Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 70 (1931). Praha: Právnická jednota v Praze, 712 s.
Authors:

Naprostá úcta k poslední vůli zesnulých

je lidstvu odedávna vštípena jako nepřekročitelný příkaz a je vtělena i v zákon. Občanský zákon (§§ 816, 817) ukládá povinnost splniti poslední vůli zůstavitelovu vykonavateli poslední vůle a není-li ho, dědici. A nesporný patent z r. 1854 (§ 157) žádá, aby bylo před odevzdáním pozůstalostí pozůstalostnímu soudu vykázáno, že poslední vůle zůstavitelova byla »bod za bodem« uskutečněna. A stalo se toto: Zesnulý president České akademie Josef Zubatý prohlásil v písemném projevu, že si nepřeje pohřeb z Pantheonu, chce býti pohřben bez veřejných okázalostí a žádal, aby ti, kdo chtějí uctíti jeho památku, učinili tak příspěvkem na jeho fond, založený při jeho 70. narozeninách. A přes to pohřeb jeho konal se z Pantheonu a se všemi zevními okázalostmi. Tedy jeho vůle nebyla respektována. To byl rozhodně přehmat jak z čistě lidského, tak i právního hlediska. Je sice pravda, že si zesnulý president České akademie plně zasloužil pohřeb se všemi zevními okázalostmi, ale neméně je pravda, že si jich nepřál. Mělo-li býti ukázáno, že jeho skromnost, již svým přáním projevil, není odůvodněna, nemělo býti zapomenuto, že právě pieta k zesnulému žádala bezpodmínečné podrobení se jeho vůli, zcela jasně projevené. Zákon, ukládá splnění poslední vůle vykonavateli jejímu a dědici, zde vmísil se do věci kdosi třetí, ale k tomu neoprávněný. A tento tertius způsobil, že osoby zákonem k plnění vůle zůstavitelovy přidržované beze své viny nebudou moci prokázati, že vůle zůstavitelova byla zachována. To jsou právní důsledky neoprávněného zasažení onoho třetího. O tom, že i v neprávnických kruzích dobře je pociťována nesprávnost tohoto postupu, přinášejí doklad »Lidové Noviny« ze 27. března t. r., kde čteme pod nadpisem »Pěkně elegantně« tento článek (z pera prof. Arne Nováka):
»Včerejší a předvčerejší novinové referáty o pohřbu i kremaci profesora Zubatého vyznívaly s uspokojením nad důstojným průběhem smutečních slavností v ten smysl, který u šmilovského shrnul neocenitelně srdečný cynik komisař Špalek do slov: »Nu, uklidili jsme našeho starocha pěkně a elegantně.« Byl to zase jeden z těch typických slavných pohřbů s řečmi, věnci, vyzdobeným Pantheonem a s ostatní musejní pompou, na jaké si Praha potrpí a jež jsou již téměř znormalisovány. Zvláštností však je, že pro podobné slavnostní exekvie z musejního Pantheonu a z vyšehradského Slavína mají nejmenší slabost právě mužové, kterým by je veřejnost nejraději vnutila a kteří sami viděli zblízka do příprav k takovým pohřbům. Dlouholetý sekretář České Akademie, znamenitý právník prof. Karel Kadlec, si tuto pompu zakázal tak resolutně, že nebylo lze ho neposlechnout!, kdežto básník Sládek byl zavlečen do Slavína, ačkoliv napsal: »Jen trávu chtěl bych na svém hrobě mít... a kvítí prosté by rostlo tam jak jinde v podlesí...«, a profesor Zubatý neušel přes svůj protest Pantheonu, třebaže poslední jeho vůle byla před pohřbem čtena i s výslovným přáním býti pohřben bez veřejných okázalostí. Patrně básník a filolog, oba lidé jemní a zdrželiví, nevěděli toho, co bylo jasno resolutnímu juristovi: že zákaz musí zníti drakonicky. Veřejnost, která je za života stále znepokojovala a odvracela od práce, nepopřála jim klidu ani po smrti a zbavila je násilně práva, jaké odedávna přísluší každému nebožtíkovi: nedovolila, aby bylo šetřeno jejich poslední vůle, a aby byli podle ní pohřbeni tak, jak zní staré humanistické heslo: sinceriter et citra pompam! Marně toužili, aby se jim dostalo pohřbu, jaký se nejlépe přimyká k typu člověka duchového, pohřbu prostého a důstojného; marně po tom volali ve svém testamentu. Národ československý si oblíbil pohřby jiné, velmi hlučné a mluvné, pompésní a procovské, pohřby pro kina a ilustrované listy. Toť pohřeb, o jakém s dostiučiněním povědí naši páni Špalkové: pěkně a elegantně! Smíme proti tomu protestovati my živoucí? Viděli jsme, že protesty nebožtíků nic nepomohu.«
Citace:
Naprostá úcta k poslední vůli zesnulých. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 6, s. 213-215.