tam, kde není lásky, alespoň na vynucení. V našich očích je znehodnocením manželství, znesvěcením jeho posvátnosti v etickém smyslu, musí-li býti použito policejní nebo soudní moci l tomu, aby uprchlý manžel byl ke druhému dopraven«. Není-li ve vynucení ke společnému spolužití zároveň nepřímo zahrnuto i donucování к souloži, která má zůstati nevynutitelnou? Ostatně jakékoli donucení ztroskotá na tom, že zpět přivedený manžel může znovu uprchnouti, neboť obmezovati jej v osobní svobodě není dovoleno.
2. Nepřípustnou je nejenom exekuce, ale už také vydání příkazu soudního samo. Neboť uplatniti nárok na vrácení do společné domácnosti bylo by třeba žalobou, nikoliv v nesporném řízení, a rozhodnouti o něm rozsudkem. Na výkon tohoto rozsudku nebylo by lze tedy použíti § 19 nesp. pat. Proto praví autor, »chceme-li možnost soudní exekuce vůbec vyloučiti, nezbývá nic jiného, než chopiti zlo u kořene a vyloučiti nejenom exekuci, nýbrž i samo vydání takového soudního příkazu«. Sankci na opuštění manžela bylo by hledati na jiném poli: v povinnosti alimentační a v důvodu k rozvodu a u nás i k rozluce. Zdá se, že autor jde při thesi pod č. 2. příliš daleko; neboť i rozsudek sám o sobě (aniž je exekvován) může někdy způsobiti nápravu a možnost rozsudku je s to, předejiti opuštění manž. spolužití.

Citace:

Může-li manželka soudní exekucí býti donucena k návratu do domácnosti mužovy. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 5, s. 176-177.